Babička Ana si ráno svatebního dne pohladila nové tmavě modré šaty a vzpomněla si na Tomáše jako na malého chlapce, který běhal po jejím bytě a prosil o pohádky. Vychovala ho sama, když jeho rodiče zemřeli při autonehodě, a dřela v nemocnici po nocích, aby mohl studovat práva. Když jí představil Kateřinu z bohaté rodiny, Ana cítila chlad, ale říkala si, že to je jen tím, že pocházejí z různých světů. V luxusním hotelu na Petříně se vedle elegantních hostů cítila jako cizí prvek.
Kateřinini rodiče se bavili o svých nemovitostech a cestách do Itálie, a když Ana zkusila zmínit, jak je na Tomáše hrdá, nikdo jí nevěnoval pozornost. Pak k ní přistoupil Tomáš a místo objetí jí položil ruku na rameno jako cizímu člověku. „Chceme být obklopeni lidmi, kteří patří do našeho světa,“ řekl tiše a Ana zaslechla v jeho hlase chlad, který nikdy předtím neznala. Vzápětí se k ní naklonila Kateřina a dodala, že někdy je třeba udělat těžká rozhodnutí o tom, kdo skutečně patří do našich životů.
Ana polkla knedlík v krku a zeptala se jen „Proč? “, ale on jí neodpověděl. Nechal ji stát uprostřed tanečního sálu, zatímco hosté se smáli a cinkali skleničkami. Pak zaslechla, jak Kateřinin otec mluví o tom, že hotel, restaurace i další nemovitosti půjdou do rodiny, ale pouze pod podmínkou, že budou respektovat rodinné hodnoty.
Ana pochopila, že ona mezi ty hodnoty nikdy nepatřila a že Tomáš si vybral život, který jí už nezahrnoval. Seděla tiše u stolu, hladila zlatý křížek od zesnulého manžela a sledovala, jak se vnukovi klaní svět, do kterého neměla přístup. Tomáš se o pár měsíců později zamiloval do Lenky, mladé sociální pracovnice, kterou potkal díky babiččině nadaci, a Kateřina mu byla vzdálená vzpomínka.
Ale Ana si ten den na Petříně nesla celý život, ne kvůli ponížení, ale kvůli tomu, že ji ten chlapec, pro kterého dýchala, nechal odejít bez slova na rozloučenou.