Přesně před třemi lety mi manžel zmizel beze slova. Nechal mi jen dopis, ve kterém mě prosil, abych ho nehledala. Dnes ráno jsem stála před nádražím a čekal tam jiný muž, který si myslel, že mu…

Romana Konečná přešla prostranství před nádražím rychleji, než měla v úmyslu. Na displeji telefonu svítilo datum, které si nemusela připomínat. Přesně před třemi lety Tadeáš Krejčí zmizel a právě dnes na ni u hodinové věže čekal jiný muž. Na okamžik se jí ta náhoda zdála až nevkusná.

Výročí Tadeášova zmizení a schůzka s jiným mužem připadly na stejné ráno. Tadeáš byl jednoho dne doma a druhý už ne. Bez varování, bez rozhovoru, téměř bez vysvětlení. Papírek, který po něm tehdy večer zůstal na kuchyňském stole, nic neobjasnil.

Spíš z obyčejného listu udělal předmět, k němuž se Romana celé roky v duchu vracela, protože v něm pořád hledala větu, která tam nebyla. Měla se na něj zlobit a zlobila se. Jenže vedle zlosti přežil i stesk, mnohem méně rozumný a mnohem vytrvalejší. Pořád v sobě nechávala místo člověku, který si podle všeho právo na čekání sám zrušil.

Teď měla za sebou služební cestu a téměř deset dní v cizím velkém městě. K hodinové věži zbývalo jen pár minut chůze. Tam čekal Karel Dostál. Pozorný, vytrvalý a přesvědčený, že tentokrát už mezi nimi nestojí nic podstatného.

Romana při každém kroku k věži cítila, že Karlovu jistotu nesdílí. Telefon měla v kapse a ani jednou nezavibroval. Přesto ho na okamžik nahmatala přes látku kabátu, jako by se starý zvyk čekat na jedinou zprávu uměl ozvat i po třech letech. Karlův zájem začal dávno předtím, ještě v době, kdy byla Tadeášovou ženou a jejich manželství zvenčí nevypadalo jako něco, co by se mohlo rozpadnout.

Tehdy jí Karlova pozornost lichotila a současně ji zneklidňovala. Po třech letech samoty se ten rozpor vrátil v jiné podobě. Část z ní chtěla konečně přestat čekat. Druhá se při každém kroku k věži bránila.

Stačilo pomyslet na Tadeáše a vracely se dny, kdy dokázala celé hodiny sedět a plakat, dokud jí nebolelo celé tělo. Tři roky tu bolest otupili, ne však vyřešili. Některé otázky pořád neměly odpověď. A právě proto se její mysl navzdory nádraží, Karlovi i dnešnímu ránu vrátila k jednomu dávnému květnovému večeru.

Ten večer před lety šla z práce pěšky. Květen byl v plném proudu. Podél ulic kvetly šeříky i střemchy a jejich vůně se mísila s teplým vzduchem. Lidé se nikam netvářili tak zachmuřeně jako v zimě.

Na chodnících bylo víc barev, lehčích kabátů, smíchu. Právě takové dny Romana milovala. Město se zbavovalo posledního zimního šera a ona měla pocit, že spolu s ním odkládá i vlastní únavu. Navíc si toho večera připadala hezká.

Nové šaty jí seděly lépe, než čekala, a konečně mohla nechat bundu doma. Teplé tenisky vyměnila za sandály a už jen ten drobný rozdíl jí připadal jako svátek. Následující den jí čekalo volno. Jedna z kamarádek měla narozeniny a podle zpráv, které si posílali, se chystal veselý víkend.

Ani práce Romaně nedávala mnoho důvodů ke stížnostem. Univerzitu měla za sebou necelý rok a pracovala jako ekonomka ve firmě zaměřené na montáž plastových oken. Výplata nebyla nijak oslnivá, ale získávala praxi. Postupně rozuměla věcem, které ještě před pár měsíci znala jen z učebnic, a kolegové byli většinou příjemní.

Na další zaměstnání bude času dost. Jednou možná najde něco jistějšího i lépe placeného, ale zatím neměla potřebu každé ráno přemýšlet, kam odejde dál. Zpomalila a chvíli jen sledovala oblohu. Slunce se sklánělo za střechy a světlo měnilo obyčejné fasády v něco téměř slavnostního.

Po dlouhé zimě bylo příjemné prostě jít a nemít žádný naléhavý cíl. Jedinou kaňkou na té náladě byl Karel Dostál. Byl přibližně o pět či šest let starší a do jejich firmy přijížděl za partnerskou společnost. Jeho návštěvy měly téměř vždy stejný průběh.

Prošel kolem Romanina stolu, zamířil za ředitelem a zavřenými dveřmi spolu dlouho probírali pracovní věci. Podle všeho se ale znali i mimo kancelář a jejich vztah nebyl jen formální. Zpočátku Karel nic neřekl. Díval se jen o několik vteřin déle, než bývá běžné.

Romana nemusela mít mnoho zkušeností, aby poznala zájem muže, kterého zaujala nová zaměstnankyně. Nikdy nepřekročil hranici slušnosti. Žádnou poznámku si nedovolil, ale jeho pohled byl výmluvnější než slova. Nemohla předstírat, že jí to není příjemné.

Karel byl úspěšný. Působil jistě a rozhodně a vzhledem rozhodně nezaostával. Vysoký tmavovlasý muž s modrýma očima by upoutal pozornost leckde. Romaně však někdy připadal až příliš dokonale upravený.

Jako člověk, který před odchodem z domu kontroluje každý vlas a každý záhyb košile. Péče o vzhled sama o sobě nevadila. U Karla ale působila skoro jako každodenní úkol, který nesmí dopadnout jinak než bezchybně. Občas jí připomínal figurínu, na níž se nic nikdy neposune z místa.

A nebyl to jediný detail, který v ní vyvolával nejasný neklid. Tehdy by ho ještě neuměla přesně pojmenovat. Některé kolegyně naopak Karlovu přítomnost vítaly. Hovor u kávovaru býval najednou hlasitější, úsměvy výraznější a cest kolem jeho dveří podivně přibývalo.

Karel buď nic z toho neviděl, nebo se rozhodl, že to vidět nebude. K ostatním zůstával věcný a soustředěný. Jen když se podíval na Romanu, jeho chladná maska trochu povolila. Karel se na ni díval tak soustředěně, že Romana čekala, kdy pohledy konečně vystřídají slova.

A čím jistější si tím byla, tím méně věděla, co udělá, až ten okamžik skutečně přijde. Část jí lichotila už samotná představa, že si muž jako Karel všímá právě jí. Měl peníze, dobré postavení, sebevědomí a vzhled, který se dal snadno označit za atraktivní. Pro řadu žen by byl ideálním partnerem.

V místnosti plné lidí si ale všímala Romany. Bylo těžké necítit přitom drobný příval sebejistoty. Současně se v ní pokaždé něco stáhlo. Neuměla to obhájit.

Neměla seznam výhrad, jen vnitřní odpor, který se ozýval dřív než rozum. Jednu věc přece jen viděla jasně. Vadilo jí, jak Karel zachází s lidmi, které nepovažuje za sobě rovné. Uklízečka ho zdravívala pokaždé, když se potkali.

On kolem ní často prošel, jako by nic neslyšel. Když se s ním některý z řadových zaměstnanců pokusil dát do řeči, odpověděl stručně nebo vůbec. Vedle ředitele se uměl usmívat, ale opodál dokázal působit jako někdo, komu ostatní lidé jen překážejí. Přesto Romanu jednoho dne zastavil právě na chodbě kancelářské budovy.

Byli tam sami. V tu chvíli pocítila známé sevření v hrudi. Čekala to celé týdny, a když k tomu konečně došlo, nejraději by měla ještě pár minut času. „Romano, počkej.

“

Zastavila se a otočila. Karel si na okamžik přejel dlaní po rukávu saka. „Potřeboval bych s tebou něco probrat. Můžu?

“

„Můžeš. “

„Dobře. “

Bylo téměř komické vidět ho takhle. Muž, který před ředitelem mluvil bez zaváhání a do kanceláře vždy vstupoval, jako by přesně věděl, proč přišel, najednou hledal nejjednodušší větu.

Romanu jeho rozpačitost překvapila. Poprvé nepůsobil jako dokonale sestavený obraz, ale jako obyčejný člověk, který riskuje odmítnutí. A ten rozdíl jí byl vlastně sympatický. „Na chodbě se mi to říká dost hloupě.

Krátce se usmál. Mohl bych tě po práci někam vzít? “

Romana bez dlouhého přemýšlení zavrtěla hlavou. Znala ho z návštěv ve firmě, ne ze života.

Sednout si rovnou do jeho auta a odjet někam o samotě jí připadalo příliš. Karel z její tváře pochopil víc, než mu řekla. „Jasně, to jsem uspěchal. Na chvíli se odmlčel.

Tak bez okolků. Líbíš se mi, Romano, už nějakou dobu. Asi sis toho všimla, protože v tomhle nejsem zrovna mistr. “

Přikývla.

Přímé přiznání ji i tak zaskočilo. Očekávala ho. Ale něco jiného je něco tušit a něco jiného slyšet to nahlas. Na Karlovi bylo znát, že k té větě sbíral odvahu déle, než by u něj čekala.

„Nejde jen o to, že jsi hezká,“ pokračoval. „Hezkých žen potká člověk spoustu. Ty máš něco, kvůli čemu se za tebou podívám znovu. Jestli bys chtěla, mohli bychom se poznat i jinak než tady mezi kancelářemi.

“

Romana zůstala stát a odpověď se jí nechtěla poskládat do jedné věty. „Číslo na tebe mám z pracovních kontaktů,“ dodal Karel opatrně. „Můžu ti večer napsat. Nemusíš mi odpovídat teď.

“

Z druhého konce chodby se ozvaly kroky a několik zaměstnanců se blížilo jejich směrem. Ještě před chvílí hlasitě něco probírali. Jakmile spatřili Karla, rozhovor se jim uprostřed věty rozpadl. Karel se na Romanu ještě jednou podíval, tentokrát bez své obvyklé jistoty.

Pak ustoupil stranou. Musel odjet. Při loučení jí konečky prstů lehce přejel po rameni. Gesto bylo krátké, ale překvapivě něžné a plné očekávání.

Zpráva přišla skoro hned. Když na to Romana vzpomínala později, nedokázala si vybavit přesnou formulaci. Nic nátlakového, nic osobního. Pár obyčejných vět.

Jako by si Karel dával pozor, aby nepřekročil hranici, kterou před chvílí sám pojmenoval. Odepsala mu. Z několika zpráv se stal delší rozhovor a brzy si psali pravidelně. Romana přitom sama sobě nerozuměla.

Část z ní byla zvědavá, druhá zůstávala ve střehu. Muž z chodby se vůbec nepodobal chladnému návštěvníkovi, kterého vídala v kanceláři. Dokázal znejistět, vnímal její nesouhlas a alespoň tehdy vypadal, že respektuje, kde má přestat. Možná jsi ho zařadila příliš rychle, napadlo ji.

Třeba je pod tou naleštěnou slupkou někdo docela jiný. Rozhodla se, že mu dá šanci. Nakonec spolu opravdu vyšli ven. Schůzka, rande, ať už tomu člověk říkal jakkoli.

Stačil však jeden společný večer, aby Romana přestala pochybovat. S Karlem by žít nechtěla. Od začátku seděla napjatá, jako by čekala, kdy bude moci konečně vstát. Karel její nepohodu nepostřehl.

Hovor táhl téměř sám. Romana odpovídala, když bylo třeba. Občas se usmála, ale žádné téma se nerozvinulo přirozeně. Karel vyprávěl dlouze, s chutí a především o věcech, které zajímaly jeho samotného.

Ona poslouchala a čím dál víc měla pocit, že jsou u jednoho stolu, ale každý v úplně jiném večeru. Jeho zájem o ni byl zřejmý, jenže i při něm zůstával středem všeho on sám. S každou další hodinou se v Romaně místo zvědavosti usazoval odpor. Nepěkně se vyjadřoval o lidech, které označoval za své známé.

Nevynechal ani ředitele Romaniny firmy, přestože právě s ním se v kanceláři tvářil skoro přátelsky. A pak to byl jeho zvyk rozhodnout dřív, než se druhého vůbec zeptá. V restauraci objednal, jako by přesně věděl, co jí bude chutnat. Když mluvil o tom, kam by mohli příště zajít, znělo to spíš jako hotový plán než návrh.

Směr procházky určil bez jediné otázky. Romana několikrát otevřela ústa, že něco navrhne sama. A pokaždé už Karel pokračoval dál. V jeho světě zkrátka vždycky existovala správná varianta a shodou okolností to byla ta jeho.

Romana se přestávala uvolňovat. Místo, aby se večer rozbíhal, počítala v duchu, jak dlouho ještě bude slušné zůstat. Na začátku jí přinesl kytici. Tehdy ji potěšila.

O několik hodin později svírala květiny v ruce jako nepraktickou věc, kterou nemá kam odložit. K jejímu domu došli až pozdě. Když Romana poznala vlastní vchod, ucítila téměř fyzickou úlevu. Už jen pár kroků a nepříjemný večer skončí.

Karel se k ní před domem naklonil. Romana okamžitě uhnula stranou. „Promiň. “

Dívala se na něj přímo a doufala, že tentokrát nebude třeba nic vysvětlovat.

Jenže v Karlově tváři nezahlédla pochopení, spíš překvapení nad tím, že se věci nevyvíjejí podle očekávání. „To je v pořádku,“ řekl po krátké pauze. „Je brzy. Počkám.

Není důvod něco hnát. “

Na povrchu zněla jeho věta ohleduplně, ale Romaně se po ní spíš stáhl žaludek. Její úhybný pohyb Karel nevzal jako odpověď. Uložil si ho jen jako překážku, kterou lze časem obejít.

Doma položila kytici na stůl, sedla si s telefonem a začala psát. Jednu větu několikrát smazala, druhou přepsala tak, aby nezněla zbytečně tvrdě. Nechtěla ho ponížit, ale zároveň nechtěla nechat prostor pro další výklad. Nakonec mu napsala jasně, že z její strany pokračování nebude.

Zprávu si přečetl téměř okamžitě. Odpověď dorazila až za hodinu. „Dobře. “ Jediné slovo.

Romana na displeji chvíli hleděla a vůbec nevěděla, co si z něj má odnést. Přijal to, urazil se, rozhodl se mlčet. Nic z toho se nedalo poznat. Před návratem do práce cítila nepříjemné napětí.

Karel se v jejich kanceláři objevoval často a představa prvního setkání po schůzce jí nebyla příjemná. Celý následující týden však nepřijel. Romana si začala říkat, že se kontaktu vyhýbá stejně jako ona. Možná mu ta situace připadala stejně trapná.

Trapnost nezmizela, jen čekala na první další setkání. Další týden se Karlovo auto znovu objevilo na parkovišti. Romana ho zahlédla z okna a žaludek se jí stáhl. Místo aby čekala, zda ho potká na chodbě, vzala tašku a odešla do archivu ve třetím patře.

Tam se zavřela mezi regály a předstírala sama před sebou, že má práci. Brzy jí bylo jasné, jak absurdně se chová. Nemůže přece pokaždé zmizet do patra výš, kdykoli přijede člověk, kterému jednou řekla ne. Přesto zůstala v archivu, dokud z okna neuviděla prázdné místo na parkovišti.

Karlovo auto bylo pryč. Teprve potom se vrátila dolů. Ještě než opustila třetí patro, otevřela na telefonu pracovní nabídky. Pokud ji každá jeho návštěva donutí hledat úkryt, dlouho to nevydrží.

A kdyby už měla zaměstnání měnit, mohla by si rovnou hledat místo s lepší výplatou. Snad se ten okamžik přiblížil dřív, než čekala. Večer ale zjistila, že Karel neodjel tak daleko, jak si myslela. Auto nechal stranou za vjezdem do areálu a čekal venku.

„Romano, ahoj. “ Vyšel jí naproti dřív, než mohla změnit směr. „Snažil jsem se to pustit z hlavy,“ začal. „Říkal jsem si, že na tebe přestanu myslet.

Nejde mi to. Udělal jsem něco. Řekni mi aspoň, co ti na tom večeru vadilo. “

Romana zavrtěla hlavou.

Jak mu měla vysvětlit, že jí neodradila jedna věta ani jedno gesto, že jí vadil celý způsob, jak jí zabíral prostor, rozhodoval a očekával, že ostatní půjdou za ním. A měla mu opravdu říkat, že i jeho pečlivě dokonalý vzhled jí po pár hodinách začal dráždit. „My dva prostě…“ hledala větu, která by ho zastavila bez dalšího vysvětlování, a pak jí z úst vyšlo něco úplně jiného. „Někoho mám.

Nejsem volná. Promiň. “

Karel se zarazil. „Cože?

Tak proč jsi se mnou šla ven? Proč jsi to neřekla hned? “

Romana cítila, jak se do jedné lži musí okamžitě opřít další. „Byli jsme rozhádaní.

Teď jsme se dali znovu dohromady a mně došlo, že právě s ním chci být. Není to tvoje vina. Mrzí mě, že jsem to nevyřešila dřív. “

Nečekala na odpověď.

Otočila se a odešla tak rychle, že se musela hlídat, aby se nerozběhla. Věděla, že lhát nebylo správné. Přesto se jí s každým krokem ulevovalo. Karel neměl důvody přesvědčovat.

Nebyla nerozhodná ani ostýchavá. Byla zadaná. Tečka. Za normálních okolností by dala přednost přímému ne.

U Karla si však přestávala být jistá, jestli by prosté odmítnutí skutečně slyšel, jako by možnost, že o něj žena jednoduše nestojí, nezapadala do obrazu, který měl sám o sobě. Prvních několik minut šla skoro bez dechu, pak zpomalila. Tep se vrátil do normálu a jarní večer se kolem ní znovu rozevřel. Udělala, co potřebovala.

Teď už to snad zůstane za ní. Široká třída byla vyzdobená před květnovými svátky a Romana se konečně začala dívat kolem sebe místo přes rameno. Květen měl několik volných dnů, ale na její vztah k tomu měsíci to vlastně nemělo vliv. I bez nich pro ni znamenal světlo, vůni stromů a pocit, že něco začíná.

Květen pro ni měl prostou výhodu. Člověk mohl konečně vyjít ven bez zimní tíhy na ramenou. Telefon se rozezněl. Volala kamarádka a chtěla si potvrdit, že zítřek platí.

Romana jí ujistila, že na narozeniny dorazí. Na ten víkend se těšila už dlouho. Dárek měla doma zabalený a cestovní tašku připravenou. Oslava se měla protáhnout na dva dny.

Za jiných okolností by jí to možná připadalo únavné. Tentokrát se těšila, že na chvíli vypadne z města a přestane přemýšlet o Karlovi. A skutečně s každým dalším blokem domů ustupoval v její hlavě dál. Věděla, že pracovní kontakty úplně nezmizí a že pár nepříjemných setkání ještě nejspíš přijde.

Spoléhala na jeho rozum a možná ještě víc na jeho hrdost. Muž, který si tak pečlivě hlídal obraz vlastní důležitosti, snad nebude donekonečna pronásledovat ženu, která mu odmítnutí sdělila už několika způsoby. Prosím, pomozte! Z vlastních úvah ji vytrhl vysoký dětský hlas.

Romana se otočila. Kousek od ní stála holčička. Mohlo jí být kolem osmi. Jeden cop měla napůl rozpletený.

Na nose i tvářích šmouhy od prachu a na kolenou starší odřeniny, které se už zatahovaly. Tričko bylo pomačkané, kraťasy příliš velké jako po starším sourozenci. Za normálních okolností by působila jako dítě, které se ničeho moc nebojí. Teď ale vypadala jinak.

Oči měla rozšířené a mluvila tak rychle, že se jí slova pletla. „Pomůžete mi, prosím? “

„Co se stalo? “

Holčička ukázala přes rameno.

„Je tam můj bratr. “

Směr, kterým mávla, vedl k několika opuštěným dvorům nedaleko historického centra. Staré vyklizené domy mělo město už dávno opravit, jenže termíny se posouvaly a areál mezitím chátral. Plot kolem pozemku byl spíš formální překážkou.

Mezi tyčemi byly mezery. Některé vznikly věkem, jiné nejspíš lidskou pomocí. Děti toho samozřejmě využívaly. Scházeli se tam po škole.

Teenageři si v prázdných dvorech hledali soukromí a občas se tam objevil i někdo dospělý. Pro malé dítě to ale bylo místo plné zbytečných rizik. „On potřebuje pomoc,“ zopakovala holčička. Romana už se dál nevyptávala.

Následovala ji, protáhla se dírou v plotě a po několika desítkách kroků se zastavila u vysokého topolu. Kmen byl tak mohutný, že strom musel pamatovat několik generací obyvatel okolních domů. Tam ale dívka zaklonila hlavu. Romana chvíli neviděla nic než větve.

Teprve pak rozeznala chlapce, snad devítiletého nebo desetiletého, přitisknutého ke kmeni vysoko nad zemí. Rukama i nohama svíral, čeho se dalo, a ani se nepohnul. Jakmile holčička přivedla dospělou osobu, trochu se narovnala, jako by tím svou část úkolu splnila a mohla konečně všechno vysvětlit. Radomír Knotek tam vylezl kvůli sázce.

Kluci tvrdili, že to nezvládne, a on říkal, že je obratný jako opice a ničeho se nebojí. Chtěl se dostat až nahoru, aby viděl náš dům. Jenže dolů už nemůže. Ostatní kluci odešli, protože museli domů.

On tam zůstal. Romana zvedla ruce k ústům. „Radomíre, slyšíš mě? Jak ti je?

“

„Dobrý. Ozvalo se shora po krátké pauze. Jen si odpočinu a pak slezu. “

Výška jí došla až teď.

Chlapec seděl přibližně tam, kde by u domu bylo páté nebo šesté patro. Jediný špatný pohyb by mohl mít strašné následky. Radomír nahoře nepatrně posunul chodidlo. Tenká větev podrážkou se prohnula a Romana viděla, jak chlapec okamžitě ztuhl.

Najednou nešlo jen o to dostat ho dolů, ale nedovolit, aby se ze strachu pokusil o další pohyb. „Ne,“ zavolala ostřeji, než chtěla. „Nikam nelez. Drž se a nehýbej se.

My něco vymyslíme. “

Radomír jen přikývl. Jeho statečný tón Romaně neunikl, stejně jako bledý obličej. Strach se snažil ukrýt tak usilovně, až byl vidět ještě víc.

V dětském obličeji měl napjatý každý sval. Sám dolů opravdu nemohl. U vrcholu stromu byly větve slabé, některé suché a příliš daleko od sebe. Romanu děsilo už jen pomyšlení na to, jak se mu podařilo vyšplhat tak vysoko.

Co děti někdy považují za dobrý nápad, nechápala. „A teď prosím sundejte ho rychle,“ naléhala holčička. „Už máme být doma. Máma bude mít strach.

“

„To určitě bude,“ zamumlala Romana a znovu se zadívala vzhůru. Jenže jak? Dítě vedle ní očividně předpokládalo, že dospělý člověk musí znát řešení. Romana ale žádné neměla.

Nejrozumnější bylo zavolat hasiče, jenže i rychlý příjezd znamenal další minuty a nikdo nevěděl, jak dlouho Radomír svírá kmen. Jestli mu ochabnou prsty, nebude čas na nic. Rozhlédla se kolem sebe. Za plotem běžel běžný večer.

Lidé šli po ulici, někdo se vracel z práce, jiný mířil za zábavou. Upravená fasáda na protější straně a výlohy obchodů působily absurdně normálně vzhledem k tomu, co se dělo pár metrů od nich. Z výšky ten ruch Radomír nejspíš viděl úplně jinak. Romanin pohled se v jednu chvíli zachytil o mladého muže na chodníku.

Štíhlý, šedé pomačkané tričko, modré džíny. Tenisky už něco pamatovaly. Kdyby se na sebe nepodívali přímo, v davu by ho bez potíží přehlédla. On však zpomalil.

Nejdřív se podíval na Romanu, potom na holčičku a nakonec k plotu. „Je něco špatně? “ zavolal. Romana místo odpovědi zavrtěla hlavou a ukázala směrem ke stromu.

Mladík neváhal. Protáhl se plotem a za okamžik stál vedle nich. „Co se stalo? “

Romana ukázala vzhůru.

„Ten kluk. “

Muž zaklonil hlavu a tiše hvízdl. „No teda, kamaráde, slyšíš mě? Držíš se?

“

„Jo, jen mě bolí ruce. “ Na posledních slovech Radomírův hlas přeskočil. Romana sevřela prsty do dlaní. V tu chvíli měla chuť dostat dítě dolů jediným pohybem, jen aby se přestalo bát.

„Vydrž ještě chvíli,“ zavolal mladík. „Dostaneme tě dolů. “ Pak se chytil nejnižší větve. Romana na něj nechápavě pohlédla.

„Neměli bychom radši zavolat hasiče? Je strašně vysoko. “

„Je to strom,“ odpověděl a krátce se pousmál. „Jako kluk jsem lezl po horších.

“ A vyrazil vzhůru. Romana čekala, že se jí strach ještě zhorší. Stalo se něco opačného. Mladík se pohyboval bez zbytečných gest.

Pokaždé si nejdřív našel oporu a teprve potom přenesl váhu. Byl lehký, jistý a překvapivě obratný. V jeho postavě nebylo nic, co by na ulici prozrazovalo takovou fyzickou jistotu. Po několika metrech přestala očima hledat jinou možnost.

Tomu neznámému muži věřila. Stejně reagovala i holčička. Přestala pobíhat pod stromem a jen sledovala, jak muž stoupá, jako by si část jejího strachu vzal s sebou nahoru. Dostal se téměř k Radomírovi.

Romana zespodu nezaslechla jednotlivá slova, jen viděla, že mu něco trpělivě vysvětluje. Chlapec několikrát přikývl. Pak se muž otočil směrem dolů a začala část, která Romaně připadala mnohem horší než výstup. Lezl první.

Pokaždé ukázal Radomírovi, kam položit chodidlo a které větve se chytit. Když chlapec zaváhal, zůstal na místě a čekal. Nespěchal, i když zespodu působila každá vteřina nekonečně. Romana sledovala jejich ruce, boty, větve.

Několikrát si uvědomila, že zadržuje dech. Když oba konečně seskočili z poslední nízké větve na zem, vydechla tak prudce, až se jí zatočila hlava. Mladík se na Radomíra podíval a rozcuchal mu vlasy. „Tak co, horolezče?

Zem je docela dobrá věc, viď? A na tenhle topol už příště zapomeň. Je starý, část větví je suchá. Nemuselo by to dopadnout takhle.

“

„Už tam nevylezu,“ řekl Radomír. Tentokrát to neznělo jako slib dítěte, které za půl hodiny zapomene. Stačilo se podívat na jeho obličej. Holčička radostí vykřikla, vrhla se na bratra a objala ho kolem krku.

„Jdeme domů, už jsme měli být u večeře. Máma nás zabije. “

Sourozenci se chytili za ruce a rozběhli se k díře v plotě. Ani jeden se neohlédl.

Romana se tomu musela usmát. Mladík také. Po chvíli zůstali u topolu sami a dívali se na sebe s lehce rozpačitým pobavením. Bylo na něm něco nezvykle uklidňujícího.

Ne uhlazenost, spíš obyčejné lidské teplo. Romana měla zvláštní pocit, že ho zná déle než několik minut, přestože o něm nevěděla vůbec nic. Teprve když nebezpečí pominulo, všimla si Romana škrábance na Tadeášově předloktí. On se na něj ani nepodíval.

Palcem setřel tenkou strupu krve a očima ještě zkontroloval, jestli sourozenci opravdu prošli dírou v plotě. Mladík ten nedostatek napravil jako první. „Tadeáš Krejčí,“ natáhl k ní ruku. „A vy?

“

„Romana Konečná. “

„Pěkné jméno. “

„Úplně normální. “

„Mně nezní normálně.

“

Romana se pousmála. „A vy jste tedy nenormální? “

Tadeáš se zasmál. „Možná trochu.

“

Byla to hloupá drobnost. Pár vět po nepříjemném zážitku. Přesto Romana ucítila, že jí znovu zrychluje tep. Tentokrát úplně jinak než před Karlem.

Tadeáš kývl směrem k ulici. „Nechcete se projít? “

Romana se rozhlédla po opuštěném dvoře, potom zpět k němu. „Proč vlastně ne?

“

Tak začalo jejich seznámení. Už během první společné procházky Romana zjistila, že vedle Tadeáše nepotřebuje nic předstírat. Mluvili, pak na chvíli oba zmlkli a ani ticho nebylo nepříjemné. Když se večer chýlil ke konci, přistihla se, že by ho nejraději ještě o kus prodloužila.

Telefonní čísla si samozřejmě vyměnily ještě před rozloučením. Od té chvíle spolu trávili téměř všechen volný čas, až do doby, kdy Romana tu vzpomínku znovu odsunula. Na ten konec se zatím vracet nechtěla. Tadeáš se postupně stal člověkem, bez něhož si neuměla představit běžný den.

Dřív se posmívala výrazům jako druhá polovina. Připadaly jí přehnané a trochu laciné. Pak poznala, jak snadno se z cizího klišé může stát vlastní zkušenost. Byl pozorný v drobnostech, nejen ve velkých gestech.

Poznal, kdy chce mluvit a kdy potřebuje klid. Dokázal se podívat a pochopit, že něco není v pořádku, ještě než to vyslovila. Vedle něj se Romana cítila v bezpečí. Ne proto, že by jí něco sliboval, ale proto, že se na něj mohla spolehnout.

O jeho citech tehdy nepochybovala. Tadeáš pocházel z vesnice. Do města se přestěhoval kvůli studiu a dostal se na informatiku na místní univerzitě, která měla v oboru dobrou pověst. K počítačům tíhl od dětství.

Programování pro něj nebyla náhodná volba. Už jako školák se účastnil soutěží a olympiád. Dospívat musel rychleji než většina jeho vrstevníků. Od velmi mladého věku se musel obejít bez každodenní pomoci rodičů a zvykl, že běžné věci za něj nikdo nevyřeší.

Staral se o domácnost, studoval a k tomu si vydělával, kdykoli to šlo. Po škole nastoupil do místní technologické firmy. Peníze byly slušné a vedení mu naznačovalo, že má před sebou dobrou kariéru. Jenže po čase zjistil, že mu pevně daný způsob práce nevyhovuje.

Výpověď pro něj nebyla útěk, spíše rozhodnutí, že chce zkusit vlastní cestu. Začal pracovat na volné noze. Nejdřív bral menší zakázky. Později se dostal k projektům pro firmy z různých částí Česka.

Postupně si mohl vybírat, co přijme. Vydělával dobře a hlavně měl pocit, že se neposouvá podle cizí tabulky, ale podle vlastních schopností. Romana na něm měla ráda i tuhle samostatnost. Tadeáš byl jen o dva roky starší.

Přesto už si dokázal pořídit vlastní byt. Dva plus kuchyňský kout v centru. Netrvalo dlouho a její věci se v něm začaly objevovat. Nejdřív po jedné, potom po celých taškách.

Nakonec se k němu přestěhovala. Ani jeden z nich z toho nedělal zásadní životní ceremoniál. Večer se jim nechtělo loučit. Ráno stejně hledali další příležitost být spolu.

Společné bydlení tak působilo spíš jako logické pokračování než velký skok. Kamarádky jí samozřejmě varovaly. Rande je jedna věc. Zkus s ním řešit prádlo, nádobí a účty.

Pak uvidíš. Zamilovanost nevydrží věčně. Romana jejich poznámky brala s úsměvem. S Tadeášem jí vyhovovaly právě ty obyčejné věci.

Usínat vedle něj, ráno se potkat v kuchyni, strávit večer doma bez programu, v sobotu řešit nákup a pak se jen tak projít. Nikdy by dřív nevěřila, že může člověk tak rychle získat pocit, že někdo cizí patří do jeho života odjakživa. Připadalo jí to téměř nepravděpodobné. Tadeáš se svými city nicméně neskrýval.

Jednou večer se při vzpomínce na jejich první setkání opřel o kuchyňskou linku a řekl: „Občas mě napadne, co by se stalo, kdyby ten kluk tehdy na ten strom nevylezl. “

Romana se zasmála. „Stejně bychom se potkali. “

„Jsi si jistá?

“

„Úplně. “

„Takže osud si tehdy vzal podobu kluka na topolu. “

„Přesně. “

Krátce před tím setkáním při tom Romaně přišlo, že Karlovi zalhala o příteli.

Ve skutečnosti jen předběhla realitu o několik hodin. Karel je později několikrát viděl spolu. Jednou čekal Tadeáš před vstupem do její kancelářské budovy. Když Romana vyšla ven, automaticky se k sobě přitáhli a objali.

Právě v tu chvíli se ve dveřích objevil Karel. Na zlomek vteřiny Romana znejistěla. Hned potom si připomněla, že se nemá za co stydět. Nemusela před ním nic skrývat.

Podruhé se potkali náhodou v kavárně, kde se podávalo i teplé jídlo. Tadeáš pozval Romanu na večeři. U jiného stolu seděl Karel s vysokou blondýnkou a podle způsobu, jakým byli oblečení a jak spolu mluvili, bylo zřejmé, že i oni jsou na schůzce. Jenže od okamžiku, kdy Karel zahlédl Romanu, jako by žena naproti němu přestala být hlavní osobou u jeho stolu.

Karel se k Romaně opakovaně otáčel. Nebyl to dlouhý pohled, spíš řada krátkých kontrol, ale Romana je cítila pokaždé. Tadeáš položil příbor. „Děje se něco?

“ Vždycky si všiml drobné změny v jejím výrazu. „Jo, vlastně ne. “ Vysvětlila mu, kdo Karel je a co mezi nimi před časem proběhlo. Neměla důvod cokoli zatajovat.

S Tadeášem si zvykla mluvit otevřeně. Poslechl si ji a rozhlédl se po místnosti. „Tak pojď, půjdeme jinam. “

Romana pohlédla na prázdný prostor před sebou, kde stále chyběl hlavní chod.

„Ale už jsme objednali. “

Tadeáš pokrčil rameny. „To nevadí. Zaplatíme, co bude potřeba.

Jsi tady stažená a hlídáš, odkud se na tebe dívá. Nechci večeřet někde, kde se necítíš dobře. “

Vstali. Tadeáš obsluze řekl, že odcházejí, uhradil, co bylo potřeba, a odešli dřív, než jídlo přinesli.

Romana si ten okamžik zapamatovala právě proto, že v něm nebylo žádné hrdinství. Tadeáš prostě bez řečí postavil její klid nad peníze, které už za večer vydal, i nad svůj původní plán. Později jí pomohl i s hledáním jiné práce. Setkávání s Karlem v kanceláři bylo čím dál nepříjemnější.

Jednou za čas se znovu pokusil přiblížit, vždy dost nenápadně na to, aby mohl tvrdit, že o nic nejde. Romana však pokaždé cítila, že zkouší, jestli se její postoj nezměnil. Měla dojem, že Karlovy city živí právě odmítnutí. Člověk, který býval zvyklý dostat téměř všechno, možná neuměl uzavřít příběh, v němž nedostal to, co chtěl.

S Tadeášem se vzali asi půl roku po seznámení. „To snad nemyslíte vážně. Vždyť se skoro neznáte,“ slýchali. Jim ale rychlost nepřipadala jako problém.

Každý další měsíc jen potvrzoval, že jim spolu dobře je. Čekat další rok jen proto, aby jejich rozhodnutí působilo rozumněji před ostatními, jim nedávalo smysl. Chodili na výlety, cestovali, dlouho si povídali a postupně si vytvořili způsob, jak jeden druhého držet nad vodou, když přišlo horší období. Když Tadeáš vzal náročnou zakázku, dokázal několik dní zapomenout na běžný režim.

Romana mu v takových dnech nosila jídlo k počítači, připomínala mu, že je hluboká noc, a občas ho musela přesvědčovat, aby si vůbec lehl. Když měla problémy ona, ať už v práci nebo mimo ni, Tadeáš ji obvykle nenechal utopit ve vlastních obavách. Někdy řekl jedinou větu, jindy ji jen vyslechl. V obou případech Romaně připadalo, že přesně ví, co zrovna potřebuje.

Cítila se milovaná a tehdy ještě nic nenarušovalo přesvědčení, že takhle bude jejich život vypadat dlouho. Mluvili i o dětech. Romana si odjakživa představovala dvě, kluka a holku. Tadeáš měl větší ambice.

„Čtyři,“ prohlásil jednou. „Čtyři aspoň. “ Nakonec se shodli na něčem střízlivějším. Ještě chvíli počkat.

Oba chtěli nejdřív dokončit několik důležitých pracovních věcí a rodičovství nebrat jako něco, co se nějak zvládne. „Malé děti potřebují čas,“ říkával Tadeáš. „Ještě dva nebo tři pořádné projekty. Uděláme si rezervu a pak nebudu muset brát všechno.

Budu pracovat jen tehdy, když to bude dávat smysl, a zbytek času můžeme být s dětmi. “

Romaně ta představa dávala smysl. Měla i vlastní cíl. Než odejde na mateřskou, chtěla se posunout na vedoucí pozici.

V té době už povýšení nevypadalo jako vzdálená možnost, ale jako něco, co se skutečně blíží. Proto si zpočátku ani nevšimla, že se doma mění atmosféra. Byli manželé tři roky a Romana dobře znala Tadeášův pracovní režim, když dostal obtížnou zakázku. Dokázal se na několik dní uzavřít do úkolu tak dokonale, že okolní svět téměř přestal existovat.

Pracovní stůl a počítač měl v ložnici. Někdy tam seděl celé hodiny se zavřenými dveřmi. Jindy dlouho telefonoval a odcházel s mobilem do jiné části bytu, aby se mohl soustředit. Býval zamyšlený, méně mluvil, občas se tvářil podrážděně.

Nic, co by Romana už dřív nezažila. Obvykle se to zlomilo ve chvíli, kdy projekt dostal jasný tvar. Jakmile Tadeáš našel řešení a první část fungovala, napětí z něj spadlo. Znovu vtipkoval, vařil s Romanou, tahal ji ven a byl tím Tadeášem, kterého znala.

Romana čekala, že se stejný obrat dostaví i teď. Jenže dny ubíhaly a tentokrát se nic nevracelo do normálu. Tadeášova vážnost se s každým dnem prohlubovala. Seděl s Romanou u jednoho stolu, spal vedle ní, chodil stejnými místnostmi, ale stále častěji měla pocit, že skutečně přítomná je jen jeho postava.

Myšlenkami byl jinde. Projekt mu postupně zabral téměř všechen čas. Práci vždycky prožíval intenzivně. Když před ním stál složitý problém, neuměl ho odložit na zítřek jen proto, že skončila pracovní doba.

V hlavě ho nosil tak dlouho, dokud nenalezl řešení. Tentokrát však Romana rozeznávala jiný druh soustředění. Nebyla v něm radost z náročného úkolu, bylo v něm napětí. K tomu přibyly služební cesty.

Během krátkého období několikrát odjel na pár dnů, někdy skoro na týden. Dřív se něco podobného stávalo jen výjimečně. Romana si toho nemohla nevšímat. Nejdřív se zeptala jednou, potom počkala na večer, kdy vypadal méně vyčerpaně.

Později si dopředu promýšlela věty tak, aby nezněly jako výslech. Výsledek byl pokaždé stejný. Z rozhovoru odcházela s pocitem, že odpovědi neleží v tom, co Tadeáš řekl, ale v tom, čemu se vyhnul. „Všechno je v pořádku,“ uzavíral to.

Čím častěji tu větu slyšela, tím méně zněla jako uklidnění. Jedné noci Romanu probudilo světlo pronikající škvírou dveří. Chvíli ležela se zavřenýma očima a teprve potom sáhla na Tadeášovu polovinu postele. Byla prázdná.

V kuchyni ho našla u okna. Telefon držel u ucha a mluvil tak potichu, že většině slov nerozuměla. Zaslechla několik krátkých odpovědí, dlouhé mlčení a nakonec větu, která ji okamžitě probrala. „Ne, doma o tom nikdo neví.

“

Tadeáš se otočil. Když ji uviděl ve dveřích, na okamžik přestal reagovat na člověka na druhém konci linky. Hovor ukončil. „Vzbudil jsem tě.

“

Romana se neopřela o zárubeň, jak původně chtěla. Vešla dovnitř. „S kým jsi mluvil? “

Telefon už visel podél jeho těla.

„S někým kvůli projektu. “

„Uprostřed noci. “

Tadeáš si přejel dlaní přes oči. „Některé věci se bohužel neřídí hodinami.

“

Romana došla ke kuchyňské lince a položila na ni obě ruce. Nechtěla křičet. Nechtěla mu prohledávat telefon, ani z něj vytahovat tajemství, která se týkala klienta. Jen cítila, že poslední týdny se mezi nimi i obyčejná otázka mění v překážku.

„Tadeáši, nepotřebuju vědět, co máš ve smlouvě nebo co řeší klient. Chci vědět, jestli se děje něco, co ti ubližuje. “

„Jsem v pořádku. “

Romana se na něj dlouze podívala.

„Nejsi. “

Tadeáš obrátil oči k oknu. V protějším domě svítilo jediné okno. Jinak byla ulice ponořená ve tmě.

Po chvíli řekl: „Dokud to nedokončím, nechci tě do ničeho zatahovat. “

Romana zvedla hlavu. „Do čeho mě nechceš zatahovat? “

Tadeáš sevřel rty.

„Řekl jsem to blbě. “

„Ne, řekl jsi to tak, jak ti to napadlo. “

Přiblížil se o krok. Romana zůstala na místě.

„Ještě chvíli mi prostě věř. “

Tadeáš svíral telefon tak pevně, až mu na kloubech zbělela kůže. Romana ten detail zaznamenala dřív, než si stačila říct, že možná přikládá význam úplně všemu. Kdyby se zasmál a řekl, že přehání, mohla by se s ním pohádat.

Kdyby tvrdil, že se nic neděje, mohla by mu nevěřit. On však nic nepopřel, jen požádal, aby se dál neptala. A právě v tu chvíli zjistila, že důvěra, kterou považovala za samozřejmost, se může změnit v něco namáhavého. „Kolik času je podle tebe chvíle?

“

Tadeáš neodpověděl. Telefon mu v ruce zavibroval, podíval se na displej a tvář mu ztuhla. „Musím to vzít. “

Romana ustoupila.

Ne proto, že by jí odpověď přestala zajímat, naopak. Cítila, že kdyby tam zůstala, přejdou od otázek ke křiku. Vrátila se do ložnice, ale spánek už nepřišel. Přes stěnu slyšela tlumený hlas, potom kroky, dveře pracovny se otevřely a zase zavřely.

Nakonec byt ztichl. Ráno našla v kuchyni hrnek s trochou studeného čaje. Vedle něj ležela utěrka složená do přesného obdélníku. Tadeáš to dělával vždycky stejně, bez přemýšlení.

Romaně se při pohledu na tu drobnost sevřelo hrdlo. Všechno kolem ní bylo na svém místě. Hrnek, utěrka, židle, jejich společné věci. Jen Tadeáš jako by pomalu přestával být součástí stejného života.

Poprvé od chvíle, kdy se poznali, cítila, že ji k sobě nepouští. Nevěděla, co skrývá, ale už si nemohla namlouvat, že neskrývá nic. Některé dny vypadal vyčerpaně, jindy ne vyčerpaně, ale přímo vystrašeně, a občas působil, jako by se snažil přijít na cestu z místa, odkud žádná jednoduchá cesta nevede. Romana se dál chovala tak, jak byla zvyklá v době jeho pracovních krizí.

Uvařila čaj, nechala večeři v lednici, když nepřišel ke stolu. Připomněla mu, že už podobně těžké úkoly zvládl. Nevnucovala se mu, když chtěl mít zavřené dveře. Tadeáš většinou jen poděkoval nebo přikývl.

Jednou však reagoval jinak. Seděli u večeře. Tadeáš jídlo téměř nejedl. Posouval ho vidličkou po talíři a očima mířil někam vedle Romany.

„Dopadne to dobře,“ řekla. „Už ses dostal z horších pracovních problémů. “

Na rtech se mu objevil krátký unavený úsměv. „Dopadne.

Položil vidličku. Jestli tohle zvládnu, tak to bude skoro zázrak. “

Romana přestala jíst. „Tak mi řekni, co vlastně zvládáš.

“

Tadeáš se okamžitě stáhl. „Nic zvláštního. “

Vidlička zůstala na talíři a s ní i otázka, kterou Tadeáš znovu nepustil dál. O několik minut později změnil téma, jako by si právě vzpomněl na obyčejnou organizační věc.

„Za dva dny zase odjíždím. “

„Kam tentokrát? “

„Do Harrachova a potom nejspíš do Prahy. Záleží na tom, jak se to posune.

“

Romana se chvíli dívala na jeho talíř a pak na něj. „Vzala bych si pár dnů volna. Mohla bych jet s tebou. Aspoň bychom byli chvíli spolu, ne?

“

Odpověď přišla příliš rychle a ostře. Tadeáš hlas hned ztišil. „Nebudu mít čas. Fakt ne.

Budu jen pracovat. “

Ráno jeho odjezdu působilo paradoxně normálně. Romana vstávala do práce. Tadeáš spal, protože k počítači sedl předchozí večer a do postele se dostal až za svítání.

Když se oblékala, několikrát se k němu otočila. Přála si věřit, že tahle cesta je poslední část celého projektu, že přijede zpět, zavře notebook a jejich byt se znovu stane místem, kde spolu dva lidé skutečně žijí. Zakázka mu vzala spánek, náladu i energii a mezi nimi mezitím vyrostla vzdálenost, kterou Romana neuměla změřit. Čím déle trvala, tím víc jí děsila.

Už dřív mu navrhla, aby projekt prostě ukončil. „Nemusíš vydělat všechno, co se vydělat dá,“ řekla mu jednou. „Máme z čeho žít. Nejsme v situaci, kdy bys musel obětovat zdraví a celý náš život jednomu klientovi.

Nech toho. “

Tadeáš zavrtěl hlavou. „Už nemůžu. “

Romana se zarazila.

„Nemůžeš, nebo nechceš? “

Podíval se na ni. Vypadal tak vyčerpaně, že okamžitě litovala tónu, kterým otázku položila. „Chtěl bych.

Jenže teď už z toho nejde vystoupit a dělat, že se nic nestalo. “

Z tónu, kterým to řekl, zmizelo všechno, co by ještě šlo svést na únavu nebo špatnou náladu. Tadeáš už dávno nepracoval na projektu proto, že ho baví. A jestli tvrdil, že z něj nemůže odejít, existoval důvod, který jí neřekl.

Při odchodu do práce se toho rána přesvědčovala, že nejhorší už je za nimi. Tadeáš odjede do Harrachova, možná potom do Prahy, dokončí, co musí. Vrátí se, dostane zaplaceno a za pár dnů se budou divit, proč to období působilo tak nekonečně. Když za sebou ráno zavírala dveře, pořád ještě počítala s jeho návratem.

Večer jí ta jistota připadala jako něco z cizího života. Když večer odemkla byt, nevítal jí Tadeášův hlas. Na stole ležel papír. Později by nedokázala říct, kolikrát ho přečetla.

Po prvním přečtení začala znovu od začátku. Pak ještě jednou. Potom seděla, vstala, prošla kuchyní a vrátila se k němu. Některé věty nakonec znala z paměti.

Pokaždé hledala stejnou věc. Jedno konkrétní vysvětlení, jeden řádek, který by z těch ostatních udělal něco pochopitelného. Na papíře stálo: „Romano, odpusť mi, jinak to nejde. Nehledej mě.

Nehledej důvod u sebe a neobviňuj se. Ty za to nemůžeš. Patříš k nejdůležitějším lidem, které jsem v životě měl. Věř mi, že nedělám nic z toho lehce.

Přesto to udělat musím. Podal jsem návrh na rozvod k příslušnému okresnímu soudu. Tím naše manželství ještě nekončí, rozhodne soud. Pokud nebudeš s rozvodem souhlasit, řízení může pokračovat i tak.

Věci, které bylo možné připravit dopředu, jsem připravil. Jsem vděčný za každý rok, který jsme spolu měli, a za to, že jsme spolu dokázali být šťastní. Jsi výjimečný člověk. S tebou jsem poprvé pochopil, co pro mě znamená skutečně někoho milovat.

Žij dál. Zvládneš to. Nevím, jestli se ještě někdy potkáme. Všechno, co jsem udělal, jsem udělal kvůli tobě.

Žij naplno a buď šťastná. “

Pod poslední větou nic nebylo. Žádné místo, žádný termín, žádná odpověď na jedinou otázku, která Romaně zůstala. Nejhorší nakonec nebylo nic z toho, co Tadeáš napsal.

Nejhorší bylo všechno, co mezi větami nechal prázdné. Romana ho nejdřív četla s pocitem, že něco chápe špatně. Pak jí napadlo, že by to mohl být nevkusný vtip. Jenže něco takového k Tadeášovi vůbec nesedělo.

Ruka jí sáhla po telefonu dřív, než si stihla promyslet cokoli dalšího. Telefon se nehlásil. Zkusila to znovu. Potom ještě jednou napsala zprávu, smazala ji.

Poslala jinou, kratší. „Napiš jen, že jsi v pořádku. “ Displej zůstal bez odpovědi. Romana otevřela společný kalendář.

U služební cesty zůstala poznámka o Harrachovu. Věděla, že později mluvil také o Praze, ale tím její informace končily. Neznala adresu ubytování, nevěděla, s kým se měl sejít, ani kdo přesně cestu domlouval. Ještě před několika týdny by jí připadalo absurdní řešit podobné podrobnosti.

Teď každé prázdné místo vypadalo jako něco, čeho si měla všimnout. Vyhledala kontakt na jednoho člověka, s nímž Tadeáš v poslední době pracovně mluvil, a zavolala mu. Odpovědi byly opatrné. Ano, o projektu věděl.

Ne, netušil, kde Tadeáš právě je. Romana se nadechla. „Neříkal, že chce skončit? “ Na druhém konci linky se na okamžik rozhostilo ticho.

„Ne, ani že odjede, že změní práci, že si bere volno, cokoli. Ne, nic takového mi neřekl. “ Když hovor skončil, telefon v dlani ztěžkl. Nevěděla o nic víc a přibylo jí jen další ticho.

Vešla do pracovny. Nesnažila se otevřít počítačové účty, ani hádat hesla. Jen se postavila vedle stolu, u něhož Tadeáš poslední týdny téměř bydlel. Notebook zmizel.

U zásuvky zůstalo několik kabelů. Na polici ležela odborná kniha s papírkem zasunutým mezi stránkami. Místnost nevypadala vyklizeně. Vypadala, jako by člověk uprostřed práce na chvíli odešel.

To bylo na místnosti nejhorší. Kdyby Tadeáš plánoval nový život, proč tu nechal věci? Jako by se měl po víkendu vrátit. Romana znovu sáhla po telefonu.

Tentokrát volala jeho rodičům. Jakmile uslyšela hlas Tadeášovy matky, zachvěl se jí vlastní. „Je u vás? Tadeáš?

“

„Není. Proč by měl být? “

Romana zavřela oči. „Protože odešel.

“

Ticho na druhé straně bylo okamžité. „Jak odešel? “

Romana se podívala na papír na stole. „Nevím.

Právě proto volám. “

Ještě před spaním mu poslala poslední zprávu. „Nemusíš mi nic vysvětlovat. Jestli máš problém nebo se bojíš vrátit, pošli mi jen tečku.

Budu vědět, že žiješ. “ Telefon položila před sebe a čekala. Nic. Teprve tehdy si uvědomila, jak rychle se její požadavky zmenšily.

Ještě ráno chtěla od manžela normální rozhovor. Večer byla připravená přijmout jediný znak jako důkaz, že je naživu. Ani ten nepřišel. Před spaním mu zkusila zavolat ještě jednou.

Potom položila mobil vedle polštáře a nastavila zvuk tak hlasitě, že by jí probudilo i jediné krátké oznámení. Stejně skoro nespala. Kdykoli někde v domě zaklaply dveře, posadila se. Když pod oknem zastavilo auto, zadržela dech.

Do rána se Tadeáš neozval a další dny přinesly totéž. Nevrátil se, nezavolal, nenapsal. Místo jeho zprávy přišlo oznámení, že se má Romana dostavit do notářské kanceláře. Notářka v kostkovaném kostýmku ji posadila ke stolu a rozložila před ní několik připravených listin.

Vysvětlila, že Tadeáš ještě před zmizením začal připravovat kroky, aby na Romanu mohl přejít majetek, který patřil jemu. U bytu, který měl už před svatbou, neleželo na stole žádné hotové přepsání. Byla tam smlouva, kterou musela podepsat i Romana, a podklady pro následný návrh na vklad do katastru nemovitostí. Notářka jí hned řekla, že samotná návštěva kanceláře vlastnictví nemění.

U dalších věcí byly připraveny podklady pro další formální kroky. Romana sledovala stránky a podpisy, ale význam slov k ní doléhal se zpožděním. Úřední věty byly přesné, zatímco její život se během několika dnů proměnil v něco, co přesnost vůbec nemělo. Na jedné z listin jí padlo do očí datum z doby, kdy ještě spolu ráno normálně snídali a řešili, co nakoupit domů.

Právě to jí zasáhlo. Zatímco ona považovala jejich život za obyčejný, Tadeáš už něco připravoval beze slova. Po několika minutách Romana notářku přerušila. „Kdy tohle podepsal?

“

Notářka otevřela složku a vyhledala příslušný list. „Začal to řešit ještě před odjezdem. “

„Byl tady osobně? “

„U části dokumentů ano.

U dalších byly připraveny podklady, na které měly navázat další úkony. “

Romana přejela prstem po podpisu. Poznala každý tah. Písmena se mírně klonila.

Konec příjmení měl Tadeáš vždycky stejně rázný. Stejný podpis býval na přáních, pracovních smlouvách i papírech, které spolu kdysi vyplňovali u kuchyňského stolu. Právě ta známá podoba jí vyděsila víc než úřední formulace. „Takže to plánoval.

“

Notářka chvíli mlčela. Ne proto, že by odpověď skrývala, ale proto, že ji z těch papírů nemohla poctivě vyčíst. „Jak dlouho? To vám z těchto dokumentů říct nedokážu.

“

Romana položila listinu zpět. „A když to nechci, myslíte ten převod? “

Romana se krátce zasmála, ale v tom zvuku nebylo nic veselého. „Myslím, že nechci, aby někdo rozebral můj život na úřední kroky a nechal mi k tomu jen hromadu papírů.

“

Notářka odložila pero a narovnala desky před sebou. „Paní Konečná, osobní důvody vašeho manžela vám vysvětlit neumím a nebudu je domýšlet. Stejně tak za vás nemůžu rozhodnout, co máte přijmout. Můžu vám ale přesně oddělit, co už právně nastalo, co je teprve připravené a kde je potřeba váš další krok.

“

Romana sklopila oči k listinám. Papíry byly přehledné, srovnané. Každý krok měl své místo. Jen důvod, proč to všechno existuje, nebyl nikde.

Sáhla po peru, ale notářka položila dlaň vedle dokumentu. Ne na něj. „Jestli teď máte pocit, že nerozumíte tomu, co podepisujete, nepodepisujte nic jen proto, abyste to měla za sebou. “

Romana zůstala s perem ve vzduchu.

„Takže můžu odejít bez podpisu? “

„Samozřejmě. Odnesete si kopie, projdete si je v klidu a případně se vrátíte s otázkami. Moje práce není dostat z vás podpis za každou cenu.

“

Romana teprve tehdy spustila ramena, která měla od příchodu do kanceláře ztuhlá. „Nechci jednou zjistit, že jsem v šoku odsouhlasila rozhodnutí s dlouhými následky. “

„Právě proto nespěchejte. “

Notářka začala znovu, tentokrát pomalu.

Ukazovala, co je dokončeno, co je teprve připravené a které podklady si Romana může odnést domů. Když se dostala k návrhu na vklad do katastru nemovitostí, zastavila se. Vysvětlila, že katastrální úřad rozhoduje o povolení vkladu na základě podané listiny a návrhu, a nechala Romanu vlastními slovy zopakovat, čemu rozumí. Romana si začala dělat poznámky.

Když jí některá věta unikla, požádala o zopakování. Když si nebyla jistá rozdílem mezi hotovým krokem a připraveným podkladem, zeptala se znovu. Na okraji jedné kopie si napsala dvě slova. Dnes nepodepisovat.

Bylo to malé rozhodnutí, ale první od Tadeášova zmizení, které nebylo jen reakcí na další ránu. Tentokrát si sama určila, co udělá a kdy. Když vyšla ven, nesla v rukou desky s kopiemi a svírala je tak pevně, až ji začala bolet zápěstí. Na chodníku se zastavila.

Kolem ní šli lidé do práce, k tramvaji, pro oběd. Někdo telefonoval, někdo se smál. Pro ně se den ničím nelišil od jiných. Pro Romanu už ano.

Tadeáš neodešel v náhlém pohnutí, nenechal za sebou pouze dopis. Předem se alespoň pokusil uspořádat majetkové věci tak, aby po něm nezůstala směs problémů, které by musela složitě rozplétat bez podkladů. Mohla to být chladná příprava člověka, který se rozhodl začít někde jinde, ale stejně dobře to mohla být příprava člověka, který počítal s tím, že se nebude moci vrátit. Romana nedokázala rozhodnout, která možnost je horší.

V jedné ji Tadeáš opustil z vlastní vůle, v druhé se připravoval na chvíli, kdy se vrátit nebude smět nebo nebude moct. Romana si přitiskla desky k hrudi. Do té chvíle tu druhou možnost jen obcházela. Teď ji poprvé vyslovila sama pro sebe tak jasně, až se jí sevřel žaludek.

Další dny se jí slévaly podle pracovních směn a večerního ticha v bytě. Romana chodila do práce, nakupovala, vařila, odpovídala na otázky, otevírala dveře a zavírala je. Všechno dělala správně a přitom měla pocit, že se na sebe dívá z druhé strany skla. Nejvíc jí nechyběly velké věci.

Chyběl jí Tadeášův hlas z vedlejší místnosti, jeho vůně na polštáři, teplo, které po něm zůstávalo v posteli, zvuk klíče ve dveřích, to, jak se mračil, když se soustředil. Některé večery jí z toho čekání bolela šíje, hlava i záda. Tělo si pamatovalo napětí, i když se ho snažila přes den ignorovat. Teprve po čase se z otupělosti začaly vynořovat otázky.

První týdny na nic podobného neměla sílu. Jen fungovala. Ráno vstát, dojít do práce, odpovědět lidem, vrátit se domů. Zlom přišel až jednoho večera.

Jako každý jiný den odemkla byt, převlékla se a ohřála si jídlo. Položila talíř na stůl a pak se bez zjevného spouštěče rozplakala. Nejdřív seděla a slzy jen tekly. Za několik minut už byla na podlaze, křičela do polštáře, shazovala věci, které měla po ruce, a střídavě nadávala Tadeášovi i sobě.

Bylo to chaotické, vyčerpávající a úplně mimo její běžné chování. Když to přešlo, cítila bolest v ramenou, hlavě i zádech. Současně se v ní poprvé po dlouhé době uvolnilo místo pro něco jiného než strnulost. Začala hledat vysvětlení.

Jedna možnost střídala druhou a skoro všechny se nakonec svedly k jediné. Jiná žena. Jakmile se v její hlavě usadila představa jiné ženy, začala zpětně přepisovat všechno, co poslední týdny viděla. Jednou v noci seděla na kraji postele s telefonem v ruce a v kalendáři si znovu otevírala Tadeášovy služební cesty.

Harrachov, Praha. Dny, kdy se vracel pozdě, večery, kdy se jí nedíval do očí. Stejné týdny si začala promítat znovu, jen s jiným vysvětlením každého detailu. Proto byl tak vzdálený.

Možná se snažil potlačit city k někomu jinému. Možná proto nedokázal s Romanou normálně mluvit. Možná služební cesty nebyly jen služební. Neměla jediný důkaz.

Přesto dokázal rozum během několika nocí vystavit celý příběh s takovou přesností, až začal připomínat vzpomínku. Tadeáš někam odjížděl s milenkou. Dvojí život ho vyčerpával. Lhaní mu nikdy nešlo snadno, říkala si.

Proto vypadal tak napjatě, proto jí uhýbal očima, proto chtěl být s telefonem sám. V té noční verzi už projekt nebyl hlavním důvodem, jen kulisou. Skutečný problém se podle ní týkal jejich manželství a ženy, kterou si zatím uměla jen domýšlet. Nakonec se rozhodl.

Nechal po sobě nesmyslné rozloučení, připravil převod majetku na Romanu a někde daleko začal znovu po boku jiné ženy. Romana zamkla telefon a položila ho displejem dolů, jako by tím mohla celý ten obraz vypnout. Nepomohlo to. V některých dnech tu neznámou ženu nenáviděla s takovou jistotou, jako by ji osobně znala.

Tadeáše nenávidět nedokázala. To jí rozčilovalo snad ještě víc. Vztek se vracel v prudkých vlnách, ale nikdy nevyplnil celý prostor. Pod ním zůstával stesk, zvyk čekat na jeho návrat a malá nepříjemně vytrvalá naděje, která se odmítala chovat rozumně.

Romana se snažila zjistit cokoli, co by ji posunulo od domněnek k faktům. Volala lidem, s nimiž Tadeáš spolupracoval, ozývala se známým. Nakonec znovu jela za jeho rodiči. Nikdo neměl odpověď.

Tadeášova matka dostala vlastní vzkaz. Stejně stručný a stejně nepoužitelný jako ten Romanin. Syn jí navíc poslal větší částku peněz. Napsal, že začíná nový život a že v něm pro lidi z toho dosavadního nezůstane místo.

Když to matka Romaně převyprávěla, oči se jí zalily slzami. „Nevím, co se mezi vámi stalo,“ řekla, „ale tohle mi nepřipadá normální. Spíš mě to děsí. “

Romana přikývla.

„Mně taky. “

Ani jedna z nich tehdy nenašla přesnější slovo. Později seděli všichni tři v kuchyni. Na stole chladl čaj.

Vedle konvice ležel talíř s nakrájenou bábovkou a nikdo si nevzal ani kousek. Mezi šálky ležela obálka. Romana poznala Tadeášův rukopis dřív, než si stačila uvědomit, že se na něj dívá. Jeho matka si osušila tvář ubrouskem.

„Tohle není on. “

Romana zvedla oči. „Přesně to si opakuju. “

„Kdyby chtěl pryč, nějak by nám to řekl.

Kdyby se s tebou rozešel, možná by se styděl nebo by nevěděl, co říct, ale mně by se ozval aspoň jednou. “

Romana sevřela šálek oběma rukama. „Možná už prostě není stejný. “

Matka zavrtěla hlavou.

„Za pár týdnů Romana zmlkla. Tadeášův otec do té chvíle skoro nepromluvil. Seděl trochu stranou, potom vstal a přešel k oknu. „Neměl v práci nějaký problém?

“

Romana si dala čas, než odpověděla. „Nevím. Poslední týdny byl úplně jiný. Telefonoval v noci, několikrát odjel a jednou řekl, že z projektu už nemůže odejít.

“

Otec se otočil. Matka přestala sahat po kapesníku. „Nemůže,“ zopakovala. To slovo použil a neřekl proč.

Otázka nebyla obviňující. Přesto Romanu zasáhla přesně do místa, které si sama pořád rozebírala. „Ne,“ sklonila hlavu k čaji. „A právě kvůli tomu se na sebe zlobím.

Přemýšlím, jestli jsem měla naléhat víc, jestli jsem neměla poznat, že je to vážnější. “

Tadeášova matka natáhla ruku přes stůl a zakryla Romaniny prsty vlastní dlaní. „Jestli před tebou něco schovával, tak chtěl, abys to nevěděla. Žila jsi s ním.

Kdyby to bylo vidět, kdo jiný by si toho všiml? “

Bolest tím nezmizela. Poprvé však Romana připustila, že odpovědnost za Tadeášovo tajemství nemusí ležet na ní. Začali společně probírat všechny možnosti, které je napadly.

Pracovní problém, dluh, nevěra, konflikt s někým. Každé vysvětlení dávalo smysl jen do určitého bodu. Kdyby měl milenku a chtěl nový život, proč se odřízl i od rodičů? Kdyby se mu jen nepovedla práce, proč předem připravoval převod majetku?

A jestli odjížděl dobrovolně, proč oba dopisy působily spíš jako pečlivě připravené definitivní rozloučení než jako oznámení změny? Romana vzala obálku a znovu četla několik vět. Pak si v telefonu otevřela fotografii vlastního dopisu a porovnala jejich tón. Texty se lišily, ale dělaly totéž.

Nic nevysvětlovaly, nenechávaly prostor pro odpověď a oba nejbližší lidi žádaly, aby Tadeáše nehledali a pokračovali bez něj. Možná právě to bylo nejkrutější. Tadeáš jim nezanechal nic, co by mohli udělat správně. Pouze příkaz nic nedělat.

Když se Romana později zvedala k odchodu, Tadeášova matka vzala bábovku, zabalila několik kousků do ubrousku a podala jí je. „Vezmi si aspoň tohle. “

Romana se poprvé za celé odpoledne slabě usmála. Uprostřed jejich bezmoci působilo zabalených pár kousků bábovky skoro nepatřičně.

Romaně ale ta obyčejná starost udělala dobře. U dveří se ještě otočila. „Jestli se ozve, zavolám ti. I kdyby ti řekl, ať to neděláš.

“

Tadeášova matka na pár vteřin zavřela oči. „I kdyby mi to zakázal. “

Romana přikývla. Byla to jediná dohoda, kterou toho dne vytvořili, a první konkrétní krok proti pocitu, že jim Tadeáš vzal možnost cokoli ovlivnit.

Rozloučil se s nejbližšími a zmizel. Romaně i své matce přitom výslovně napsal, aby ho nehledali. Jakmile první šok trochu polevil a Romana dokázala udržet myšlenku déle než pár minut, začal jí právě ten zákaz připadat čím dál podivnější. Dopis pořád nedával smysl.

Člověk, který se chce zbavit manželky, jí obvykle nepíše, že ji miluje. Člověk, který odchází za lepším životem, nemusí prosit všechny kolem, aby se po něm nepídili. Tadeáš psal, jako by ho odchod bolel, jako by nedělal něco, po čem touží, ale něco, co považuje za nutné. Jenže pak přišel večer, kdy se Romaně vybavil jeho telefon, služební cesta a unavený pohled.

A neznámá žena byla zpátky. S ní i žárlivost, vztek a bezmoc. Tadeáš jí napsal, aby žila naplno a byla šťastná. Bez něj.

Romana nad tou větou někdy seděla a měla chuť dopis roztrhat. Jak si představoval, že se taková rada vykonává? Dopis měl už od neustálého rozkládání zohýbané přehyby. Romana ho jednou skutečně chytila oběma rukama, že ho roztrhne, ale nakonec ho jen znovu složila.

Dokud nevěděla, proč Tadeáš odešel, nedokázala zničit jedinou věc, v níž promluvil naposledy. Kamarádky se jí snažily vytáhnout z nejhoršího způsobem, který považovaly za praktický. Nejhlasitější byla Bohdana Horáková. „Prosím tě, chlapi dokážou udělat mnohem horší věci,“ rozčilovala se.

„Aspoň ti nenechal dluhy a prázdný byt. Postaral se o majetek. Jestli chtěl zmizet, tak je možná lepší, že to udělal teď, než kdyby ti takhle vzal dalších deset let. “ Bohdana po své tirádě ztišila hlas a posunula k Romaně hrnek.

Romana zavrtěla hlavou. „Ty ho neznáš. “

Bohdana se zamračila. „Znala jsem ho dost.

“

„Ne tak, jak jsem ho znala já. “

Bohdana si povzdechla. „Dobře, nechám toho. Chceš, abych dnes zůstala?

“

Romana tentokrát přikývla. Radu nechtěla. Potřebovala jen, aby někdo chvíli seděl ve stejné místnosti. Ostatní kamarádky většinou říkaly totéž jemnějšími slovy.

Možná to tak mělo být. Asi nebyl ten pravý. Jednou potkáš někoho jiného. Časem to přebolí.

Romana je poslouchala a připadalo jí, že řeší příběh úplně jiného muže. Ony znaly Tadeáše ze společných návštěv a vyprávění. Ona s ním sdílela byt, postel, plány i ticho. Proto jí nesedělo, že by poslední týdny jeho chování byly pravdivějším obrazem Tadeáše než všechny roky před nimi.

Lidé kolem ní měli na bolest jednu unavenou radu. Dej tomu čas. Po roce musela uznat, že čas některé věci skutečně otupil. Ne tak, aby zmizely, ale tak, že už neovládaly každou hodinu dne.

Jedno sobotní dopoledne otevřela skříň a rozhodla se vytřídit věci, kterých se od Tadeášova zmizení nedotkla. Vytáhla jeho tmavou mikinu, složila ji do kartonové krabice a chvíli na ni hleděla. Pak mikinu zase vyndala. „Tohle je směšné,“ řekla nahlas do prázdného bytu.

Telefon zavibroval. Bohdana se ptala, jestli pořád platí káva, na které se domluvili. Romana se podívala na otevřenou krabici, na mikinu přes opěradlo židle a na hodiny. Dřív by schůzku zrušila.

Ten den krabici nechala otevřenou, oblékla se a odešla. U kávy se dokonce několikrát upřímně zasmála. Cestou domů si až po několika minutách uvědomila, že se jí dýchá normálně a hrudník nesvírá známý tlak. Bylo to malé místo, které si znovu vybojovala pro obyčejný den.

Ne důkaz, že je po všem. Zvenčí mohla působit v pořádku. Uvnitř ale stále čekala na zazvonění, na člověka ve dveřích, na jednu větu, která všechno vysvětlí. Večer se někdy dlouho převalovala v posteli a v duchu se vracela k dopisu.

Jednu větu po druhé, slovo po slově. Hledala v něm druhý význam, stopu, něco, co přehlédla. Tadeášův čin a jeho rozloučení se ani po roce nechtěli spojit v jeden logický příběh. Jedné noci na chodbě cvakl cizí zámek a Romana se posadila dřív, než si stačila připomenout, že ty dveře nejsou její.

Tělo pořád reagovalo na zvuk návratu rychleji než rozum. Představa milenky jí postupně bolela méně a někdy si dokonce přála, aby byla pravdivá, protože alternativa se jí zdála horší. Tadeáš nezmizel jen Romaně. Přestal existovat pro přátele.

Neozýval se rodičům. Nenašla nikoho z jejich známých, s kým by tajně udržoval kontakt. A oba dopisy zněly spíš jako slova člověka, který se od ostatních odděluje z nutnosti. V takových chvílích se Romaně vracel strach, který byl horší než žárlivost.

Co když mu hrozí něco skutečného? Pak se neznámá žena stávala téměř milosrdnou možností. Ať je s někým jiným, ať žije jinde, ať se na Romanu rozhodl zapomenout. Jen ať je naživu, hlavně ať je v bezpečí.

Kalendář se mezitím posouval dál, i když část Romanina života pořád zůstávala u zavřených dveří. Romana nakonec dostala pozici vedoucí oddělení. Kdysi si ten okamžik představovala jako velkou osobní výhru. Když skutečně přišel, radost byla mnohem tišší.

Přesto si ji nechtěla sama zakázat. Ten cíl si dala dávno před Tadeášovým zmizením a splnila ho vlastní prací. Navíc zjistila, že jí vedení lidí sedí. Nové povinnosti, termíny, rozhodování a problémy, které už nešlo přenechat nikomu jinému, jí zaměstnávaly hlavu způsobem, který potřebovala.

Někdo se na ni spoléhal, něco uměla a některé věci dokázala opravdu posunout správným směrem. Povýšení však nečekalo v poklidné době. Krátce po převzetí oddělení se začala komplikovat zakázka s velmi těsným termínem. Jeden důležitý podklad dorazil pozdě.

V rozpočtu se objevila nesrovnalost a klient strval na opravené verzi ještě během téhož dne. Před několika měsíci by Romana seděla mezi ostatními a řešila svůj díl problému. Teď se po první hádce o to, kdo chybu způsobil, všechny pohledy otočily k ní. Na stole měla několik vytištěných podkladů.

Na monitoru tři téměř stejné verze souboru. Telefon zvonil tak často, že ho nakonec nechala položený před sebou. Dva soubory měly téměř stejný název a lišily se jedinou příponou. Stačilo otevřít špatný a další hodina práce by mohla stát na chybných vstupech.

Romana proto zakázala cokoli odeslat, dokud nebude jasné, která verze je skutečně poslední. Jeden kolega tvrdil, že problém je v zadání. Druhý byl přesvědčený, že selhal výpočet. Klient se znovu ozval a chtěl vědět jediné.

Bude výsledek včas? Romaně se na okamžik chtělo odpovědět, že netuší. Místo toho se podívala na hodiny a položila propisku na stůl. „Stop.

Nejdřív zjistíme, která verze obsahuje správné vstupy. Dokud to nevíme, nikdo nic neposílá. “

Jeden z kolegů se ošil. „Jenže klient už čeká.

“

„Právě proto mu nepošleme první soubor, který nám přijde pod ruku. “

Rozdělila kontrolu. Jeden člověk měl projít vstupní údaje, další porovnat změny mezi soubory. Romana si nechala rozpočet a začala ho procházet řádek po řádku.

Po půl hodině jí čísla splývala před očima. Telefon znovu zazvonil. „Co máte? “ Ozval se podrážděný hlas.

Romana se narovnala. „Ještě ne. Našli jsme nesrovnalost a ověřujeme ji. Pošleme vám až verzi, u které víme, že je správná.

“

Na druhé straně se chvíli nic neozývalo. „Potřeboval jsem ji už před hodinou. “

„Rozumím, ale kdybych vám teď poslala chybný podklad, ztratíte mnohem víc než tu hodinu. “

Čekala ostrou reakci.

Místo ní přišlo jen strohé. „Dobře, čekám. “

Když hovor skončil, Romana si všimla, že má vlhkou dlaň. Utřela ji nenápadně o sukni a znovu se sklonila k podkladům.

Nebylo to jen o jednom rozpočtu. Kdyby teď kvůli termínu dovolila poslat něco, čemu sama nevěří, chyba by šla za celým týmem. Klient by dostal špatný podklad a její první větší rozhodnutí ve vedoucí roli by znělo jednoduše. Věděla, že si není jistá, a přesto to pustila dál.

„Ještě jednou vstupy,“ řekla. „Ne výsledek. Chci vidět, odkud se to číslo vzalo. “

Jeden kolega si unaveně promnul oči.

„Už jsme to projeli dvakrát. “

„Tak potřetí, ale jinak. Ne po sobě. Každý vezme cizí část.

“

Bylo vidět, že se mu nechce. Kolega si s neochotným povzdechem přesedl. Romana zůstala u rozpočtu. Ta další půlhodina byla její odpovědnost, stejně jako výsledek.

Rozhodnost tentokrát neznamenala mít rychlou odpověď, ale vydržet u kontroly, kterou už nikdo dělat nechtěl. Chybu našli právě při té výměně. Nebyla nápadná, ale promítala se do několika dalších částí. Opravy zabraly celé odpoledne.

Romana každou změnu kontrolovala dvakrát a teprve potom dovolila spojit vše do konečné verze. Když soubor konečně odeslala, většina kanceláře už byla prázdná. Za několik minut přišlo potvrzení. Všechno se dělo.

Romana se opřela do židle a na chvíli zavřela oči. Jeden kolega ještě zůstával u počítače. Podíval se na ni přes monitor. „Tak první pořádná krize ve funkci.

“

Romana vydechla. „A doufám, že na dlouho poslední. “

Kolega se zasmál. „Tomu sama nevěříš.

“

Tentokrát se zasmála i ona. Když později zhasínala v kanceláři, uvědomila si něco zvláštního. Několik hodin Tadeášovi nevěnovala jedinou myšlenku. Pocit viny se ozval až o vteřinu později, ale tentokrát ho nepustila dál.

Několik hodin soustředění na práci nebylo zradou, ani důkazem, že bolest zmizela. Jen před sebou konečně měla problém, který měl vstupy, chybu, postup a řešení. Právě to jí v osobním životě tolik chybělo. Tadeášovo zmizení nemělo správnou verzi dokumentu, nemělo termín, do kterého musí někdo odpovědět.

A Romana si nebyla jistá ani tím, jestli celé roky pokládá správné otázky. Práce jí nenahradila život, který si představovala, ale připomněla jí, že pořád existuje i něco mimo čekání. Kamarádky mezitím postupně přešly od soucitu k praktičtější radě. Měla by někoho poznat.

Romana se dlouho nedokázala přimět ani k představě nového vztahu a věděla proč. Kdokoli nový by nebyl Tadeáš. Ta myšlenka jí samotné připadala nespravedlivá. Žádný člověk nemůže obstát ve srovnání s někým, komu druhý připisuje celý ztracený život.

Jenže cit nedal opravit rozumným argumentem. Tadeáše nejspíš stále milovala i po tom, jak odešel. I po všech nocích, kdy se kvůli němu budila. A pak se po dlouhé době ozval Karel Dostál.

Telefon se rozsvítil jeho jménem v okamžiku, kdy Romana hledala obyčejnou pracovní zprávu. Karel byl celé roky jen starý kontakt v seznamu. Jediným oznámením se znovu stal člověkem, který čeká na odpověď. Napsal jí.

Číslo na Romanu mu zůstalo z jejich někdejších pracovních kontaktů. Přes společné známé se dozvěděl, že už je rozvedená. Podle všeho v něm dávný zájem nikdy úplně nezmizel. Romanu překvapilo, že jeho zprávu tentokrát nesmazala bez emocí.

Po Tadeášově odchodu totiž sama poznala, co znamená chtít odpověď od člověka, který vám ji nedává. Samozřejmě to nebylo totéž. Karel s ní neměl společný byt, manželství, ani roky společných plánů. Přesto si připustila, že její odmítání pro něj možná nebylo tak snadné, jak si tehdy myslela.

A pokud se ozval znovu i po letech, jakmile zjistil, že je sama, zřejmě jeho tehdejší zájem nebyl jen rozmar. Odpověděla. Následující měsíc si psali. Nešlo o vyznání ani o dlouhé noční hovory.

Spíš krátké zprávy z běžného dne. Fotografie něčeho směšného, poznámka k práci, stížnost na počasí, otázka, jak se má. Karel byl na dosah, ale nespěchal. Nezmizel na několik dní, zároveň po ní nechtěl okamžité rozhodnutí.

Romaně ten rytmus zatím vyhovoval. Snažila se ujasnit, zda jí dělá dobře právě Karel, nebo jen vědomí, že se o ni někdo zajímá. Bylo zřejmé, že on doufá ve víc, jen čekal, dával jí prostor a současně zkoušel, kam až ho pustí. Chce ho vůbec pustit?

Dřív by odpověděla bez přemýšlení, ne. Po třech letech samoty už odpověď nebyla tak čistá. Chybělo jí, že se někdo zeptá, jestli dojela bezpečně. Chyběl společný plán na víkend.

Někdo, komu večer řekne úplnou maličkost. Procházka, při níž se člověk nemusí sám rozhodovat, kam jde. Chyběl jí vztah. Přesněji řečeno jí chybělo to, co kdysi měla s Tadeášem.

Romana věděla, že Karel jim není. Nikdo jím nebude. Přesto Karlův zájem přežil roky a ona si začala říkat, zda právě v té vytrvalosti není něco, na čem se dá stavět. Krátce před další služební cestou se s ním sešla.

Nejdřív se prošli centrem, potom si sedli do restaurace. Zvenčí to vypadalo jako úplně běžné rande. Karel přišel s květinami, stejně jako kdysi, a Romana cítila stejné sevření, které si pamatovala. Byl stále pohledný, úspěšný a dával jasně najevo, že o ni stojí.

Přesto jeho blízkost nedávala pocit, který hledala. Chyběla samozřejmost, důvěrnost, teplo, které není potřeba vytvářet úsilím. S Tadeášem takový pocit přišel skoro hned. Vedle Karla pořád čekala, že se dostaví později.

Začala se sama na sebe zlobit. Proč se schůzkou souhlasila, když v ní znovu roste stejný odpor? Pak si ale připomněla, že naději nedala jen jemu. Dala ji i sobě.

Také ona chtěla zjistit, zda může být tentokrát jiná. Při loučení se Karel naklonil, aby ji políbil. Romana ustoupila. „Ještě ne, nebo možná vůbec.

Sama nevěděla. “

„Dobře. Karel se usmál, jako by se nic nestalo. Nemusíme to hnát.

“

Ta reakce jí znovu zneklidnila. Nezeptal se, co cítila. Její ústup si automaticky přeložil jako odklad. Stejný vzorec jako před lety.

„Zítra tě vyzvednu,“ pokračoval. „V kinech má premiéru jeden thriller. Myslím, že by tě bavil. “

„Zítra nebudu ve městě.

Odjíždím služebně. Ráno mi jede vlak. “

Karel překvapeně zvedl obočí. „Už zítra.

“ Zklamání v hlase nedokázal úplně schovat. „Tak tě hodím aspoň na nádraží. “

Romana zavrtěla hlavou. „Jedeme s kolegy.

Už jsme domluvení. “

Karel se na pár vteřin odmlčel. „Dobře, tak pro tebe přijedu, až se vrátíš. “

Na to Romana nenašla nic, čím by větu uzavřela.

Romana se na Karla zlobila, že její odstup znovu nečte tak, jak ho cítí ona. Pak jí ho bylo líto a hned na to se zloba obrátila proti ní samotné. Proč ten kontakt vůbec obnovovala? Proč souhlasila se schůzkou, když si teď znovu připadala stejně sevřeně jako před lety?

Jednu chvíli si vyčítala, že tu schůzku vůbec připustila. Hned v zápětí se sama sebe ptala, proč by už samotný pokus měl být chybou, proč by mu opravdu nemohla dát šanci. Odvezla si tu otázku i na služební cestu. Vracela se v hotelovém pokoji, ve vlaku i ve chvílích, kdy ostatní kolegové řešili něco úplně obyčejného.

Karel se k ní choval dobře. Pamatoval si, co mu řekla. Ptal se, jak se má. Po tolika letech na ni nezapomněl.

Možná je nefér člověka soudit pořád podle jedné nepovedené schůzky z minulosti. Samozřejmě s Tadeášem to nikdy nebude stejné, jenže Tadeáš odešel bez rozhovoru, bez odpovědí. Nechal Romanu samotnou s životem, který měl být společný. Kolik let má ještě držet vedle sebe prázdné místo pro někoho, kdo se rozhodl nebýt přítomen.

Musí se přece jednou pohnout dál. Karel jí během služebních dnů psal. Několikrát zavolal, ale nepřeháněl to. Zdálo se, že si hlídá, aby nepůsobil dotěrně.

Z jeho tónu bylo přesto jasné, že věří, že tentokrát už jim nic zásadního nestojí v cestě. Romana se snažila přiblížit stejnému přesvědčení. Když si o Karlovi sepsala v hlavě jen fakta, vycházel skoro dokonale. Má práci, umí se o sebe postarat, je stabilní, zajímá se o ni, nikam nezmizel.

Možná se některé vztahy nerodí jedním okamžikem. Možná se k sobě lidé někdy propracují postupně. Romana už navíc cítila únavu ze samoty a s každým dalším rokem si víc uvědomovala, že čas nepřibývá. Touha po rodině v ní nezmizela spolu s Tadeášem.

Touha po dětech také ne. Někdy jí zaskočila myšlenka, že by jednou mohla zjistit, že čekala na odpověď tak dlouho, až pro některé jiné věci nezůstal prostor. Kdyby rozhodovala podle seznamu faktů, Karel by prošel bez větších výhrad. Jenže pokaždé, když stál příliš blízko, její tělo odpovídalo dřív než ten seznam.

V jeho blízkosti jí nebylo útulně. Neustále jako by seděla v cizím obývacím pokoji a měla se přesvědčit, že je doma. Možná ho jen nezná dost, možná pořád hlídá minulost a nepouští k sobě nikoho. Co když se mýlí právě ona?

Služební cesta utekla rychle. Pevnou odpověď si z ní nepřivezla. Do svého města dorazila za svítání. Přešla z nástupiště na prostranství před nádražím a věděla, že u hodinové věže čeká Karel.

On nejspíš žádné podobné pochybnosti nemá. V jeho hlavě už možná existuje budoucnost, ve které se jen musí počkat, až do ní Romana vstoupí. Kéž by měla alespoň část jeho jistoty. Představila si ho s květinami a znovu jí napadlo, jak stejná věc získává úplně jinou váhu podle toho, kdo ji člověku podá.

Od Tadeáše byla kytice radost. Od Karla jí připadala jako závazek, jako krásně zabalená otázka, na kterou by měla odpovědět způsobem, který se od ní čeká. Romana zpomalila. Co mu vlastně řekne, až ho uvidí?

Minutová ručička na věži se mezitím posunula. Karel tam opravdu čekal a s každou další minutou se z Romanina nerozhodnutí stávalo rozhodnutí, které za ni dělá čas. Že se nic nezměnilo, nebo že to zkusí. Čím méně metrů zbývalo k věži, tím méně byla schopná rozhodnout.

„Slečno, hezká slečno, počkejte chvíli. “ Ženský hlas za ní byl jasný a naléhavý. Romana se otočila. Stála tam velmi mladá romská dívka.

Tmavší pleť, výrazné černé oči, silné obočí a dlouhý cop přehozený přes rameno. Usmívala se otevřeně, skoro familiárně. „Mluvíte se mnou? “ zeptala se Romana.

„S vámi? “ Dívka si ji prohlédla. „Máte toho v hlavě moc. Zastavte se aspoň na chvíli.

“

Romana pokrčila rameny. Na tom nemuselo být nic nadpřirozeného. Po cestě a několika dnech v práci nejspíš nevypadala jako člověk, který má v hlavě úplný klid. Chtěla se otočit zpátky k věži.

Dívka ale pokračovala. „Někoho jste ztratila. Někoho, kdo vám byl opravdu blízký, a od té chvíle nevíte, kam se sebou. “

Romana přestala odcházet.

To už nebyla poznámka o unaveném obličeji. „Co jste to řekla? “

„Ztratila jste člověka, kterého jste milovala. Dívka mluvila pomaleji.

A teď je poblíž jiný muž, jenže ten k vám nepatří. “

Romana se přestala dívat k hodinové věži. Dívka její pohled opětovala, jako by čekala, jestli odejde. „S ním šťastná nebudete.

Když za ním teď půjdete, přinese vám to trápení a dalších deset let byste vedle něj štěstí hledala marně. “ Odmlčela se. „A potom počkejte. “

Romana se zamračila.

„Co potom? Co by bylo po těch deseti letech? “

Úsměv z dívčiny tváře zmizel. „To teď nepotřebujete vědět.

“

„To je docela výhodná odpověď. “

Dívka se neurazila, jen nepatrně pokrčila rameny. „Můžete odejít. “

Právě ta klidná věta Romanu zastavila víc než předpověď.

„A co mám podle vás udělat? “

„Od toho člověka odejít, ne k němu. “

Karel. Romana nepotřebovala slyšet jméno.

Čekal právě teď u hodinové věže a nejspíš opravdu držel květiny. Rozum okamžitě nabídl několik vysvětlení. Dívka mohla zahlédnout, kam se Romana před chvílí dívala. Mohla si všimnout jejího váhání.

Mohla jen zkoušet obecnou větu a sledovat reakci. Romana se těch možností chytila téměř s úlevou. Přesto jí jedna věc nešla obejít. Cizí žena během několika vteřin pojmenovala to, co si Romana celé dny odmítala říct sama.

Nešlo ještě o víru v předpověď, šlo o vlastní odpor a ten už nemusela dál vydávat za nerozhodnost. Ne, za Karlem nepůjde. U kavárny vedle nádraží zahne k druhému východu, vezme si taxi a zavolá mu až z auta. Řekne mu to jasně.

Karel se může urazit, může se zlobit, může jí vysvětlovat, že se rozhodla špatně. Ale Romana konečně přestala vyjednávat sama se sebou, a jakmile si přiznala vlastní hranici, nemusela ji před někým jiným omlouvat. „Děkuju,“ řekla dívce. „Asi vůbec netušíte, jak moc jste mi teď pomohla.

“

Mladá věštkyně se usmála. Romana otevřela kabelku a sáhla po peněžence. Dívka jí však dlaň zastavila gestem. „Ne, aspoň něco vám dám.

Nechci. “

Romana překvapeně zvedla obočí. Dívka zavrtěla hlavou. „Tohle nebylo za peníze.

Berte to jako něco, co jsem vám měla říct. Za to si nic nevezmu. “

Romana už nevěděla, co je podivnější. Samotná předpověď nebo odmítnutí peněz.

Dívka ji chvíli pozorovala, pak jí ztvrdl výraz. Dívka se ještě neodtáhla. „Počkejte, je tu ještě něco. “

Romaně se sevřel žaludek.

„Co? “

„Vím, kde je váš muž. “

Zvuky nádraží nezmizely, ale Romana je najednou přestala vnímat. Kolem projel kufr na kolečkách, někdo zavolal na dítě.

Dveře se otevřely a zavřely. Nic z toho se k ní nedostalo. „Co jste řekla? “ Udělala nejistý krok a dívka ji chytila za loket.

„Vy víte, kde je? Kde je Tadeáš? “

„Jméno nevidím,“ řekla dívka a pustila ji, když zjistila, že stojí pevně. „Ale je daleko, na druhém konci země.

“ Dívka se před další větou krátce podívala stranou, ne k Romaně, ale směrem k ruchu nádraží. Ta drobná pauza Romaně vadila víc než sebejistý tón. Poprvé nevěděla, jestli věštkyně něco vidí, nebo jen velmi pečlivě volí slova. Romana se ani nepohnula.

„Žije pod jiným jménem. Skrývá se. Ne proto, že by se tak rozhodl pro pohodlí. Chrání sebe a lidi, kteří jsou mu blízcí.

Vás taky. “

„Před čím? “

„To celé nevidím. Jen vím, že pro něj to rozhodnutí bylo těžké a že se situace začíná obracet.

“

Romaně ztudly prsty. „Je v pořádku? “

Dívka přikývla. „Je živý a zdravý.

“

Romana se musela víc opřít do chodidel, protože její kolena na okamžik změkla. Romaně došlo, že její první úleva se netýká vysvětlení, rozvodu ani jiné ženy. Stačila jí zatím jediná informace. Tadeáš žije.

Všechno ostatní mohlo počkat ještě několik minut. „Chybíte mu,“ pokračovala dívka. „Hodně. Teď se s vámi ještě nesmí vidět a on to ví.

Ale nebude to trvat věčně. Už ne. “

Romana se jí dívala do očí a touha uvěřit byla skoro bolestivá. „Setkáte se,“ dodala věštkyně.

„A nebude to za dlouho. “

„Za jak dlouho? “ Tep jí bušil až v krku. Po zádech jí přejel studený pot.

Dívka zavrtěla hlavou. „To nevím. “ Pak obrátila oči k hodinové věži. „Hlavně si teď nezkomplikujte cestu sama.

Nechoďte za mužem, který na vás čeká. Jinak byste si do toho přidala něco, co nepotřebujete. “

V tom jako by jí něco upoutalo na nástupištích. Ohlédla se, krátce Romaně kývla a rychle se vydala pryč.

Za několik vteřin už dívka téměř běžela. Romana zůstala stát a sledovala ji, dokud tmavý cop nezmizel mezi cestujícími. Teprve potom se několikrát zhluboka nadechla. Potřebovala znovu cítit zem pod nohama.

Prsty měla ledové, kolena podivně měkká a hlavou jí procházela jediná věta. Tadeáš se vrátí. Dokud věštkyně stála před ní a mluvila, připadalo Romaně skoro nemožné jejím slovům nevěřit. Jakmile se ztratila v davu, všechno se změnilo.

Naděje zůstala, jistota ne. Rozum se okamžitě přihlásil o slovo. Jak by cizí dívka mohla vědět něco o muži, který zmizel před třemi lety? Jedno rozhodnutí už ale Romana zpochybňovat nechtěla.

Za Karlem nepůjde. Udělala přesně to, co si před chvílí vymyslela. U kavárny změnila směr. Prošla k druhému východu a objednala si taxi.

Teprve když seděla v autě a nádraží mizelo za oknem, vytočila Karlovo číslo. Tentokrát nepoužila žádnou výmluvu. „Karle, nebudeme spolu. “

Na druhé straně zavládlo ticho.

„Co se stalo? “

Romana se podívala z okna. „Nic. A právě to je asi ta odpověď.

“

„Já tomu nerozumím. “

„Vím. “

Karel nejdřív zvýšil hlas, pak se zarazil, omluvil se a začal se ptát, co má změnit. Romana mu neuměla dát seznam chyb, který by mohl opravit.

Problém nebyl v jedné vlastnosti. Karel jí zůstával cizí a ona konečně přijala, že blízkým se nejspíš nestane ani tehdy, když se oba budou snažit. Neznamenalo to, že je špatný. Jen se vedle něj necítila doma.

To bylo celé. Dny se znovu rozběhly svým obyčejným tempem. Romana však od té chvíle čekala jinak. Někdy se sama sobě posmívala.

Vážně postavila naději na několika větách cizí dívky z nádraží. Co když šlo o trik? Co když někdo znal její příběh a dívka si ho jen vyslechla? Co když vsadila na obecné věty a měla štěstí?

Některé informace se přece dají zjistit. Romana opravdu přišla o člověka, kterého milovala, a skutečně se kolem ní pohyboval muž, který chtěl vztah. Lidé mluví, společné známé existují, náhody také. Rozum měl připravené vysvětlení pro skoro všechno.

Srdce ho nepřijalo. Naděje, kterou v ní to setkání zanechalo, byla silnější než pochyby. Ne vždycky, ale pokaždé, když ji rozum téměř rozebral, po několika dnech se vrátila. Odpověď nakonec nepřišla žádnou zprávou ani telefonátem.

Toho večera Romana zůstala v kanceláři déle než obvykle. Domů odcházela unavená a podrážděná. Za její podráždění mohl Karel. Ten den za ní přijel osobně.

Po telefonátu z nádraží se Romana snažila zabránit každému zbytečnému setkání. Doufala, že jasně řečené rozhodnutí na dálku bude stačit. Nestačilo. Karel se objevil osobně a v ruce měl další kytici.

Tentokrát si je Romana nevzala. Kytice zůstala mezi nimi v jeho ruce, čím dál nepohodlnější. „Tak mi aspoň řekni, proč,“ naléhal. „Co dělám špatně?

Co mám dělat jinak? “

„Karle, to není pracovní problém. “

„Já vím. “

„Ne, právě že nevíš.

Romana se podívala na květiny a potom zpátky na něj. Když ti řeknu, že s tebou nechci být, slyšíš v tom seznam věcí, které máš opravit? “

Karel ztuhl. „Takže se nemám snažit?

“

„Nemáš mě přesvědčovat, že moje vlastní odpověď není správná. “

Na několik vteřin bylo ticho. Karel sklopil kytici podél těla. „Tlačil jsem na tebe.

Dobře, to beru. Můžu přestat. Nemusíme nic uspěchat. “

Romana zavřela oči.

Stejná věta. Po tolika letech skoro stejná věta. „Slyšíš se? “

„Co zase?

“

„Říkáš, že nic neuspěcháme, jako by už bylo rozhodnuté, že někam společně dojdeme, jen pomaleji. “

Karel otevřel ústa, ale tentokrát odpověď nepřišla hned. V té nezvykle dlouhé pauze si Romana poprvé dovolila pojmenovat něco, co před lety jen cítila. Možná Karel nemiluje ji takovou, jaká je.

Možná miluje hlavně myšlenku, že právě ona mu stále uniká. Každé odmítnutí z ní dělalo obtížnější cíl a čím obtížnější byla, tím víc potřeboval dokázat, že ji nakonec získá. Ta myšlenka jí píchla studem i úlevou zároveň. Nebyla lichotivá ani pro jednoho z nich.

„Mrzí mě to,“ řekla Romana, „ale moje ne není začátek vyjednávání. “

Karel sevřel stonky květin, pak ruku zase uvolnil. „Dobře. “ Tentokrát to slovo neznělo jako slib, že počká.

Spíš jako něco, co ještě neumí přijmout, ale poprvé se o to musí pokusit. Nakonec odešel. Romana mu přesto nevěřila, že je to jejich poslední rozhovor. Ještě se ozve.

Ještě přijde s dalším důvodem, proč by to měla přehodnotit. Ještě nějakou dobu bude její konečné rozhodnutí chápat jako přestávku. S takovou myšlenkou se vracela domů. Před domem někdo seděl.

Muž. Romana si unaveně pomyslela na Karla. Po dnešku by jí už nepřekvapilo ani to, kdyby se rozhodl čekat tady. Postava se zvedla.

V prvním okamžiku viděla jen tmavší vlasy a známý způsob, jakým muž přenesl váhu z jedné nohy na druhou. Ten nepatrný pohyb znala z vlastního bytu. Tadeáš takhle stával u dveří, když si rozvazoval boty a poslouchal ji zároveň. Právě ta obyčejnost odstranila poslední pochybnost dřív, než mu vůbec stačila pořádně pohlédnout do tváře.

Taška sklouzla z ramene. Nesebrala ji. Přestala vnímat ulici, auta i vlastní únavu. Před domem stál Tadeáš.

Ne muž, kterého si za ty roky několikrát spletla v davu s někým jiným, ne silueta, za níž se bezděčně otočila na přechodu. Tadeáš, její blízký člověk, na kterého čekala tak dlouho, až sama někdy přestávala věřit, že čekání má vůbec předmět. Díval se na ni stejně měkce jako kdysi. Tři roky z něj neudělaly cizího člověka, ale Romana viděla, že po něm nezmizely beze stopy.

Nejvíc si všimla vlasů. Dřív je měl světlejší, teď byly obarvené na tmavě hnědo. Romaně to bylo úplně jedno. Poznala by ho i s jiným účesem, jiným oblečením a po dalších třech letech.

Nepřišla žádná otázka. Nejdřív se objali. Tadeáš ji sevřel a Romana se do něj opřela celou vahou. Ani jeden z nich nemluvil.

Stáli tak dlouho, až se z objetí vytratilo první překvapení a zůstal jen pocit, že si navzájem ověřují něco základního. Je tady, dýchá, je teplý, nezmizí, když zavřu oči. Tadeáš promluvil jako první. „Musíme si sednout a promluvit.

“

Romaně se zachvěl spodní ret. „Mám otázek na několik let. “

Na jeho tváři se objevil vyčerpaný úsměv. „Toho jsem se bál.

“

Do domu vstoupili vedle sebe, skoro se dotýkali rameny. Vyjeli výtahem. V bytě zamířili bez domluvy do kuchyně. Romana dala vařit vodu na čaj.

Pohybovala se automaticky, jako by se vrátil z obyčejné cesty a ne po třech letech. Vyndala dva hrnky, zalila čaj a položila je na stůl. Teprve když si sedla, uvědomila si, jak důvěrně známý ten obraz je. Dva hrnky, Tadeáš naproti ní.

Jen mezi jedním takovým večerem a druhým ležely tři roky ticha. Čaj mezi nimi pomalu chladl. Oba po hrnku několikrát sáhli spíš z nervozity než ze žízně. Tadeáš se několikrát nadechl, pak konečně začal.

„Romano, neodešel jsem proto, že jsem chtěl. “

Pomalu přikývla. „Jedna dívka na nádraží mi řekla něco podobného. “

Tadeáš zvedl hlavu.

„Jaká dívka? “

„To ti vysvětlím potom. Nejdřív chci slyšet tebe. “

Vlastně už jeho starý dopis naznačoval totéž.

Jen tehdy Romana nemohla vědět, čemu věřit. Tadeáš položil předloktí na stůl a chvíli hledal místo, odkud začít. „Pamatuješ, jak jsem předtím skoro nespal? “

Romana přikývla.

„Myslela jsem, že je ta zakázka jen těžší než ostatní. “

„Zpočátku byla. Pracoval pro velkou společnost zabývající se těžbou a zpracováním surovin. Honorář byl vyšší, než jaký běžně dostával i za náročné projekty, a Tadeáš proto kontroloval podklady s téměř přehnanou pečlivostí.

Ten honorář mi později začal připadat podezřelý,“ dodal Tadeáš. „Ne jako důkaz, jen jako další věc, která potom všem přestala působit nevině. “

Romana si uvědomila, že peníze, které tehdy vnímala jako dobrou zakázku, se v jeho vzpomínce změnily v první varovný detail. „Říkal jsem si, že za takové peníze jim nemůžu odevzdat něco odfláknutého.

Tak jsem začal ověřovat věci, které po mně vlastně ani nikdo ověřovat nechtěl. A něco nesedělo. Nejdřív pár čísel. Tadeáš si palcem přejel po oušku hrnku.

Pak jsem našel dokumenty, které si odporovaly. Řekl jsem si, že někdo jen pracuje se starou verzí. Jenže čím víc jsem to porovnával, tím méně to vypadalo jako chyba. “

Romana teď slyšela v jeho hlasu stejnou opatrnost, s jakou tehdy v noci telefonoval.

Rozdíl byl jen v tom, že tentokrát před ní nic nezavíral. „Ta společnost dělala věci, které mohly vážně poškodit životní prostředí v celé oblasti,“ řekl. „Nešlo o špatně vyplněný formulář. Kdyby to pokračovalo, následky mohly dopadnout na desítky tisíc lidí.

Někteří by na tom vydělali obrovské peníze a riziko by nesli lidé, kteří s jejich rozhodnutím neměli nic společného. “

„Tak jsi šel na policii? “

„Ano, obrátil jsem se na policii České republiky. “

Od té chvíle už podle Tadeáše nešlo jednoduše zavřít soubory a vrátit se k běžné zakázce.

Vyšetřovatelé potřebovali ověřit původ dokumentů, zajistit další materiály a porovnat, kdo k čemu měl přístup. Tadeáš nebyl jen člověk, který něco zahlédl. Dokázal vysvětlit, jak jednotlivé podklady souvisejí. „Jeden z vyšetřovatelů mi hned na začátku řekl, že nesmím nic napravovat po svém,“ pokračoval Tadeáš.

„Chtěl jsem některé lidi konfrontovat, řekl mi. Ne každé varování by mohlo zničit důkaz nebo upozornit člověka, kterého ještě neměli zmapovaného. “

„A ty jsi poslechl? “

„Musel jsem.

Nelíbilo se mi to, ale měl pravdu. “

Romaně se vybavil jeho tehdejší vztek i náhlá opatrnost. Teď poprvé věděla, odkud se ta změna brala. Část pravidel neurčoval on a jí o nich nesměl říct.

„Nejdřív jsem si myslel, že nejtěžší bude vydržet vyšetřování,“ pokračoval. „Pak se ukázalo, že někdo na druhé straně ví, odkud informace přišly. “ Jeho hlas ztichl. „Začaly výhrůžky.

Nejdřív takové, které se daly vykládat různě. Pak už ne. “

„Tobě. “

Tadeáš se na ni podíval.

„Nejen mně. Po té větě už nic nedodal, nemusel. Začali mluvit o rodičích a o tobě. “

Romana se přestala dotýkat hrnku.

Najednou se jí nevracely jednotlivé vzpomínky, ale celý obraz. Zavřené dveře pracovny, telefon uprostřed noci, nečekané cesty, Tadeášův pohled přes kuchyňský stůl a věta, že z projektu už nemůže prostě odejít. Tehdy ji slyšela jako výmluvu. Teď zněla jako varování, které nedokázal vyslovit celé.

Romaně do sebe zapadly poslední dva díly příběhu a vyslovila je nahlas. „Proto ten rozvod. “

Tadeáš přikývl. „Proto.

A proto jsem připravil převod majetku na tebe. Chtěl jsem, abys nemusela řešit byt a peníze, kdyby se mi něco stalo. Na okamžik odvrátil oči. A potřeboval jsem omezit všechno, co by ukazovalo na náš pokračující společný život.

Věděl jsem, že rozvod ani papíry minulost nevymažou. Měly ale zmenšit počet důvodů, kvůli kterým bych se k tobě musel vracet nebo tě kontaktovat. “ Chvíli sledoval vlastní ruce. „Rozvedl jsem se s tebou, rozloučil jsem se s rodiči a zmizel jsem.

“

Řekl to bez ozdob. Romaně přesto stačily ty tři věty, aby se jí vrátily celé roky čekání. Tadeáš pokračoval. „Potom mi byla poskytnuta zvláštní ochrana a pomoc.

Neznamenalo to, že jsem si mohl jen vybrat nové město a zmizet. Musel jsem souhlasit s podmínkami a dodržovat je. Přestěhovali mě na druhý konec Česka. Vystupoval jsem pod krycí totožností, dostal krycí doklady a musel jsem změnit i některé věci na vzhledu.

“ Jméno z krycích dokladů jí neřekl. Romana se ani nezeptala. Poprvé za celý večer pochopila, že některé podrobnosti nepotřebuje znát, aby uvěřila ceně, kterou ten režim měl. Přejel si rukou po tmavých vlasech.

„To už sis asi všimla. “

Romana pomalu vydechla. „A prostě ti řekli, že se mnou nesmíš mluvit. “

„Řekli mi, že běžný kontakt se starým životem může prozradit místo, kde se pohybuju, nebo znovu otevřít cestu k lidem, které jsem chtěl chránit.

Tadeáš sklopil oči. Jako první jsem se ptal na tebe a na rodiče. Vysvětlili mi, že riziko pro blízké posuzují zvlášť podle konkrétního ohrožení. Já neznal všechny jejich kroky a ani jsem je znát neměl.

Dostal jsem ale jasnou podmínku. Nesmím si sám vytvářet kontakt, který by jejich opatření znehodnotil. “

„A kdybys to porušil? “

„Zvláštní ochrana je podmíněna souhlasem a tím, že člověk dodržuje stanovené podmínky a pokyny.

Kdybych je vědomě porušoval, mohl bych ohrozit účinnost ochrany a nakonec o ni i přijít. “

Romana několik vteřin mlčela. „Tohle celé zní šíleně. “

„Taky mi tak připadalo.

Tadeáš se krátce zasmál, ale v tom zvuku nebylo nic veselého. Nečekal jsem, že na mě budeš čekat,“ řekl potom. „Spíš jsem počítal s tím, že mě budeš nenávidět. “

Romana se na něj podívala.

„Několikrát jsem se o to opravdu snažila. “

„Měla jsi na to právo. “

„Myslela jsem, že máš někoho jiného. “

Tadeáš na několik vteřin úplně znehybněl.

„Že mám jinou ženu. “

Romana skoro nevěřícně rozhodila rukou. „Co jiného jsem si měla složit? Přestal jsi se mnou mluvit, jezdil jsi pryč.

Pak jsem našla dopis, dozvěděla se o rozvodu a ty ses vypařil. “

Tadeáš sklopil pohled. „Jo, když to řekneš takhle…“

„Nenapadlo tě, co to se mnou udělá? “

„Napadlo,“ odpověděl okamžitě.

Pak ztišil hlas. „Tohle bylo možná nejhorší. “

Romana čekala. „Potřeboval jsem vypadat jako chlap, který tě prostě nechal být.

Jako nikdo, za kým nepůjdeš a koho nebudeš chtít najít. Čím uvěřitelnější to bude pro tebe a pro okolí, tím menší bude šance, že si někdo řekne, že přes tebe může dostat mě. “

Romana natáhla ruku přes stůl. Její dlaň spočinula na jeho ruce.

„Takže jsi odešel kvůli mně, kvůli rodičům, kvůli každému, koho by mohli použít. “

Tadeáš přikývl. „Nevím, jestli jsem všechna rozhodnutí udělal správně. “

Romana sevřela jeho prsty.

„To nevím ani já. “

V kuchyni bylo slyšet jen tiché bzučení lednice. Ani jeden nespěchal, aby to ticho zaplnil. Byly v něm ztracené roky, vztek i věci, které si ještě budou muset říct.

Čaj v obou hrncích mezitím vychladl. Romana si toho všimla ve chvíli, kdy se dotkla ouška svého hrnku a ucítila místo tepla jen keramiku. Před třemi lety čekala u stejného stolu na zprávu. Teď naproti ní seděl člověk, od kterého ji celou dobu chtěla slyšet.

Ale tentokrát to nebylo prázdné ticho mezi dvěma lidmi, z nichž jeden mizí. Romana ruku nestáhla. „Měla jsem za ty roky spoustu teorií,“ řekla. „Některé byly opravdu hrozné, ale stejně jsem čekala.

“

Tadeáš zavřel oči. „Celou dobu jsem doufal, že jednou přijde den, kdy ti to budu moct vysvětlit. “

Romaně se v koutcích úst objevil slabý úsměv. „Tak ten den přišel.

“

„Můj. “

Když Tadeáš znovu otevřel oči, viděla v nich něco, co dlouho neviděla ani ve svých představách. Úlevu. „Teď už se situace změnila,“ řekl.

„Podařilo se zajistit potřebné důkazy. A trestní věc se dostala do fáze, kdy hlavní lidé z té skupiny už nebyli na svobodě. Pak se znovu vyhodnotilo riziko a bylo rozhodnuto, že důvody pro dosavadní zvláštní ochranu pominuly. “

„Kdy ses dozvěděl, že se můžeš vrátit?

“ zeptala se Romana. „Před několika dny. Dřív bych sem nepřišel,“ odpověděl Tadeáš. „Nechtěl jsem udělat poslední chybu právě ve chvíli, kdy už nebyla nutná.

“ Odmlčel se. „Můžu se vrátit? “

Romana sevřela jeho prsty o něco pevněji. „Do stejného života.

“

Tadeáš zavrtěl hlavou. „Ne, ten už neexistuje. Přišel jsem o část práce, o klienty a o tři roky s vámi. Pod krycí totožností jsem si musel spoustu věcí vybudovat znovu a nemohl jsem se ozvat lidem, kterým bych se normálně ozval bez přemýšlení.

Ale můžu zase žít pod svým jménem a být s vámi. “

Romana tu větu nechala chvíli mezi nimi. Můžu se vrátit. Tři roky si představovala velké vysvětlení.

Okamžik, kdy pochopí každou souvislost a všechny otázky zmizí najednou. Teď věděla, že vysvětlení samo nic nevrací. Nevrátí noci, kdy čekala na zvuk klíče, ani vztek, s nímž se učila žít bez odpovědi. Přesto poprvé měla vedle bolesti i něco, co nebylo domněnkou.

Tadeáš seděl naproti ní. „To je dobře,“ řekla. Stiskl jí ruku. „Přišli jsme o tolik času.

“

Romana přikývla. Tentokrát nechala slzy stéct bez snahy je setřít. „Ten čas jednou větou nevrátíme. “

„Já vím.

A nechci dělat, že se nic nestalo. “

„Ani já. “

Chvíli se na sebe dívali. Byla to možná první úplně poctivá chvíle toho večera.

Žádný z nich nesliboval, že tři roky ticha zmizí jen proto, že tajemství dostalo vysvětlení. Romana sevřela jeho prsty. „Ale můžeme začít tím, že už přede mnou nebudeš mizet beze slova. “

Tadeášovi se v obličeji objevil ten známý trochu unavený úsměv.

„To dokážu slíbit. A zbytek? Ten budeme muset udělat, ne slíbit. “

Romana se přes slzy usmála.

„To dobře. “

Tadeáš její ruku nepustil. „Uvidíš,“ řekl tiše. „Slibuju.

“

Tadeášovo vysvětlení vrátilo Romaně člověka, kterého milovala, ale tři ztracené roky za ně nikdo neodžije. Dokázali byste po takovém odchodu znovu stavět důvěru, nebo by pro vás byla hranice odpuštění jinde? Napište do komentářů, jak byste se rozhodli vy.