Parkoviště pod univerzitou už bylo plné nablýskaných aut, když jsem konečně zaparkovala svou starou octavii úplně na konci. Sledovala jsem, jak vedle mě elegantně vklouzl zbrusu nový Mercedes. Vystoupil z něj muž v obleku, který stál víc než celé moje auto, a za ním žena s perlovým náhrdelníkem, který se třpytil na jejím krku. Hořká ironie mě píchla u srdce.
Byl to profesor Vondra. Muž, který před pěti lety zničil mou akademickou kariéru. Stála jsem tam s tátou, který si měl převzít čestný doktorát, a on si mě ani nevšiml. Jen něco zabručel a vytáhl telefon, aby se ponořil do modré záře.
Celá ta slavnost byla fraška. Když absolventi vyhodili čepice do vzduchu, přeběhl mi mráz po zádech. Pokoření stoupalo do krku jako horká, hořká tekutina, ale donutila jsem se zůstat stát jako socha. Můj otec neměl tušení, že jsem osobně schválila přijetí jeho drahocenného zlatého dítěte do programu, který právě začínal.
Vykradla jsem se z recepce brzy s výmluvou, že musím do Bystra na večeři. Pozdě do noci, po skončení směn, jsem hltala finanční zprávy a analýzy trhu. Každý měsíc jsem převedla patnáct tisíc korun z fondu, který byl technicky studentskou nouzovou rezervou. Byla to moje pojistka.
Moje tichá pomsta. Když jsem dorazila do hlavní konferenční místnosti univerzity, vzduch byl hustý očekáváním. Profesor Vondra vstoupil v perfektně padnoucím obleku, vedle něj jeho žena v krémových šatech, které stály víc než moje měsíční splátka hypotéky. Zamířila přímo ke mně.
Jeho oči se setkaly s mýma přes místnost. Poprvé za věčnost jsem se mu podívala přímo do očí bez mrknutí. V tu chvíli jsem věděla, že mu všechno dojde. První upomínku dostane do týdne.
Nechala jsem ho volat do hlasové schránky. Ve čtvrtek večer se objevila v bistru, bledá a zoufalá, vklouzla do rohového boxu a čekala, až se mi uvolní stůl. Každý hovor ohledně jejího účtu byl přesměrován na linku vedoucí přímo do mé osobní hlasové schránky. Seděla jsem tam s úsměvem a sledovala, jak se hroutí.
Konečně jsem měla všechno pod kontrolou.