Když mě sestra ráno v šest probudila, věděla jsem, že se děje něco špatného. “Váš nádor je falešný,” zašeptala. “Vaše dcera vám lže.” Než stačila říct víc, vtrhl do pokoje primář a vyhodil ji….

Viktor ležel na nemocniční posteli a nemohl usnout. Za oknem občas projelo auto a světla reflektorů přebíhala po stěně. Věděl, že je nemocný, těžce a nevyléčitelně. Neoperovatelný nádor na mozku, propletený cévami.

Lékaři mu dávali jen čas. Nebylo to poprvé, co se takhle ocitl v nemocnici. Doma ho přepadal záchvaty, při kterých ztrácel vědomí. Pokaždé, když se probudil na lůžku, cítil bezmoc, ale i štěstí, že ještě žije.

Nečekal, že v tak těžké chvíli bude vedle něj jeho dcera. Věra měla pravdu, když říkala, že děti jsou v životě nezbytné. Kdo jiný by mu na stará kolena podal sklenici vody?