„Na vteřinu strnu, než se jeho výraz vrátil do normálu. Celková částka činí 85 000 Kč. Ty jsi mi koupil řetízek a dvě kabelky v celkové hodnotě 50 000. Rozdíl činí 35 000 Kč.
” Klára sledovala, jak Pavel vytahuje z aktovky vytištěný excelový list. Rozložil její těhotenství do řádku jako čtvrtletní zprávu. „Těhotenství není licence na neomezený limit,” dodal a položil papír na konferenční stolek. Klára nesešla do růží.
Do toho večera se tomu všemu říkalo láska a rodinná péče. Teď to byla tabulka s kolonkami. „Zanesu je do tabulky,” řekl Pavel a ukázal na sešit. „No dobrá, předpokládám, že budeme mít dítě,” řekl o týden dřív, když jí ukázal pozitivní test.
Tu noc Klára nespala a dívala se do stropu až do úsvitu. Den po podpisu dohody šla Klára do práce jako obvykle. Zapnula počítač a přihlásila se do svých bankovních účtů. Místo výplaty tam byla nula.
Místo toho, aby mu zavolala, si objednala liftago a odjela do právní kanceláře na Vinohradech. „Dlužíš mi 200 a zítra jdu do wellness,” oznámila jí tchyně Božena Králová po telefonu. „No výborně,” řekla samolibě a zavěsila. Klára uložila telefon a sešla do metra.
Pavel se zamračil, vešel do kuchyně a našel prázdnou lednici. Jeho otec Josef Šimek udeřil rukou do stolu, když slyšel, že Klára zmizela. „Po snídaní Marcela odvedla do pokoje pro hosty,” řekla tchyně. Rodina Šimků nelezla Kláře do papíru, nedávala rady, prostě byla nablízku.
Jenže Klára věděla, že to není péče, ale dohled. Následující den jí Marcela odvezla do soukromé kliniky na Vinohradech. „No, tak si 5 minut posedíš,” řekla sestra a nechala ji v čekárně. Pavel nasedl do své škody superb a jel domů.
Klára vyšla z kuchyně a utírala si ruce do utěrky, když vešel. „Ty ses do ní zahnal sám,” řekl místo pozdravu. „Jestli do té doby nepodepíšeš, podám žalobu a ztratíš mnohem víc. ” Otevřel aplikaci na dovoz, strávil 20 minut výběrem potravin a stejně objednal špatné mléko, špatný chléb a příliš mnoho rajčat.
Pak se vrátil do jídelny a jedl sám. Šel do práce, účastnil se schůzek a vodil klienty na obědy. Do druhého dne se Klára stále neozvala. Zavolal do domu jejich rodičů.
Nikdo to nezvedal. Odjel do studia Luma a zeptal se recepční. „Klára? Ta si vzala dovolenou,” řekla žena za pultem.
Pavel pochopil, že to myslí vážně. Opravdu šla až do konce. O týden později mu přišel dopis od právníka. „Kromě toho, kvůli finančnímu násilí, které se projevilo vaším návrhem dělit všechny výdaje napůl během jejího zranitelného zdravotního stavu, požaduje sníženou náhradu morální újmy ve výši 900 000 Kč.
” Pavel se zasmál. 900 000? Sáhla do aktovky a vytáhla obálku. „Přerušila ho Klára a snížila hlas do nebezpečného chladu.
Každé její slovo bylo dýkou přímo do Pavlovy hrudi. „Tohle není o penězích, Pavle. Tohle je o tom, že jsi mě přestal vidět jako člověka. ”
Pavel zatlačil na skleněné dveře a vyšel do chladného pražského dne.
Nakonec dojel do kanceláře, ale stejně nemohl pracovat. Ochranka u vchodu do butiků už něco říkala do vysílačky, když vešel do obchodního centra. Vešli do skleněného výtahu. „Dovleklo se zpátky do svého bytu,” pomyslel si.
Božena Králová na něj zírala a pak se plácla do stehna, když jí to řekl. „Na několik vteřin se do objektivu dostala Klára,” řekl mu soukromý detektiv a podal mu fotky. „Pavle, potřebuji, abys okamžitě přišel ke mně do kanceláře,” řekl jeho právník. Platí do chvíle, než bude dítěti jeden rok.
Nezasahujeme si do osobního života. Klára se zhluboka nadechla a vložila svou ruku do jeho. Musela po ní dojít až do konce. Lidé si přestali psát po 9 večer, protože Klára jednou prostě vrátila email se slovy, jestli to může počkat do rána, musí to počkat do rána.
Přeposlala email Barboře Malinové do archivu a zapsala si do deníku jednu větu. Pavel seděl na pohovce a bez výrazu zíral do zdi. Mez pozvání by se nedostal ani dál než do haly. Po večeři jí Kateřina zavolala do zimní zahrady.
Přetočme dopředu do třetího trimestru. Vozil ji na každou kontrolu k lékaři do Canadian Medical v Praze. Potom ho vyfotila a snímek si uložila do samostatné složky. O 20 minut později vyvezli Kláru na lehátku, vyčerpanou a bledou, ale usměvavou.
Pavel vyšel z hotelu do jasného pražského světla. Jednu neděli jela rodina do zábavního parku Miraculum. Živější a krásnější, než si ji pamatoval ve věku něco přes 20. Viděl, jak ji Matěj poslouchá.
Viděl, jak se směje, jak drží dítě za ruku. Viděl, jak ho klidně míjí, jako by byl cizí. A pak se zastavila, otočila se a řekla: „Pavle, děkuji. Bez tvé tabulky bych nikdy nevěděla, co skutečně chci.
” A on pochopil, že tohle není prohra. Tohle je jeho vlastní živá lekce, kterou si před tabulkou nikdy nepřečetl.