Věra upravila přikrývku na spící dcerce. Holčička spala tak sladce, tak bezstarostně. Byla v bezpečí. Máma je přece nablízku a dítěti, které nedávno oslavilo první rok života, vlastně ke štěstí nic víc netřeba.
A ona, Věra, je povinna zajistit své malé ochranu, dát jí vše potřebné pro šťastné dětství. Je to pořádná zodpovědnost. A přitom, když se poprvé dozvěděla, že je těhotná, vůbec se nezamýšlela nad tím, že rodičovství je taková obrovská zodpovědnost. Byla proto, že vedle ní byl Max, otec jejich dítěte.
Samozřejmě se předpokládalo, že si všechny starosti a povinnosti rozdělí mezi sebou, a to už není tak těžké. Nevěřila, že se z Maxe stane skvělý otec. On přece sliboval. Právě Max o dítěti prosil, přál si stát se otcem co nejdřív.
Věra by sama ještě chvíli počkala, než by se postavili na vlastní nohy, než by si pořídili byt a vybavení. Ale manžel ji ujišťoval, že spousta lidí žije v pronajatých domech, a přitom se stávají rodiči. Všechno přijde časem. Teď máme nejlepší věk na to stát se rodiči, přesvědčoval ji.
A děti jsou silným motivátorem něčeho dosáhnout. Max mluvil nadšeně a přesvědčivě a Věra si ani nevšimla, jak začala sdílet jeho názor. Velmi mu důvěřovala a považovala vše, co její muž řekl, za poslední instanci pravdy. Věra měla složitý osud.
Od narození vyrůstala bez matky. Ta zemřela ve stejný den, kdy Věra přišla na svět. Těžký porod. O výchovu dívky se nejprve staral otec a její babička, později už jen otec, protože babička zemřela.
Věra si ji skoro nepamatovala, byla ještě malá. Poté se v domě objevila Taťána, kterou otec přivedl domů. Unavil se životem o samotě a bylo pro něj těžké zvládat práci a péči o malé dítě. Své sehrály i city.
Věra viděla, že je její otec do Taťány opravdu zamilovaný, a dokonce trochu žárlila. Otec na ni teď obracel svůj pohled zřídka. Všechnu pozornost věnoval nejprve nové manželce a pak novým společným dětem. Tak nějak sama od sebe ustupovala do pozadí.
Zkrátka Věra získala macechu a zpočátku mezi nimi panovaly dobré, vřelé vztahy. Taťána s potěšením chodila s nevlastní dcerkou ven, oblékala ji jako panenku. Líbila se jí nová role matky a manželky. Vždyť už dlouho toužila po dítěti, ale stále se to nedařilo.
Nápadníci její vážné úmysly nesdíleli a s nabídkou k sňatku nespěchali. Kamarádky Taťány už dávno chovaly děti, jen ona stále nic. A teď měla rodinu: manžela sympatického, nepijícího, dobře vydělávajícího na poměry jejich malého města, a k tomu ještě dcerku, krásnou, milou, přesně takovou panenku, o jaké Taťána od dětství snila. A pak se Taťáně narodila vlastní dcerka, malá Irina.
Věra měla upřímnou radost. Sestra, rodný človíček, to je přece štěstí. Ale brzy pochopila, že macecha, a co bylo nejbolestnější, i otec, nyní veškerou svou pozornost a lásku věnují právě Irině. Taťána se úplně rozpustila ve svém dlouho vysněném mateřství a na Věru zůstávaly jen krátké příkazy a výčitky.
Výčitky za příliš hlučné chování, neumyté nádobí, neuklizený pokoj. Otec přicházel z práce, pozdravil starší dceru, lhostejně po ní přejel pohledem a hned spěchal k postýlce Iriny. S Taťánou tam společně polohlasem probírali, jak miminko prožilo den, a kochali se svým zázrakem. Věra se zpočátku snažila připojit.
Byla jí sestřička roztomilá, ale brzy se začala cítit jako páté kolo u vozu v téhle rodině. Dva roky po narození Iriny se narodil i bratr Téma. Tehdy otec doslova rozkvetl štěstím. Vždyť se narodil vytoužený syn, dědic, jeho hrdost a opora.
Macecha také na chlapečkovi nenechala oči a z Věry se rázem stala jakási chůva pro Irinu. Taťánu vůbec nezajímalo, jestli si nevlastní dcera udělala úkoly, jestli má po škole nějaké kroužky, jestli chce jít ven s kamarádkami. Když potřebovala volný čas, Irina byla jednoduše předána do rukou Věry bez jakékoli diskuze. A později, když Téma vyrostl, starala se Věra už o dvě malé děti a přitom za svou práci nedostávala ani špetku vděku.
Bralo se jako samozřejmost, že starší sestra hlídá mladší sourozence. Co by na tom mělo být zvláštního? Jenže Věra si tolik přála, aby jí někdo pochválil, aby otec a Taťána aspoň trochu ocenili, co všechno dělá. Nebylo totiž vůbec snadné hlídat dvě roztomilé, ale nesmírně živé a zvědavé děti.
U takových musel být člověk pořád ve střehu. Irina i Téma byli miláčky celé rodiny. Otcovy oči vždycky zvláštně zářily, když se na ně díval. I Taťána se nedokázala neusmívat, když byla s maličkými.
A Věra jako by byla v rodném domě navíc. Její názor nikoho nezajímal, její problémy nikdo nechtěl ani poslouchat. O jejích přáních a snech už vůbec nemluvili. Věra si zvykla být na druhé koleji.
Bylo to pro ni bolestivé, ponižující, nepříjemné. A navíc jí macecha neustále dávala najevo, že je v něčem špatná. Sebevíc se Věra snažila, uznání si získat nedokázala. Dívka instinktivně cítila, že atmosféru v domě určuje právě Taťána.
Když se rozhodla být k dívce trochu laskavější, hned i otec začal s Věrou jednat tepleji. Ale k jejímu srdci se dalo jen těžko dostat a Věra ty pokusy brzy vzdala. Už byla v deváté třídě. Rozhodla se, že po dokončení základní školy za každou cenu nastoupí na střední odbornou školu.
O vysoké škole ani nesnila. Věděla, že by ji dospělí nejspíš tak dlouho živit nechtěli. Chtěla co nejdřív získat profesi, postavit se na vlastní nohy a odejít z rodiny, kde se stala cizí. Dokonce i Irina a Téma, když trochu povyrostli, se k ní začali chovat stejně jako rodiče.
Pro ně byla také člověkem druhé kategorie, něčím jako neplacená služebná. Věra se pustila do učení. Poslední roky na školu jí skoro nezbýval čas. Tolik domácích povinností, tolik stresu kvůli maceše a otci.
Z kdysi dobré studentky se brzy stala slabá trojkařka a teď se snažila vše dohnat. Zůstávala dlouho v knihovně a pilně studovala učebnice. Tam byl klid. Tam jí nikdo nenutil uklízet dětský pokoj ani brát malé na procházku.
A nakonec udělala to, co dříve považovala za nemožné. Zlepšila si známky, složila zkoušky na výbornou. Učitelé ji chválili, ale otec ani macecha jako obvykle nic neviděli. Vždyť Irina měla první vystoupení s tanečním souborem a Téma se naučil jezdit na kole bez pomocných koleček.
Na Věru nezbyla kapka pozornosti. Roky studia utekly rychle. Věra se vracela domů až za tmy. Raději dělala úkoly u nových kamarádek nebo v knihovně.
Byla tak větší šance, že školu opravdu úspěšně dokončí. Studování ji bavilo, snadno a s radostí přijímala nové znalosti a čím dál jasněji si uvědomovala, že udělala správné rozhodnutí. Toužila nastoupit do práce. Věděla, že bude skvělou učitelkou prvního stupně.
Praxe ve školách ji v tom jen utvrdila. Děti poslouchaly se zatajeným dechem. Uměla najít cestu ke každému, i k těm nejproblematičtějším. Její třídy snadno chápaly nové učivo.
Věra intuitivně věděla, jak dětem látku předat tak, aby ji opravdu pochopily. Nemohla se dočkat, až začne pracovat, a téměř stejně toužila odejít od rodičů, stát se nezávislou a už nikdy se necítit cizí ve vlastním domě. A tak si po získání diplomu sbalila věci a vydala se do nového života. Macecha si nejspíš ulehčeně vydechla: konečně nebude doma navíc.
Konečně budou žít ve čtyřech svou pevnou a harmonickou rodinou. Otec se také zdál být docela spokojený. Správně, šikovná, pochválila Taťána Věru. Snad poprvé v životě.
Už jsi dospělá. Nemáš co sedět nám na krku. Je čas začít se v životě prosazovat sama. Na naši finanční pomoc příliš nespoléhej.
Jsi plnoletá, tak se protloukej sama. A my děláme rekonstrukci, takže ti nijak pomoct nemůžeme. Věra přikývla. Dívka už tehdy pochopila, že je na všechno sama.
Od rodiny se žádné podpory nedočká. Nikdo ji tam nemiloval, nikdo se o ni nestaral. Dokonce i dům, ve kterém žili, byl přepsán na Taťánu a otce. Moudrá nevlastní matka se včas postarala o to, aby cizí holce nic nepřipadlo.
Zařídila všechny potřebné papíry. Věra odjížděla z rodného domu jen s lehkým batohem na zádech a malou částkou peněz v kapse na první týdny. Peníze si odkládala celý rok ze stipendia. Jistě by vystačily na pronájem toho nejskromnějšího bydlení ve městě.
To byla největší položka rozpočtu. A co se týče jídla, Věra uměla žít opravdu úsporně. Dívce se podařilo pronajmout si pokoj na ubytovně. Jejími prvními sousedy byli gastarbajteři, kteří nemluvili rusky, a mnohačetná alkoholická rodina.
Stěny v bývalém baráku byly tenké. Tapety se loupaly ve velkých kusech a podlahy nepříčetně vrzaly. Nejhorší bylo, že kuchyň i sociální zařízení byly společné pro celé patro. Podmínky bylo těžké nazvat byť jen trochu přijatelnými, ale Věra se paradoxně přesto cítila šťastná a svobodná.
Nemusela už snášet Taťány výčitky, neustálé mlčení. Nemusela se snažit zavděčit všem kolem. Nepřipadala si přebytečná a věčně za něco vinná. Věra doufala, že se tu dlouho nezdrží.
Najde si práci, bude si moct pronajmout vlastní byt, třeba malinký, ale samostatný. A pak už konečně začne opravdu krásný život. Věra se pustila do hledání práce. Měla červený diplom, skvělé doporučení od ředitelů škol, kde absolvovala praxi.
Hořela touhou pracovat, učit děti. Jenže narazila na problémy, na které nebyla vůbec připravená. V gymnáziích a lyceích, kde nabízeli dobré platy, požadovali zkušené zaměstnance a Věra neodpracovala ani jediný den. Byli ochotni ji vzít do některých základních škol, ale tam nabízeli naprosto směšné mzdy, zvlášť vzhledem k tomu, že dívka neměla žádnou praxi.
Nějak se začít musí, rozhodila rukama ředitelka jedné takové školy. Ve sboru jim právě chyběli učitelé prvního stupně, a proto se snažila mladou absolventku přesvědčit. Chvilku tu budete, naberete zkušenosti a pak vám půjdou i příplatky. Kam spěcháte?
Všechno máte před sebou. Věra jen zavrtěla hlavou. Ředitelka prostě netušila, v jaké je situaci. Věra čekat nemohla, potřebovala peníze.
Dívka upadala do zoufalství. Měla jasný plán, přesnou představu, jak se její život bude vyvíjet. A teď se vše hroutilo, naráželo na tvrdou realitu. Dlouho zůstat na ubytovně bylo s takovými sousedy nebezpečné.
Peníze už nestačily ani na jídlo. Věra potřebovala mnohem vyšší výdělek, než jaký jí nabízeli, a tak se rozhodla zkusit úplně jinou oblast. Věra se stala prodavačkou na trhu. Vzala ji tam do práce Lina, žena středního věku s vybělenými téměř bílými vlasy a chraplavým hlasem.
Vlastnila několik stánků na tržišti. Prodávala oblečení, které kupovala levně v jedné z tureckých továren. Kvalitní kusy se pak prodávaly s vysokou marží. Lina neustále otevírala nová prodejní místa, a proto potřebovala prodavačky.
Tržnice ale nebyla rozhodně to, o čem Věra snila. Chtěla učit děti, každý den vídat zvědavé očička, odpovídat na stovky otázek, vymýšlet scénáře třídních oslav. Svého snu se dívka nevzdala ani zdaleka. Práci na trhu považovala jen za první stupínek.
Věra plánovala našetřit peníze, aby si mohla na rok pronajmout byt, a teprve potom se ucházet o místo ve škole. I kdyby za malý plat. Nevadí. Hlavně být učitelkou.
Všechno ostatní přijde později. Na Věře platila slušně. Dívka navíc dostávala i malou provizi z tržby. Tak motivovala majitelka své prodavačky k větší produktivitě.
Práce nebyla v zásadě složitá. Jediné, co Věru stresovalo, byla hmotná odpovědnost a také těžká práce na konci dne, kdy bylo třeba nosit pytle s neprodaným zbožím do skladu. Mimochodem, právě díky těmto pytlům se Věra seznámila s Maxem. Jednoho večera se dívka marně dočkala vozíku, který prodavači používali na převážení těžkých věcí.
Buď se rozbil, nebo ho někdo odtáhl. Věra tedy pochopila, že bude muset obrovskou látkovou tašku dotáhnout do skladu sama. Samozřejmě vláčením po zemi, o zvednutí nemohla být ani řeč. Nedalo se nic dělat.
Nasadila si rukavice, aby si neodřela dlaně, a začala svou zátěž táhnout po zemi. Nejdřív to ještě šlo, ale pak ji rozbolela záda, nohy. Před očima se jí začaly míhat mžitky. A jako naschvál kolem ani živá duše, která by jí pomohla.
Věra se opozdila. Na trhu už bylo ticho a prázdno. Nechtělo se věřit, že před dvěma hodinami to tu doslova vřelo. A najednou: Slečno, co to děláte?
Proč taková křehká dívka táhne takovou zátěž? Věra se otočila. Přibližoval se k ní mladý muž. Vysoký, sympatický, s lehce vlnitými kaštanovými vlasy a smějícíma se zelenýma očima.
Na sobě měl jednoduché černé tričko, které zdůrazňovalo reliéf svalů, a modré džíny. Všechno mu neuvěřitelně slušelo. Kde se tu vzal? Později se Věra dozvěděla, že se Max s kamarády procházel nedaleko tržiště a skrz mříže plotu spatřil Věru, jak jako vytrvalý mravenec vleče svůj náklad.
Maxovi se ten obraz vůbec nelíbil. Překrásná sympatická dívka a těžký pytel. Snadno přes plot přeskočil a nabídl pomoc. Věra s úlevou souhlasila.
Dobře si uvědomovala, že na dotažení tašky do skladu jí zjevně nezbývá sil. Max ale nesl tu těžkou zátěž, jako by to byl obyčejný nákup z obchodu. Svaly na jeho rukou se napínaly a jasně rýsovaly. Bylo zřejmé, že se mladý muž věnuje sportu.
Později se Věra dozvěděla, že Max chodí do posilovny. Mockrát vám děkuju, usmála se Věra, když byla taška konečně ve skladu. Není zač. Vždycky je potěšení pomoci slečně, obzvlášť takové krásce, odpověděl Max.
Věra ucítila, jak rudne. Ten kompliment od sympatického neznámého na ni zapůsobil překvapivě silně. Najednou si hrozně přála, aby se zeptal na její jméno. A mladík, jako by její myšlenky četl, to skutečně udělal.
Navrhl, aby se seznámili. Ještě před chvílí se Věra cítila úplně vyčerpaná. Celý den v horku na trhu a potom ještě ten těžký pytel. Ale když Max navrhl malou procházku, dívka najednou pocítila příval energie, jako by jí narostla křídla.
Procházeli se městem, povídali si, smáli se, poznávali se. Ukázalo se, že Max nedávno dokončil univerzitu a teď pracoval jako ekonom ve firmě zabývající se instalací klimatizací. Plat, jak sám tvrdil, byl nízký. O takových honorářích Max nesnil, ale bez zkušeností včerejšího absolventa nikde nechtěli.
Věra chápala svého nového známého jako málokdo. Sama se ocitla v podobné situaci. Jenže Max měl podporu matky. Žil s ní, ona platila nájem i potraviny.
Takže si Max mohl dovolit pracovat za pár korun, ale v oboru, aby získal zkušenosti a časem se mohl pořádně rozjet. A Věra byla nucena přežívat a otáčet se sama. Od otce ani od macechy pomoc nečekala. Když si Max vyslechl Věřin příběh, ještě víc k ní přilnul.
Teď mám chuť tě chránit a opatrovat, prohlásil dívce. Víš, mně tohle opravdu chybělo. Začali spolu chodit. Max teď každý den po práci zajížděl na trh.
Pomáhal Věře balit věci a odvážet je do skladu. Potom se mladí lidé procházeli. Někdy chodili do kina, jindy zajížděli do parku na druhém konci města nebo se jen tak toulali po nábřeží, držíce se za ruce. Max si občas posteskl na přísné vedení, nízký plat a na to, že matka pořád nechápe, že syn už vyrostl, a stále se snaží řídit jeho život, jako by mu bylo dvanáct.
Věra ho podporovala, jak nejlépe uměla. Byla tehdy neuvěřitelně šťastná. Konečně se objevil člověk, kterému na ní záleží. Max nosil květiny, bral ji do kaváren, zajímal se o její starosti i radosti.
Bylo to tak nezvyklé a tak příjemné. Věře se z těch emocí až točila hlava. Někdy skoro nemohla uvěřit, že se to všechno děje právě jí. Max se k Věře přestěhoval.
Tu dobu už bydlela v normálním bytě, útulné garsonce na sídlišti nedaleko tržnice. Barák s pochybnými sousedy zůstal v minulosti. Stalo se to nějak nenápadně a přirozeně. Nejdřív Max zůstával na noc, pak se v bytě začaly objevovat jeho věci, kartáček na zuby, holicí strojek, nějaké oblečení.
Věra sama navrhla, aby zůstal natrvalo. Líbilo se jí usínat a probouzet se v Maxově náruči. Líbilo se jí chystat mu snídani. Líbilo se jí cítit jeho péči a lásku.
Tak proč se rozcházet každý den, když mohou žít spolu? Max měl radost, že se může odstěhovat od matky. Už mě těmi požadavky úplně umořila, svěřoval se své lásce. Podle všeho byla Maxova matka panovačná žena zvyklá mít vše pod kontrolou.
Věra se jí dopředu trochu bála. Max dál pracoval ve firmě na montáž klimatizací. Jeho práce spočívala ve vytváření kalkulací. Nudná, málo zajímavá práce, nevyžadující vysokou kvalifikaci.
Maxův plat byl asi třikrát nižší než Věřin. Dívka se bála, že kvůli tomu začne mít komplexy. Nechtěla, aby cokoli kazilo jejich vztah. Ale Max situaci chápal správně.
Říkal Věře, že je to jen začátek. Nasbírám zkušenosti a pak si najdu něco lepšího. S mým vzděláním to není problém. Jenom včerejší absolventy firmy nerady berou.
S každým slovem svého milovaného souhlasila. Měl pravdu. Sama byla ve stejné situaci. Jenže jí nezbývalo nic jiného než jít pracovat na trh.
Na rozdíl od Maxe žádnou podporu rodiny neměla. A jeho matka, jakákoli byla, mu přece jen pomáhala. Pravda, měla na něj spoustu požadavků, ale od toho rodiče jsou. Věra na takové prostředí zvyklá nebyla.
Ne, ty jsi světlovlasá, říkávala své prodavačce Věřina zaměstnavatelka Lina. Zamilovaná husička. Ne, tak se na něj podívej, jak se ti ten Max pěkně uvelebil. Sedí si v kanceláři od devíti do pěti, přehazuje papíry, bere almužnu a k ničemu většímu se nežene.
Nejdřív visel matce na krku, teď se přestěhoval na tvůj. To není pravda. Ty to vidíš úplně špatně. Já špatně?
No jistě. Já lidi vidím skrz naskrz. Mýlíš se, Lino, bránila svůj vztah Věra. Samozřejmě, že se mýlím.
Tak mi odpověz na pár otázek. Kdo platí nájem? Já. Ale kdo plní lednici?
Za čí peníze se nakupuje jídlo? Většinou za moje. Ale on… Jaký je jeho příspěvek do vašeho společného rozpočtu?
Za co ten tvůj miláček utrácí? Včera mi koupil kytku, vypálila Věra, a objednal nám suši na večer. A platí si posilovnu. Lina se jen ušklíbla a významně zavrtěla hlavou.
Věra se snažila nevšímat si řečí známých o tom, že Max žije na její účet. Zvenku to tak možná vypadalo. Ale Max přece pracoval. Měl plán: nejdřív získat zkušenosti, teprve potom hledat lépe placenou pozici.
Byl ještě mladý, celý život měl před sebou. Hlavní bylo to, že ji Max miloval. Často jí to říkal. Miloval ji jako nikdo jiný.
Bylo tak příjemné cítit, že je pro někoho důležitá. Kvůli tomu pocitu byla Věra připravená vydržet jakékoli dočasné těžkosti. A o tom, že jsou opravdu jen dočasné, nepochybovala. Jen Lina a ostatní.
Ti nedokážou ocenit skutečnou hodnotu vzájemných citů. Nemuseli jako Věra cítit, že jsou zbyteční a nežádoucí ve vlastní rodině, a proto nemohou pochopit, jak důležité a cenné je být po boku milovaného člověka. Věra a Max žili spolu jako manželský pár. Max často říkal, že je teď šťastný.
S tebou se cítím silný. Je mi u tebe klidně a dobře. Ne jako pod tlakem matky. Rozumíme si z půlky pohledu.
To je něco neuvěřitelného. To jsem nikdy předtím nezažil. Je to moc cenné. Věra se usmívala.
Cítila to samé. Každý den v duchu děkovala osudu, že jí poslal Maxe. Max často v noci odcházel za kamarády. Věra ty kluky neznala.
Max je nepředstavoval, ale přijímala jeho životní styl. To by tě nebavilo. To jsou moji kluci, čistě pánská společnost. Občas se chlapi musejí sejít, chápeš?
Samozřejmě, že Věra chápala. Líbilo se jí, že její milý tak dbá na přátelství. A to, že má tolik známých, bylo také dobré. Znamenalo to, že Max je příjemný a společenský člověk.
Navíc jí nechyběla jeho pozornost, takže žárlit na Maxe kvůli jeho partě bylo nesmyslné. Jednou večer se Max vrátil domů rozrušený. Věra věděla, že měl po práci zajít k matce. A tak to i dopadlo.
Víš, že jsem nesamostatný a infantilní, svěřoval se Max. Nazvala mě bezpáteřním. Představ si to. Moje vlastní matka.
Pořád mě jen kritizuje. Od dětství pro ni nejsem dost dobrý. Všechno dělám špatně. Pořád mě považuje za dítě, které není schopné chlapského jednání.
A víš co? Vezměme se. Věra nemohla uvěřit vlastním uším. Jako by jí srdce sevřela ledová ruka.
Tos mi popadla dech. Co? Cosi řekl? Vezměme se, zopakoval Max klidněji a jistěji.
Už dlouho ti chci požádat o ruku. Jen jsem chtěl vybrat lepší okamžik, zařídit to hezky a romanticky. A teď to prostě vyklouzlo. Tak co, souhlasíš?
No, samozřejmě ano. Věra mu skočila kolem krku a snažila se zadržet slzy dojetí. Pro ni to byl další a ten nejdůležitější důkaz Maxovy lásky. Teď bude mít konečně opravdovou rodinu.
Začali připravovat svatbu. Byly to příjemné starosti, i když mladý pár byl finančně omezený. Přišel čas, aby se Věra seznámila s budoucí tchyní Lidií Jegorovnou. Dívka měla z toho setkání strach.
Podle Maxových slov byla jeho matka autoritativní žena zvyklá mít vše a všechny pod kontrolou. Jak přijme potenciální nevěstu, a ještě k tomu takovou, přijatou z malého provinčního města? Lidie Jegorovna pozvala syna s nastávající na večeři. Věra byla strašně nervózní, dlouho vybírala oblečení.
Chtěla vypadat zároveň elegantně, vkusně i zdrženlivě. Lidie Jegorovna byla starší, než si Věra představovala. Zřejmě porodila syna už v pozdějším věku. Otec a macecha Věry byli mnohem mladší.
Žena se chovala naprosto zdvořile, ale zároveň chladně. Taková anglická královna. Mluvila uvážlivě, víc naslouchala, než sama vyprávěla, kladla otázky. Věra se pořád snažila pochopit, jestli se líbí budoucí tchyni.
Sama Lidie Jegorovna v ní vzbuzovala téměř strach. Lidie Jegorovna už byla v důchodu. Dlouhá léta předtím pracovala jako vedoucí oddělení v továrně. Vedoucí pozice na ní zanechala svou stopu.
Max říkal, že jeho matka musela ze zdravotních důvodů odejít, něco vážného se srdcem. Ale na pohled vypadala Lidie Jegorovna naprosto zdravě. Možná jste se s rozhodnutím vzít unáhlili, pronesla nakonec Maxova matka. A proč jako?
Okamžitě se ohradil její syn. Možná by ses měl nejdřív pořádně postavit na vlastní nohy. Maxi, nevyděláváš dost na to, abys uživil rodinu. Ještě na to nejsi připravený.
Věra vyrostla. Po zádech jí přeběhlo mrazení. Seděla tiše, nevěděla, jak se zachovat. Jedno jí ale bylo jasné.
Matka jejího milovaného je rozhodně proti jejich sňatku. A její předtucha ji nezklamala. Nejspíš se Lidii Jegorovně její budoucí snacha prostě nezamlouvala. Příliš chudá, příliš obyčejná.
Lidie Jegorovna, bývalá vedoucí oddělení, která vychovala slušného syna, dala mu vysokoškolské vzdělání, navíc prestižní a žádané. Samozřejmě, že si pro Maxe představovala úplně jinou partii. Dívku z dobře situované rodiny, možná dceru vlivných rodičů. A místo toho Věra.
Max se s matkou hádal naplno. Jeden argument za druhým jí předkládal, že je už dost dospělý a samostatný. Lidie Jegorovna nenápadně stočila rozhovor jinam a večer pokračoval. Ale Věře už bylo jasno.
Tchyně ji neschvaluje a dala to najevo dost jednoznačně. Hlavní bylo, že Max ji miluje. Ale Věra si přála, aby ji přijala i jeho matka. Později večer doma rozebírali návštěvu u Lidie Jegorovny.
Max se rozčiloval a zlobil. Ona prostě nechápe, že už jsem dospělý a mám právo rozhodovat o svém životě, pobouřeně říkal. Mladí se rozhodli nepořádat velkou svatbu. Jen se vzali a potom si sedli spolu v restauraci.
Jak se ukázalo, na oslavu peníze neměli. Max vydělával směšně málo. Věřina výplata šla na nájem a jídlo. Lidie Jegorovna mladým pomoct nemohla, nebo nechtěla.
Řekla, že její úspory jdou na léčbu. Věřin otec a Taťána rovnou oznámili, že také nepomůžou, protože zrovna udělali rekonstrukci v novém bytě. Ale to Věře nevadilo. Banket, bílé šaty, ozdobená auta, to nebylo důležité.
Hlavní bylo, že je Max po jejím boku. A tak začali žít jako skutečná rodina. Po domácí stránce se změnilo jen málo, ale Věra s hrdostí nosila na prsteníčku snubní prsten a zvykala si na nové, pro ni nezvyklé příjmení. S Lidií Jegorovnou se mladí vídali zřídka.
Max občas po práci zajel k matce pro nějaké věci nebo jen tak na návštěvu. Občas žena pozvala mladé na rodinnou večeři. Už nikdy nemluvila o tom, že by byla nespokojená s jeho sňatkem. Ale Věře stačil ten jediný první večer.
U tchyně se necítila dobře. Lidie Jegorovna se chovala tak, jak bylo pro ni typické: chladně, zdrženlivě, bezchybně zdvořile. Trochu jako upjatá vdovská hraběnka. Do záležitostí mladých se nemíchala, vedla jen neutrální rozhovory.
Atmosféra u stolu ale vždy působila až příliš nuceně. Věra si pokaždé přála, aby čajová sešlost brzy skončila a oni mohli odejít domů. Po nějaké době Max začal mluvit o dětech. Jsme manželé už skoro půl roku, pronesl jednou u večeře.
Možná je čas přemýšlet o dětech. Už se to asi hodí. Ty chceš dítě? zeptala se Věra a až jí to vyrazilo dech.
Sama po miminku toužila. Jen těch ale bylo tolik. A proč ne? Já už dlouho sním o synovi.
Chodil bych s ním ven, hráli bychom fotbal. Bral bych ho s sebou do lesa. To by bylo super. A co finance?
Dítě přece stojí hodně peněz. Věra rozhodila rukama. Mohla by Maxovi připomenout dluhy za služby a věčné natahování peněz do výplaty. Že jejich byt je příliš malý a potřebuje rekonstrukci, a navíc není jejich, je pronajatý.
O neustále rostoucím nájmu a o spoustě dalších věcí by mohla Věra mluvit. Ale proč? Max si přece sám dobře uvědomoval, v jaké situaci se nacházejí. No chápu, souhlasil manžel.
Teď opravdu nejsme v nejlepší situaci, ale to je jen dočasné. Víš, že mám dobré vzdělání, snadno najdu lepší práci. Pak ještě dlouze vyprávěl o tom, že děti jsou silným motivátorem a že kvůli dítěti hory přenese. Znělo to velmi přesvědčivě.
A navíc Věra už sama dlouho toužila po miminku. Mnohé její kamarádky už opečovávaly dcerky a synky. Ty roztomilé buclaté drobečky, při pohledu na které jí píchalo u srdce. Věra se rozhodla, že opravdu nastal čas.
Finanční těžkosti se dají překonat. Vedle ní stojí spolehlivý a milující Max. Slibuje, že pro rodinu udělá všechno. Tak proč ne?
Záhy Věra zjistila, že je těhotná. Byla překvapená a vyděšená. Z nějakého důvodu se domnívala, že to nepřijde tak rychle. Ale po prvotní úzkosti se dostavil pocit bezbřehého štěstí.
Max vypadal také šťastně. Začal se o svou ženu starat ještě víc než dřív. Kupoval jí spoustu ovoce, dával pozor, aby nezvedala těžké věci. Každý večer chodil na trh těsně před zavřením a přenášel věci do skladiště.
Místní mu dokonce začali říkat nosič. Práci musela Věra opustit dlouho před mateřskou, protože měla v těhotenství určité komplikace. Lékařka trvala na klidnějším režimu. A Věra?
Na trhu musela stát venku celý den v jakémkoli počasí, natahovat se po výš zavěšeném oblečení, občas přesouvat těžké krabice. Práce prodavačky s oblečením jí byla teď zakázána. Lékařka tvrdila, že by to mohlo vyvolat předčasný porod. Naštěstí si Věra stihla naspořit menší částku na horší časy.
Protože bez jejího platu to měli opravdu těžké. Max dál pracoval za mizerné peníze. Údajně hledal lépe placené místo, ale zatím se mu nedařilo. Buď chtějí naložit člověku všechnu odpovědnost, nebo nabízejí jen školení, zlobil se Max po každém neúspěšném pohovoru.
Navzdory finančním problémům se však Max nějak nespěchal vzdát setkání s přáteli. A to obvykle skončilo nemalými výdaji. Ve skutečnosti utratil svou malou výplatu hlavně za večírky s kamarády. A možná nejen s kamarády.
Věra měla podezření, že v té partě jsou i dívky. Slyšela ženské hlasy, když mu volala. Max, který sliboval, že kvůli dítěti hory přenese, evidentně nezvládal. A pohled na Věru ho spíš rozčiloval.
Těhotenství jí nekrášlilo. Objevily se jí pupínky, otoky. Bříško bylo obrovské. Sama se na sebe v zrcadle nemohla dívat.
Ale i tak bylo bolestivé poslouchat Maxovy vtípky o jejím vzhledu. Teď tolik potřebovala oporu, pozornost. Ale cítila, že zůstala sama. Otec a Taťána se samozřejmě úplně odtáhli.
A Max, její milovaný muž, manžel, i on se postupně vzdaloval. Stával se skoro cizím. To děsilo. Lidie Jegorovna, budoucí babička miminka, byla plně zaměstnaná vlastním zdravím.
Často musela do nemocnice, jezdila do lázní a na vnoučata neměla ani pomyšlení. Jednou Max rozčíleně prohodil, že mu matka řekla větu o tom, že dvě děti se rozhodly mít dítě. Těžko z toho může vzejít něco dobrého. Bolestivá slova.
Věře jako by někdo bodl do srdce. Ukázalo se, že Maxova matka se s jeho manželstvím vlastně nikdy úplně nesmířila, když říká takové věci. Věra z toho měla smutek a tíhu na duši. A potom se narodila Nika.
Trochu dřív, než byl termín, ale nic kritického. Malinká, křehká, s pronikavým hláskem. Když Věra poprvé vzala svou dcerku do náruče, zapomněla na všechny své obavy a smutky. Ještě nikdy v životě necítila takovou radost.
Nika. Tak se Věra rozhodla svou holčičku pojmenovat. Malá Nika se na maminku dívala, jako by si zapamatovávala její rysy, jako by se seznamovala s nejbližším člověkem na světě. A Věra skoro ani nedýchala pod tíhou všech těch citů.
Nikdy nikoho nemilovala tak silně. Max samozřejmě snil o synovi, ale i z dcery měl nakonec radost. Stejně ji naučím hrát fotbal, prohlásil, když mu Věra podala ten droboučký uzlíček. Max zařídil nádherné přivítání z porodnice.
Balónky, květiny, hudba. Přijela i Lidie Jegorovna. Předala mladé mamince velký balík s dárky, a mimochodem nejen pro novorozeně, ale i pro Věru. Bylo to milé, dojemné.
Lidiině tvář přímo zářila štěstím, když se dívala na malinkou vnučku. Poprvé ukázala tak silné emoce. Věře se to líbilo. Max, jeho matka, oba sdíleli její nadšení.
Oba byli Nikou okouzleni. Ale Věřin otec ani macecha nepřijeli. Neměli čas. Měli práci, děti, starosti.
Věra se ani nepodivila a ani jí to nebolelo. Už dávno pro ni byli skoro cizí lidé. Začaly všední dny plné péče o miminko, probdělých nocí a nekonečného strachu o malou holčičku. Nika byla náročné miminko.
Možná ji bolelo bříško, možná něco jiného. Často plakala, málo spala. Pro Věru to byla skutečná zkouška a snažila se obstát. Max, ten si otcovství představoval úplně jinak.
Kam zmizelo jeho nadšení z dítěte? Dcerčin pláč ho ani tak neznepokojoval, jako spíš rozčiloval. Spávat chodil do obýváku, zavíral dveře, dokonce si bral špunty do uší, jen aby ho nic nerušilo. Mě ráno začíná práce, já vydělávám peníze.
Nezapomeň na to, rozčiloval se u Věry. Ty ji prostě uklidni. Já se potřebuju vyspat. Věra se nehádala, nebrala si to osobně.
Naopak cítila vinu, že nedokáže doma zajistit klid, a připadala si jako hrozná matka. Na jejích bedrech leželo všechno. Dcerka neustále špinila plenky, musela se krmit po hodinách, vozit do polikliniky, rozvíjet, léčit. A každodenní procházky.
Nika spala dobře jen venku. Občas přišla Lidie Jegorovna, vždycky s dárky. Usmívala se na vnučku, mluvila na ni něžným hlasem a maličká se okamžitě uklidnila. Věra si v těch chvílích mohla alespoň na chvíli oddechnout.
Lidie Jegorovna navzdory své chladnosti a strohosti měla k vnučce opravdu něžný vztah. A Nika to zřejmě cítila. Usmívala se na babičku, natahovala k ní malé ručičky. Lidie Jegorovna teď mladým trochu pomáhala finančně.
Kupovala nice, potraviny, oblečení, léky. Ale víc dát nemohla. Byla vážně nemocná. Většina peněz šla na léčbu.
A fyzicky mladé mamince s miminkem pomáhat také nezvládala. A možná ani nechtěla. Věra si nebyla jistá. Maxova matka sice vnučku milovala, ale k ní zůstávala chladná.
Ještě se pořád nesmířila s tím, že si syn vzal ženu ne jeho úrovně. Max, který kvůli dítěti slíbil hory přenášet, se ke svým slibům příliš neměl. Stále pracoval na nízko placeném, nenáročném místě. O brigádě nechtěl ani slyšet.
Na pohovory přestal chodit. Jsem unavený, vysvětloval Věře. Jsem úplně vyčerpaný. Mimino pořád řve.
Nemůžu doma vypnout. Jak mám v takovém stavu něco dělat? Max se navíc stále častěji nevracel na noc. Trávil celé víkendy s kamarády od pátečního večera do nedělního rána.
Bary, večírky. A Věra zatím sama bojovala s neklidným dítětem. Někdy neměla ani čas uvařit si něco k jídlu. O úklidu ani nemluvě.
I to Max rozčilovalo. Doma je pořád nepořádek. Jíst není co. Párečky s těstovinami už mě omrzely.
Je těžké všechno stíhat. Nika je mrzutá, rostou jí zoubky. A jak to zvládají ostatní? Všichni mají děti, ale doma mají uklizeno.
Jídlo mají navařené. A ty? Ty jsi přece celý den doma. Opravdu je tak těžké hlídat pořádek?
Po těchto slovech se Věra cítila ještě bezcennější a provinilejší. Snažila se, dělala, co mohla, ale stejně nestíhala. Jednou Max oznámil, že chce nějaký čas žít odděleně. Máma jde zase do nemocnice do Petrohradu.
Bude pryč skoro měsíc. Já zatím zůstanu v jejím bytě. Celý měsíc? No, potřebuju si odpočinout, dát se dohromady.
V práci makáš od rána do večera a doma taky žádný klid. Max si sbalil věci a odstěhoval se. Věra vnitřně pochopila: je konec. Z nejasného důvodu ji hned napadla jiná žena.
A nakonec to byla pravda. Max se skutečně v klubu seznámil s jednou ženou. Byla o deset let starší, rozvedená, bohatá, nezávislá. Měla dvě děti z manželství s významným podnikatelem.
Pracovala jako hlavní účetní v IT firmě a brala pohádkový plat. Mohla si dovolit ledacos, i mladého krásného milence. Max si ji získal vzhledem i charismatem. Nebylo se čemu divit.
Pořád vypadal jako seriálový fešák. Max jí mohl nabídnout mládí, krásu, vášeň, a ona jemu peníze. Vzala ho do bytu jeho matky, protože k sobě domů k dětem ho Zana pouštět nechtěla. Vztah se vyvíjel rychle.
O tom, že její manžel pobývá na drahém letovisku, se Věra dozvěděla z jeho sociálních sítí. Max zveřejnil autoportrét na pozadí luxusní pláže. Bronzové opálení, značková košile. Říct, že byla Věra překvapená, je málo.
O ženě v té době ještě nic nevěděla. Manžel jí nebral telefony. Max se vrátil. Přijel domů opálený, zářící, naprosto cizí, a oznámil ženě své rozhodnutí.
Pochop, já jsem se poprvé v životě takhle zamiloval. To se stává. Nesmíš mě držet. Rozvádíme se.
A co já? A co Nika? Věra byla zoufalá. Horečně přemýšlela, jak budou žít dál.
Holčičce byl teprve rok. Byla malinká a navíc nemocná. Do školky ji dát nemohla. Věra nemohla pracovat.
Pomoci se jí nedostane. Z čeho platit nájem? Za co kupovat jídlo? Maxův plat byl sice malý, ale pomáhal jim přežívat.
Vlastní úspory Věry už dávno zmizely. A Věra pořád doufala, že s Maxem bude všechno v pořádku. Chápala, že teď mají těžké období, bez peněz, s malým dítětem. Ale to jsou obyčejné životní těžkosti.
To přejde. Musí přejít. Snila o tom, že až Nika trochu povyroste, budou chodit ve třech po městě, sedět v kavárnách, jezdit do parku. A teď zase sama, a ještě s malým dítětem v náručí.
Já ji miluju. Úplně s ní šílím, pokračoval Max ve svých zpovědích. Jako vůbec nechápal, jak bolestivá jsou jeho slova. A manželé přece nejsou vlastnictví jeden druhého.
A Nika, jejím otcem jsem být nepřestal. Budu jí pomáhat. Věra zavrtěla hlavou. V tom měla velké pochyby.
Max se ani jako manžel příliš nesnažil pro rodinu, a teď, když má novou ženu, o nějaké pomoci si může nechat jen zdát. Nakonec se Max sbalil a odešel. Odstěhoval se k Žaně. Byl s ní opravdu šťastný.
Čas od času se na jeho stránkách objevovaly fotky a videa z různých večírků a letovisek. A muselo se uznat, Max do toho prostředí zapadal až nepříjemně dobře. A Věra? Ta zůstala sama s hromadou problémů.
Za prvé, bylo nutné kupovat Nice drahé léky. Za druhé, blížil se termín zaplacení nájmu. Pomoc přišla z místa, odkud ji Věra vůbec nečekala. Jednoho rána se u ní v bytě objevila Lidie Jegorovna.
Bylo to podivné. Tchyně u nich nikdy na návštěvě nebyla. Vždycky to byly Věra s Maxem, kdo chodili za ní. Vypadala bledě a poněkud zmateně.
Věra věděla od Maxe, že Lidie Jegorovna nedávno prodělala další operaci srdce. Zřejmě se z ní ještě úplně nevzpamatovala. Jak jsem říkala, tak se i stalo, smutně zavrtěla hlavou starší žena. Myslíš, že jsem tehdy jen tak zbytečně tvrdila, že je pro Maxe brzy na to, aby se ženil, natož aby měl děti?
A já ani nevím, jestli vůbec někdy dospěje k takové zodpovědnosti. Velice o tom pochybuji. Věra sklopila oči. No jo, přišla tchyně, aby jí vyčetla.
Max je infantilní člověk. Jen by pil a bavil se. Oženil se s tebou jen proto, aby mi dokázal, že je už dospělý a samostatný. A dítě myslím chtěl ze stejného důvodu.
Nebyli jsme zamilovaní? Já to vím lépe, rázně ji přerušila Lidie Jegorovna. V tom k nim přišla rozespalá Nika. Když spatřila babičku, rozzářila se a natáhla k ní ručičky.
Lidie Jegorovna se také usmála. Vedle Niky vůbec nepřipomínala strohou aristokratku. Vzala holčičku do náruče, posadila si ji na klín a začala ji hladit po vlasech. Vlastně jsem přišla kvůli něčemu jinému.
Vy dvě s Nikou zjevně potřebujete pomoc. Nemám pravdu? Věra přikývla. Nemělo smysl zapírat.
Sama situaci nezvládala. Vím, že se na rodiče spoléhat nemůžeš. Max mi vyprávěl tvůj příběh. Smutné, to se musí nechat.
Ale já jsem také byla ve vlastní rodině navíc, takže dobře vím, o čem mluvím. Opravdu? Podivila se Věra. Opravdu.
Dokonce i já jsem měla macechu a dvě nevlastní sestry. Jako v pohádce o Popelce. A ještě, ještě jsem stejně jako ty jednou zůstala sama s dítětem v náručí. Rozdíl je jen v tom, že jsem byla tehdy už ve vedoucí pozici.
Bydlela jsem ve vlastním bytě, stála pevně na nohou a byla jsem o dost starší. Ale přesto. Vidíš, kolik toho máme společného? Věra se na tchyni dívala, jako by ji viděla poprvé.
Ukázalo se, že o ní vlastně vůbec nic nevěděla. Zkrátka, uzavřela rozhodně Lidie Jegorovna. Vy dvě se s Nikou na čas nastěhujete ke mně, dokud se nepostavíš na vlastní nohy. Věra stála jako omráčená.
Tchyně vždycky držela odstup, téměř spolu nemluvili. A teď najednou tohle. Lidie Jegorovna nabízí pomoc, a ne ledajakou. Věra si lámala hlavu, kde vzít peníze na prodloužení nájmu, aby neskončila s dítětem na ulici.
To byl dar osudu. A Věře začal úplně jiný život. U Lidie Jegorovny se cítila pohodlně a klidně. S tchyní se blízkými nikdy nestali, ale přinejmenším příjemnými spolubydlícími ano.
Pro Věru a Niku byla vyčleněna samostatná místnost, největší a nejsvětlejší. Lidie Jegorovna brala vnučku na procházky, aby mohla Věra odpočívat a věnovat se svým věcem. Jenže starší žena musela často do nemocnice, její zdraví se stále zhoršovalo. Věra a Nika ji navštěvovali.
A Max? Ten se mýlil. No, jeho matka nebyla vřelá, mazlivá ani hovorná. Za to byla spolehlivá a čestná.
A to je o mnoho důležitější. Jen jedno bylo špatné. Peníze katastrofálně chyběly. Max si mezitím užíval života se svou novou známostí, jak dokazovaly fotky na sociálních sítích.
Oficiálně zaměstnaný nebyl, z předchozí práce odešel, takže výživné Věra dostávala v pevné částce směšné, nestačící ani na chléb a mléko. Přitom Max jezdil v drahých autech, nosil značkové oblečení a navštěvoval světoznámé resorty. Lidii Jegorovně bylo za synovo chování stydno. A Věra to viděla.
Co naděláš, zlato, rozhodila občas rukama tchyně. Jeho otec byl stejný. Poletoval životem jako motýlek. Žádnou odpovědnost neuznával.
O Maxe se nezajímal. Zmizel hned, jak se dozvěděl o mém těhotenství. A kolik takových Maxů po celé zemi máme? Já na něj ani nespoléhala.
Hned jsem viděla, co je zač. Přídavky, které Věra dostávala na dítě, také neumožňovaly držet se nad vodou. Důchod Lidie Jegorovny šel na její vlastní léčbu. Věra začala přemýšlet o přivýdělku.
Jenže kdo ji vezme s malým dítětem v náručí? Niku přece zatím nebylo možné dát ani do školky. Řešení navrhla sousedka Lidie Jegorovny, která dobře znala situaci v rodině. Moje vnučka šla letos do první třídy, vyprávěla Věře, když spolu venčily děti na dvoře.
A tak se otevřela otázka, kdo ji bude vyzvedávat a doprovázet. Syn s nevěstou pracují. My prarodiče bydlíme daleko. Tak začali hledat chůvu.
Našli jednu mladou paní. Je na mateřské a teď se stará o naši Alisku, a to za hezké peníze, mimochodem. A moji jsou rádi, že jí mohou platit. Je to dobrá, slušná žena.
Najít normální chůvu není vůbec jednoduché. A ty bys to nejspíš zvládla taky. Zvládla bych, samozřejmě, rozzářila se Věra. Jak na to sama nepřišla?
A hele, až budeš dávat inzeráty, určitě do životopisu napiš, že máš pedagogické vzdělání. To je obrovské plus. Ještě ten večer Věra umístila oznámení na několik portálů. Hned začaly chodit hovory.
Věra byla přesvědčená, že jakmile začne, práce se najde sama. Ale ve skutečnosti to bylo složitější. Někdy Věře nevyhovovaly podmínky, jindy se někomu něco nelíbilo. A ne každý byl ochoten najmout chůvu s dítětem navíc.
Ale Věra jinak nemohla. A pak jednoho dne zazvonil telefon z neznámého čísla. Téměř bez naděje Věra přijala hovor. Dobrý den, ozval se ženský hlas.
Volám kvůli vašemu inzerátu na chůvu. Rozhovor byl dlouhý a důkladný. Hledala se chůva pro čtyřletého Matveje, neobyčejného chlapce. Neměl žádnou jasně stanovenou diagnózu, ale byl velmi uzavřený.
Stal se takovým hned poté, co mu zemřela maminka. Byly mu teprve tři roky, ale stejně všechno vycítil a jako by pochopil. Úsměvný, světu otevřený chlapeček se proměnil v stejně bezemočního malého človíčka. Lékaři nad Matvejem seděli ti nejlepší z nejlepších.
Jeho otec měl prostředky na špičkové neurology i zkušené profesory. Ale ať dělali cokoli, nic se neměnilo. Dítě nechtělo komunikovat s nikým kromě velmi úzkého okruhu lidí. Otec, hospodyně Ela Ignatěvna, která k němu měla vztah jako k vlastnímu vnukovi.
Právě ona volala a hledala chůvu. A to bylo vše. Ostatní jako by pro chlapce ani neexistovali. Chápete, my hledáme člověka, který si k Matvejovi dokáže najít cestu, vysvětlovala Ela Ignatěvna.
On se snažilo s ním spřátelit, on všechny odmítá. Nechce s nimi mluvit. A přitom dítě potřebuje chodit ven, potřebuje se socializovat. Klábosí za rohem, my už jsme úplně zoufalí.
Ráda se s Matvejem seznámím, odpověděla Věra. Zaujalo ji to. Byla to výzva, složitý úkol, který chtěla vyřešit. A moc si přála, aby se jí to povedlo.
Jenže víte, já nejsem sama. Mám dceru, nedávno jí byl rok. To není překážka, ujistila ji Ela Ignatěvna. Pokud se nám budete hodit, nebude to hrát sebemenší roli, věřte mi.
A tak stojí Věra na schodech obrovského sídla. Byl to jako jiný svět. Udržovaná zahrada, štěrkové cestičky, malá fontána naproti bráně. Všude klid, ticho.
Věra trochu znervózněla. Dveře jí otevřela Ela Ignatěvna a s úsměvem pohlédla na miminko v náručí potenciální chůvy. To je ale roztomilé děvčátko, pronesla hospodyně, když vpouštěla hosty dovnitř. Doufám, že u nás zůstanete.
V prostorném obývacím pokoji seděl na měkké pohovce chlapec. Malinký, hubený, s blonďatými vlásky a tmavýma chytrýma očima. Jen strašně smutnýma. To je náš Matvej, pohladila chlapce po hlavě Ela Ignatěvna.
Pozdrav se. Dítě neodpovědělo, ale na Věru se přece jen podívalo. Ta se na něj upřímně usmála. Při pohledu na to drobné stvoření jí sevřelo srdce soucitem.
Matvej najednou seskočil z pohovky, přistoupil k budoucí chůvě a pohladil po buclaté ručičce Niku. Holčička zamrkala a chlapec se usmál. Zdálo by se, co je na tom zvláštního. Ale Ela Ignatěvna se až chytila za srdce, jak ji to dojalo.
To je zázrak. Už ani nepamatuju, že by se na někoho usmál. Občas ještě na otce, ale takhle… Myslím, že se k nám hodíte.
Tak se Věra stala chůvou. Lidie Jegorovna měla radost, že její snacha našla práci. Šikovná jsi, Věro. Moc dobře.
Neztratíš se, i kdyby se se mnou něco stalo. Nemyslete na špatné, prosila Věra. Nechtěla si představovat, že by se Maxově matce něco stalo. Doufala, že léčba přece jen pomůže.
Nebyly mezi nimi vřelé city, ale přesto Lidie Jegorovna, Věra a Nika nějak spolu drželi, jako by byly na jedné lodi proti celému světu. A kromě toho byla to právě tchyně, kdo Věře v těžký okamžik podal pomocnou ruku. A toho si Věra nemohla nevážit. Ráno teď pro Věru a Niku jezdilo auto.
Řidič je vozil k Matvejovi. Chlapec se na chůvu těšil. Věděla tolik veselých her, a hlavně milovala ho malého Matveje. Ostatní chůvy, ty předchozí, byly nepříjemné, s chladným pohledem a předstíraným úsměvem.
Takové Matvej nesnášel. Ale Věra, to bylo úplně jiné. A Nika, o tu se Matvej staral tak dojemně. Hlídal, aby nespadla, hrál si s ní s míčem.
Holčička se smála na celé kolo. Věra a Matvej se na sebe usmívali. Chlapec doslova rozkvétal před očima. Věra sama nechápala, čím se liší od těch chův, které se pokoušely najít štěstí v tomto domě před ní.
Některé z nich měly dokonce psychologické vzdělání. Ale Matvej je ignoroval, nechtěl s nimi zůstávat o samotě. Zato s Věrou chodil celé dny do parku, hrál si, učil se s ní číst a psát. A Věra přitom nevynakládala žádné speciální úsilí.
Možná to bylo i Nikou. K ní se Matvej choval jako milující, starostlivý starší bratr. Bylo to roztomilé i zábavné. Ela Ignatěvna byla nadšená ze svého miláčka a k Nice si také velmi přilnula.
Dávala jí drobné dárky, říkala jí moje milovaná holčičko. Byly čtyři téměř jako jedna rodina. Vztahy mezi nimi se vyvinuly teplé a laskavé. Dlouho Věra neviděla pána domu, Matveova otce.
Vlastnil síť autosalonů a téměř všechen čas trávil v hlavní kanceláři. Práce byla taková. A domů se vracel pozdě. Věra s Nikou tou dobou už bývaly pryč.
A jednou, když ráno jako vždy přišla k Matvejovi, uviděla ho Andreje Viktoroviče. Z nějakého důvodu si ho představovala úplně jinak. Pevného, vysokého, vážného, s přísným pohledem a tvrdou vráskou mezi obočím. Ale před ní stál mladý muž, štíhlý, modrooký, úsměvavý.
Nějak v ní nevyvolával strach, respekt ani nervozitu jako zaměstnavatel. Dobrý den, pozdravil se s Věrou. Konečně poznávám člověka, který s mým synem dokázal tohle kouzlo. Matvej teď komunikuje s lidmi, usmívá se, hodně mluví.
A kolik se toho naučil? Chtěl jsem vám už dlouho poděkovat. Věra se usmívala. Společnost tohoto muže jí byla velmi příjemná.
A hlavně se radovala kvůli Matvejovi. Čas plynul. Věra a Andrej se sblížili. Nejdřív to byly jen rozhovory, pak delší chvíle, kdy spolu seděli v obýváku, zatímco si děti hrály.
Věra se zpočátku snažila držet odstup. Chápala, jak to může působit. Chudá žena s dítětem lapila bohatého muže. Nechtěla, aby si to o nich někdo myslel, a hlavně ne Andrej.
A Andrej dokázal prolomit tenhle její vnitřní blok. A najednou přestal být stereotyp důležitý. Důležitý byl Andrej a také Matvej, Nika, jejich city. Andrej později Věře řekl, že je jí vděčný nejen za Matveje, ale i za to, že v jeho životě zase je někdo, kdo dává smysl všemu, co dělá.
Nechtěl spěchat. Věra měla za sebou těžký vztah, on ztrátu manželky. Oba potřebovali čas. Ale věděli, že patří k sobě.
Jednou si Andrej vzal volno a vzal Věru a děti do parku. Dlouho se procházeli, pak si sedli v malé kavárně u vody. Matvej usnul v kočárku, Nika si hrála s panenkou. Andrej se odmlčel, vzal Věru za ruku a řekl tiše: Věro, já už nechci čekat.
Chci, abys byla moje žena. Chci, abychom byli rodina. Já, ty, Matvej, Nika. A třeba jednou i další děti.
Věře se v očích objevily slzy. Nebyly to slzy smutku. Bylo to štěstí, takové, jaké nikdy předtím nepoznala. Ano, řekla.
Svatba byla skromná, ale krásná. Byli u toho jen nejbližší: Lidie Jegorovna, Ela Ignatěvna, děti. Max se o tom dozvěděl až později z fotek na internetu. Nezavolal.
Věra to ani nečekala. Po svatbě se Věra s Nikou a Matvejem přestěhovali k Andrejovi do jeho domu. Nebyl to už cizí dům. Byl to jejich domov.
Věra se pomalu uzdravovala z let, kdy se cítila zbytečná. Andrej jí dával pocit bezpečí, jaký nikdy nepoznala. Matvej a Nika se měli rádi jako sourozenci. Ela Ignatěvna jezdila na návštěvy a vždycky přivezla dětem něco dobrého.
Lidie Jegorovna se stala častým hostem. Její zdraví se sice stále zhoršovalo, ale když byla s dětmi, tvářila se šťastně. Věra za ní jezdila každý týden, vozila jí domácí jídlo, povídaly si u čaje. Jednou se jí Lidie Jegorovna svěřila: Víš, Věro, já jsem se mýlila.
Myslela jsem, že Max si vybral špatně. Ale on si nevybral špatně. On si vybral dobře. Jen on sám nebyl dost dobrý pro tebe.
A já jsem ráda, že jsi našla štěstí. Že jsi našla někoho, kdo si tě váží. Věra stiskla tchyni ruku. Děkuju.
Za všechno. Kdybyste mi tehdy nepomohla, nevím, co bych dělala. Neříkej to. Ty bys to zvládla.
Ty jsi silná. Jen jsi potřebovala, aby ti někdo ukázal, že na to nejsi sama. Několik měsíců po svatbě Věra zjistila, že je těhotná. Andrej měl radost.
Až se narodí, budeme mít tři děti, říkal a smál se. Nika bude mít sestřičku nebo brášku, Matvej bude starší bratr. Věra se usmívala a hladila si břicho. Konečně měla všechno, o čem kdysi snila, i když si to tehdy ani neuměla představit.
Rodinu, kde je milovaná. Muže, který ji podporuje. Děti, které se smějí. Domov, kde se cítí bezpečně.
Lidie Jegorovna se narození Mariany nedožila. Zemřela klidně, ve spánku, dva měsíce předtím. Věra u toho nebyla, ale tchyně jí předtím stačila říct: Buď šťastná, Věro. Ty si to zasloužíš.
Víc než kdokoli jiný. Věra dlouho plakala. Ztratila člověka, který jí v nejtěžší chvíli podal ruku, i když k tomu neměl žádný důvod. Ale život šel dál.
Narodila se Mariana, malinká, křehká holčička s tmavýma očima po otci. Matvej, který už byl zkušeným starším bratrem, se stal pro Věru nejlepším pomocníkem. Houpal kočárek, podával plenky, vyprávěl Marianě pohádky. Max si žil svůj život pestrý, krásný.
Stále postoval na sociálních sítích efektní fotky a měnil statusy, jeden okázalejší než druhý. A právě nedávno, úplně nedávno, zavolal Věře. Max nic nevěděl o změnách v jejím životě. S matkou už dlouho nekomunikoval, protože ta ho hned od prvního slova začínala kárat za zradu rodiny.
Nakonec jí přestal volat úplně. Jaký to mělo smysl? Kdo má chuť to poslouchat? A najednou se ozval.
Řekl, že by se chtěl sejít, promluvit si, zjistit, jak se vede dceři, které prý celou tu dobu posílal alimenty. Malé, ale přece. Věra se usmívala, když poslouchala bývalého manžela. Velmi dobře znala Maxe a chápala, o co mu jde.
Max miluje efekt, miluje se předvádět. Určitě si představoval, že jeho bývalá žena živoří v chudobě s dítětem na rukou a on přijede jako zazobaný úspěšný hrdina. Zřejmě se mu už okoukaly obvyklé silné dojmy, a tak si přijel pro novou dávku obdivu a úžasu. O to zítřejší setkání slibovalo být zajímavé.
Domluvili se s Maxem, že se sejdou v kavárně, v té samé, kde kdysi rádi snídali. Ještě v dobách, kdy se zdálo, že jsou jeden pro druhého stvořeni. Věra se schválně trochu opozdila. Když parkovala, viděla Maxe skrz skleněnou stěnu kavárny.
Seděl u stolku v plné parádě. Věra se ušklíbla. Ano, neztratil vášeň pro teatrálnost. Max pohlédl na Věřino auto.
Řidiče nerozeznal, jen se rád díval na krásná auta. A pak Věra otevřela dveře a efektně vystoupila na chodník. Maxův výraz natažený překvapením jí přinesl nečekané potěšení. Dlouho si nepovídali.
Ani nebylo o čem. O Maxe se Věra nezajímala, jak se ukázalo. Vidět se s Niku nějak zvlášť netoužil. A to bylo vlastně dobře.
Dívka už měla otce skutečného, toho, kdo ji vychoval. Samozřejmě Max po Věřině vyprávění zvadl. Jasně si představoval jejich setkání úplně jinak. A místo toho takové zklamání.
Nepodařilo se mu udělat na bývalou manželku dojem. A on sám v celé té historii vypadal velmi nevalně. Z kavárny Věra odcházela s lehkým srdcem a úsměvem na rtech. Doma na ni čekaly děti a milovaný manžel, který si dnes vzal volno, aby strávili den spolu.
V plánu měli návštěvu aquaparku a pak by měli zajet za Lidií Jegorovnou, už je dávno zvala. Slíbila, že upeče palačinky. Matvej a Nika je přímo zbožňují.