Markéta Soukupová dorazila do střešního bytu na Vinohradech přesně v šest pět ráno, jako každý den poslední tři roky. Nechala své ochozené boty u služebního vchodu, obula si bílé plastové pantofle, které po ní Ivona vyžadovala, a pustila se do úklidu. Všechno v tom bytě bylo dokonalé. Originální obrazy za desítky milionů, perské koberce, které luxovala s roztřesenýma rukama, protože jí Ivona jednou řekla, že když zničí jediné vlákno, zaplatí to celým životem.
Markétě bylo šestadvacet. Měla plavé vlasy stažené do pevného copu a ruce poznamenané savem a čisticími prostředky. Byly to ale také ruce, které kdysi otáčely stránky učebnic účetnictví do tří do rána. Jenže o tom nikdo nevěděl.
Nikdo v tom domě, nikdo v celé té luxusní čtvrti. Toho rána dorazily na kávu tři Ivoniny kamarádky. Posadily se do obývacího pokoje na italskou kůži a objednaly si kávu. Markéta jim servírovala do porcelánu značky Hermes, všechno v naprosté tichosti.
Řeč se stočila na svatbu dcery vlivného senátora. Když se jedna z dam zeptala Markéty, jestli má přítele, a ona odpověděla, že ne, Ivona se pousmála tím svým úsměvem, který Markéta znala až příliš dobře. Chápeš, Karolínko? Lidi jako Markéta si kluka nehledají.
Ty si hledají paní a děkují Pánu Bohu, že nějakou mají. Všechny čtyři se rozesmály. Nebyl to otevřeně zlý smích. Bylo to něco mnohem horšího.
Naprostá přirozenost, jako by nebe bylo modré a Markéta si lásku zkrátka nezasloužila. Markéta posbírala šálky. Ruce se jí netřásly. Už se to naučila ovládat.
Ten třes se přesunul dovnitř, do hrudi, kde ho nikdo nemohl spatřit. Odešla do kuchyně, pustila vodu, aby přehlušila hluk, a vytočila číslo matky. Mami, Lukčina svatba je už zítra. Mami, já na zítřek nutně potřebuju kluka.
Na druhé straně se rozhostilo ticho. Když na to přijde, nějakého si klidně vymyslím. Slova jí z úst vypadla dřív, než je stačila zastavit. Zavěsila, hřbetem ruky si otřela slzy a s naprosto klidnou tváří vyšla z kuchyně.
Jenže ono se stalo. Richard Valenta stál na chodbě a slyšel úplně všechno. Byl to vysoký, štíhlý muž ve třiceti, který vyzařoval elegantní člověk, jenž měl peníze odjakživa. Teď se ale díval na Markétu způsobem, který sám nedokázal pojmenovat.
Nebyl to pohled plný lítosti. Bylo v něm hluboké porozumění. Jako by poprvé slyšel někoho mluvit naprosto upřímně v domě, kde bylo sice všechno od slavných návrhářů, ale nic z toho nebylo skutečné. Markéta ho uviděla a zkoprněla.
Pane Valento, já… Nemusíš mi nic vysvětlovat. Slyšel jsem to nechtěně. Omlouvám se. S dovolením, pane, proklouzla kolem něj rychle, aniž by mu pohlédla do očí.
Voněla po levandulovém mýdle a savu. Richard zůstal stát s prázdnou sklenicí v ruce. Zbytek dne probíhal jako obvykle. Večer, když už ji nikdo nepotřeboval, si Markéta obula staré boty a zamířila k zadnímu východu.
Telefon jí zavibroval. Přišla zpráva z neznámého čísla. Markéto, tady Richard Valenta. Vím, že to zní divně, ale pokud potřebuješ na zítřejší svatbu své sestry doprovod, rád ti pomůžu.
Nemusíš souhlasit. Jen chci, abys věděla, že ta nabídka platí. Markéta si tu zprávu přečetla třikrát. Schovala telefon do kapsy.
Neodpověděla, ale zprávu ani nesmazala. A tu noc, když jela příměstským autobusem zpátky do Kladna s čelem opřeným o studené sklo, se poprvé za dlouhou dobu usmála. Jen tak pro sebe, nepatrně. Ale usmála se.
Domek babičky byl malý, přízemní, s omítkou, kterou čas změnil v nevýraznou šeď. Babička Růžena seděla ve svém zeleném sametovém křesle se zničenými pružinami a upřeně sledovala dveře. Ohřála jsem ti bramboračku. Děkuju, babi.
Markéta se posadila na kuchyňskou židli, na tu samou židli, kde se v devatenácti rozhodla, že vystuduje podnikovou ekonomiku, i kdyby měla studovat po nocích poté, co dvanáct hodin denně uklízí cizí domy. Trvalo to čtyři roky. Čtyři roky dálkového studia, cestování příměstskými autobusy, pití rozpustné kávy o půlnoci. A během všech těch let nikomu v tom luxusním bytě neřekla, že má vysokoškolský diplom s červeným pruhem.
Protože věděla, že v takovém domě by diplom v rukou uklízečky nevyvolal respekt, ale rozpaky. A nepříjemné situace se v takových domácnostech řešily jediným způsobem. Vyhazovem. Markéta tu práci nutně potřebovala.
Babička potřebovala drahé léky. Matka potřebovala peníze. Diplom byl schovaný v kartonovém tubusu pod postelí. Tu noc nemohla usnout.
Ve dvě ráno vzala telefon a napsala: Děkuji, pane Valento, ale nemohu to přijmout. Nebylo by to správné. Ve dvě a čtyři minuty přišla odpověď. Chápu.
Ale pokud si to rozmyslíš, dej mi vědět do desíti. Ráno se babička zeptala, co se děje. Markéta váhala. Přijala si někdy pomoc od někoho, koho skoro neznala?
Marie odložila vařečku. To je kvůli nějakému chlapovi, že jo? Když ženská řekne, že je to složité, je to vždycky kvůli chlapovi. Tvůj dědeček Josef byl úplně cizí člověk, když mi tehdy pomohl táhnout těžkou konev s vodou od studny.
Mně bylo šestnáct, jemu dvacet. Řekl mi: Slečno, ta konev váží víc než vy. A já na to: Však ji taky tahám celý život. Už jsem si zvykla.
A co bylo dál? Že ji vzal on a nosil ji dalších osmatřicet let, dokud si ho pán Bůh nevzal k sobě. Markéta se zeptala na dřevěnou truhličku pod babiččinou postelí, kterou Marie nikdy neotevírala. Marie ztuhla.
Některé věci se otevírají, až když nastane ten správný čas. A kdy ten čas nastane? Až bude pravda silnější než strach. V devět čtyřicet ráno udělala Markéta něco, co sama nečekala.
Napsala Richardovi adresu své skutečné adresy v Libni. Odpověď dorazila do třiceti vteřin. Vyzvednu tě v jednu. V tu chvíli zazvonil telefon.
Byla to Ivona. Potřebuju, abys dneska přišla. Večer pořádáme večeři a byt musí být dokonalý. Čekám tě ve dvě.
Paní Ivano, dnes mám volno. Moje sestra má svatbu. Ticho. Markéto, ty si vážně myslíš, že dny volna byly vymyšlené pro uklízečky?
Buď tu budeš ve dvě, nebo v pondělí už nechoď. Hovor se přerušil. Markéta zůstala stát s telefonem v ruce. Podívala se na babičku, která tiše loupala brambory.
Pak si nalila kávu a řekla spíš pro sebe: Dneska ne, paní Ivano. Dneska ne. Mercedes-Benz třídy S zastavil před večerkou na rohu. Pan Horák upustil kleště na pečivo.
Tři kluci zírali na auto jako na vesmírnou loď. Richard vystoupil v tmavě modrém obleku a zůstal stát na rozbitém chodníku. Markéta otevřela dveře. Měla na sobě terakotové šaty, které jí babička vlastnoručně ušila, vlasy rozpuštěné a stříbrné náušnice po babičce.
Nebyl to luxus. Byla to důstojnost. Pane Valento. Ondřej.
Jenom Ondřej. Dneska nejsem tvůj šéf. Za ní se objevila babička Marie a změřila si Ondřeje od hlavy k patě. Vy jste ten mladík?
Ano, paní Nováková. Ondřej Valenta, těší mě. Ha. A čím se živíte?
Nemovitostmi. Hm. A to stačí na to, abyste se slušně najedl? Ondřej se upřímně zasmál.
Na slušné jídlo to stačí. To vám slibuju. To vám radím, protože jestli se moje vnučka vrátí s pláčem, přísahám, že si vás najdu, i kdybyste se schoval na měsíci. Na svatbě v penzionu v Posázaví návštěvou Markéty s fešákem v obleku proběhl šum.
Teta Jarmila Ondřeje vyslýchala čtyřicet minut. Pan František mu nalil slivovici a varoval ho, že Marcela má cenu zlata. Všechno se změnilo až po přípitku. Markéta ze zvyku sbírala ze stolu sklenice, když k ní přistoupila elegantní žena v černých šatech s perlovým náhrdelníkem.
Neznala ji. Jmenuji se Gabriela Novotná. Jsem advokátka. Můj otec byl před více než čtyřiceti lety obchodním partnerem vašeho dědečka.
Než se všechno změnilo. Pankrác. Nejdražší čtvrť v Praze. Ty pozemky patřily vaší rodině a člověk, který vás o ně připravil, má příjmení, které moc dobře znáš.
Gabriela jí vložila do ruky vizitku. Až budeš připravená, zavolej mi. Jsou věci, které tvůj dědeček zanechal sepsané. Věci, o jejichž utajení se někdo velmi dobře postaral.
Markéta se podívala na Ondřeje, který se jí zeptal, jestli je v pořádku. Ondřeji, má tvoje rodina pozemky na Pankráci? Jeho výraz se změnil. Proč se na to ptáš?
Protože si myslím, že si musíme promluvit. Ale ne tady a ne dneska. V pondělí se ozvala správkyně domu. Ivona nahlásila zmizení náramku Cartier v hodnotě osmdesáti tisíc.
Jelikož jste byla poslední osobou s přístupem do soukromých prostor, požadujeme, abyste se dostavila k prověření. V opačném případě podnikneme právní kroky. Babičko, ta paní tvrdí, že jsem ukradla náramek. Marie se ani nepohnula.
A ukradla jsi ho? Babičko, ptám se tě proto, abys sama sebe slyšela říkat pravdu. Nic jsem neukradla. Nikdy v životě jsem si nevzala nic, co by mi nepatřilo.
Pak se nemáš čeho bát. Třesou se jen lháři. Ti, co mluví pravdu, potřebují jen trpělivost. Markéta zavolala Gabriele Novotné a ta jí řekla, že nemá pracovní smlouvu, což je samo o sobě protiprávní jednání.
Přijeď hned. V kanceláři plné knih a spisů visela na zdi černobílá fotografie. Dva mladí muži stojící před prázdným pozemkem. Jeden z nich byl její dědeček Emil.
Druhý byl hubený muž v kulatých brýlích. To je můj otec, řekla Gabriela. S tvým dědečkem koupili společně dvaačtyřicet hektarů pozemků v místech, kde dnes stojí Pankrác. Psal se rok 1978.
V roce osmdesát tři, když přišla finanční tíseň, tvůj dědeček potřeboval peníze. Tvoje babička byla nemocná. Jeden muž mu nabídl, že odkoupí jeho podíl za cenu, která by dnes působila směšně. Kdo to byl?
Richard Valenta. To jméno dopadlo jako kámen do hluboké studny. Ondřejův dědeček založil developerské impérium, které dnes Ondřej řídí. A způsob, jakým ty pozemky získal, byl přinejmenším nezákonný.
Můj otec to věděl vždycky. Tvůj dědeček zemřel, aniž by se dočkal spravedlnosti. Jakou hodnotu ty pozemky mají dnes? Podle střízlivého odhadu osmdesát pět milionů.
Se všemi stavbami přesahuje skutečná cena dvě stě milionů. Proč mě hledáte až teď? Protože mému otci je jednaosmdesát. Před měsíci mu diagnostikovali rakovinu plic.
A jediné, o co mě každý večer prosí, je, abych našla Emilovu vnučku a předala jí to, co jí právem náleží. Ve čtyři odpoledne se Markéta vrátila domů. Babi, věděla jsi o těch pozemcích na Pankráci? Marie neodpověděla.
Došla do svého pokoje, poklekla u postele a vytáhla dřevěnou truhličku. Položila ji na stůl. Ruce se jí třásly. Uvnitř byla žlutá obálka zapečetěná voskem, malý bronzový klíček a dopis psaný třesoucím se písmem.
Tenhle dopis napsal tvůj dědeček tři dny předtím, než zemřel. Řekl mi: Marie, až přijde čas, ona bude vědět, co dělat. Markéta si přitiskla dopis k hrudi. Telefon jí zavibroval.
Zpráva od Ondřeje. Marcelo, Ivana ví, že jsme byli na té svatbě spolu. To s tím náramkem je lež. Dnes ráno jsem ho viděl u ní ve šperkovnici.
Chce tě jen očernit. A je tu ještě něco, co ti musím říct o své rodině. O jistých pozemcích. Ale ne do telefonu.
Dopis otevřela až ráno. Byl to dopis z čtrnáctého března roku 1999. Dědeček v něm popsal všechno. Jak v roce osmdesát tři podepsal Richardu Valentovi smlouvu o dočasném užívání na dvacet let.
Ne o vlastnictví. Jen o užívání. Druhý dokument, ve kterém stálo, že prodal úplně všechno, byl zfalšovaný. Notář, který smlouvu sepisoval, nechal ověřený opis v notářské kanceláři číslo třicet osm.
Bronzový klíček otevírá bezpečnostní schránku číslo sedm set čtrnáct v bance na Příkopě, kde leží znalecký posudek dokazující, že podpis na smlouvě o úplném převodu je falešný. Těch dvacet let uplynulo v roce 2003. Po tomto datu jsou ty pozemky moje. Jsou tvoje.
Nemohl jsem o to bojovat. Neměl jsem sílu ani čas. Ale někdo ten boj dobojuje. Někdo z mé krve.
Opatruj Růženku. Až nastane správný čas, nech pravdu vykonat to, co jsem já sám nedokázal. Miluji tě jako první den, jako ten poslední. Markéta dočetla a nemohla ze sebe vypravit slovo.
Babička seděla naproti ní se zavřenýma očima. Neplakala. Strávila pětadvacet let tím, že ten pláč dusila v sobě. Proč jsi mi to neřekla dřív?
Protože tvůj dědeček řekl, až nastane správný čas. A ten čas není tehdy, když ti bylo patnáct a uklízela jsi svůj první cizí dům. Ten čas je teď, když už víš, kým jsi. V deset dopoledne vešly Markéta a Gabriela do pobočky banky na Příkopě.
Schránka číslo sedm set čtrnáct se neotevřela šestadvacet let. Uvnitř bylo přesně to, o čem Emil psal. Ověřený opis původního listu vlastnictví, znalecký posudek a srovnávací analýza podpisů. Závěr byl zdrcující.
Podpis Emila Soukupa na smlouvě o úplném převodu byl zfalšovaný. Tohle bohatě stačí na zahájení řízení. Jde o podvod s listinami, padělání podpisu, neoprávněné přivlastnění. Při dnešních cenách mluvíme o jednom z největších realitních podvodů v historii Prahy.
A Ondřej? On o tom věděl? To nevím. Ale jeho dědeček o tom věděl stoprocentně a někdo v té rodině tu lež udržoval při životě po celá desetiletí.
Když odcházely, zavolal Ondřej. Marcelo, musím tě vidět. Ivana si najala soukromého detektiva. Ví, že jsi byla za právničkou.
A využije konexe rodiny, aby na tebe podali trestní oznámení. To není to nejhorší. Nejhorší je, že jsem právě mluvil s otcem. Zeptal jsem se ho na ty pozemky a poprvé v životě mi praštil s telefonem.
Ivona neztrácela čas. Advokát jménem Záruba podal na Markétu trestní oznámení pro krádež náramku, který Ivona schovala na dno kabelky. Zároveň někdo začal prohledávat archivy notářské kanceláře číslo třicet osm. Ale Gabriela byla rychlejší.
Nechala si udělat ověřené kopie všech dokumentů a zamkla je do svého osobního trezoru. Pak se objevil Ondřej u nich doma v Radotíně, kde babička vařila svíčkovou. Z kožené brašny vytáhl složku. Tohle jsem včera v noci našel v otcově trezoru.
Byl to originální dokument, kterým dědeček získal od Emila právo na dočasné užívání na dvacet let. Ne vlastnictví. Pouze užívání. A pod tím byl ještě jeden dokument.
Interní příkaz ze stavební firmy z roku 2004, rok poté, co dočasné užívání vypršelo. Stálo v něm doslova: Pokračovat ve výstavbě komplexu Pankrác Towers. Ignorovat jakékoli nároky na původní vlastnictví. Můj dědeček to věděl.
Můj otec to ví. A jestli se mě ptáš, jestli jsem to věděl já, odpověď zní ne. Ale teď už to vím. A nemůžu s tím žít.
Na policii Markéta vypověděla všechno klidně a přesně. Popsala tři roky práce bez smlouvy, ponižování, vyhrožování. Gabriela podala protiobvinění pro hrubé porušení zákoníku práce, nátlak a fingování trestného činu. Dokázala, že náramek nikdy nebyl ukraden.
Ondřej Valenta byl ochoten svědčit proti vlastní manželce. Před samotným soudem navštívila Markéta doktora Hynka Novotného, Gabrielina otce. Seděl v křesle u okna s kyslíkovou hadičkou v nose a dekou přes nohy. Jsi mu tak neuvěřitelně podobná.
Celá Emil. Tvůj dědeček byl ten nejčestnější člověk, jakého jsem v životě poznal. Čestní lidé tu nepřežijí. Přicházejí o pozemky, o peníze, o zdraví.
Ale tvůj dědeček udělal něco, co nikdo z nich nedokázal. Napsal pravdu na papír a schoval ji do truhličky. Víš, kolik víry je k tomu potřeba? Až půjdeš k soudu, vezmi s sebou dědečkův dopis a přečti ho nahlas.
Ať všichni slyší slova Emila Soukupa. Slibuji vám to. Pak zavřel oči a naposledy stiskl Markétě ruku. Tak to už můžu v klidu odpočívat.
Soudní síň číslo třicet dva voněla starým dřevem. Novináři, kamery, právní bloger vysílající živě. Na protější straně seděl advokát Záruba se třemi koncipienty. Za ním vstoupila Ivona v bílých šatech s kamenným výrazem.
Ondřej seděl ve třetí řadě sám. Když Markéta procházela kolem něj, jednou kývl hlavou. Soudkyně Pavla Králová měla pověst neúplatné ženy. Gabriela předkládala důkazy jeden po druhém.
Originální kupní smlouva z roku 1978. Smlouva o dočasném užívání z roku 1983. Znalecký posudek dokazující falešný podpis. Interní příkaz z roku 2004.
Svědectví Ondřeje Valenty, který potvrdil, že dokumenty našel v otcově trezoru a dobrovolně je předal protistraně. V tu chvíli Gabriela kývla na Markétu. Markéta vstala, přešla ke svědeckému pultíku s dědečkovým dopisem v rukou. Četla každé slovo.
Od Miluji tě jako první den až po poslední větu. V síni se rozhostilo ticho, které neznamenalo nepřítomnost zvuku, ale přítomnost pravdy. Jedna novinářka si otřela oči. Právní bloger přestal psát.
A soudkyně, která už dvaatřicet let poslouchala výpovědi bez emocí, si sundala brýle a očistila je kapesníkem. Za třicet dva let své kariéry jsem v této síni viděla ledacos. Dnes jsem viděla ženu číst dopis muže, který zemřel, aniž by se dočkal spravedlnosti. A viděla jsem jiného muže, který zradil vlastní rodinu, aby té spravedlnosti pomohl.
Jednání je ukončeno. Osmého dne přišla nabídka. Vyšší místa v rodině Valentových nabídla mimosoudní vyrovnání. Čtyřicet milionů výměnou za to, že Markéta stáhne žalobu a podepíše dohodu o mlčenlivosti.
Marcela se podívala na babičku. Baby, co by udělal děda Emil? Marie ani nezvedla oči od brambor. Tvůj dědeček neprodal svou důstojnost, když mu nabízeli drobky.
Neprodal by ji ani teď, když nabízejí miliony. Důstojnost se nedá koupit. Kdyby měla cenu, nebyla by to důstojnost. Marcela se podívala na Gabrielu.
Žádná dohoda nebude. Můj dědeček zemřel s tím, že si přál, aby se svět dozvěděl pravdu. Ivona udělala svou poslední chybu. Zoufalá z odmítnutí se pokusila podplatit soudkyni.
Nabídla jí luxusní apartmán ve Španělsku výměnou za příznivý rozsudek. Mladý právník, který si celý rozhovor nahrál, předal nahrávku protikorupční policii. Desátý den ráno si Markéta oblékla ty samé černé šaty. Babička jí na krk pověsila medailonek s Pannou Marií, který kdysi patřil Emilovi.
Ivona chyběla. Nad ránem ji zatkli kvůli pokusu o podplacení. Soudkyně Králová přečetla rozsudek. Dokument o úplném převodu vlastnictví se prohlašuje za neplatný, protože podpis byl zfalšován.
Dočasná smlouva vypršela v roce 2003 a vlastnická práva přešla zpět na rodinu Soukupových. Nařizuje se plné navrácení vlastnických práv k původním dvaačtyřiceti hektarům. Nařizuje se trestní stíhání odpovědných osob. A stavební holding má vyplatit odškodnění za neoprávněné užívání pozemků, předběžně odhadované na nejméně sto dvacet milionů.
Venku před soudem panoval zmatek. Markéta s tiskem nemluvila. Jen procházela davem, zatímco se jí na slunci leskl dědečkův medailonek. Ondřej ji dostihl na rohu ulice.
Marcelo. Jsi v pořádku? Neodpověděla hned. Otec mě dnes ráno vydědil.
Ivana je ve vazbě. Přišel jsem o všechno, co jsem měl. A přesto se cítím svobodnější než kdy dřív. Nepřišel jsi o všechno, Ondřeji.
Přišel jsi jen o to, co ti nikdy nepatřilo. Můžu tě odvézt domů? Ne. Dnes jedu autobusem jako vždycky.
Nebylo to odmítnutí z hněvu. Byla to její hrdost. Za půl roku stálo na Pankráci bílé třípatrové centrum Emila Soukupa, škola řemesel a administrativy pro pracující ženy. Slavnostního otevření se zúčastnily ženy z Kladna, z Mostu, z Příbrami.
Ženy, které dvanáct hodin denně uklízely cizí domy a které teď měly místo, kde se mohly učit účetnictví, administrativu, pracovní právo nebo základy počítačů. Místo, kde jim nikdo neřekne, že lidé jako ony se cizí jazyky neučí a hodí se leda na vytírání podlah. Gabriela seděla v první řadě. Vedle ní bylo volné místo s rámovanou fotografií doktora Hynka Novotného.
Zemřel tři týdny po konci soudu. Odešel v pokoji s vědomím, že slib daný příteli Emilovi byl splněn. Lenka a Tomáš dorazili se svým prvorozeným synem, kterého pojmenovali Emil. Má dědečkovi oči.
Ondřej dorazil pěšky od metra v džínách a pomačkané košili. Rezignoval na funkci ředitele, prodal penthouse, mercedes i hodinky. Otevřel si malou realitní poradnu, kde pomáhá rodinám s nízkými příjmy. Na malém pódiu vystoupila Marcela.
Můj dědeček Emil koupil tento pozemek za všechno, co měl. Sebrali mu ho pomocí falešného papíru. Ale než odešel, udělal něco, co žádný zloděj nedokáže ukrást. Napsal pravdu a schoval ji do dřevěné truhličky.
Věřil, že ji někdo najde. Tohle centrum není pro mě. Je pro všechny ženy, které uklízejí cizí domy a sní o něčem větším. Tady vám nikdo nebude říkat, že na to nemáte.
Tady se připravíte na to, aby vám už nikdy nikdo nevzal to, co je vaše. Když hosté odešli a došel guláš i slivovice, posadila se Marcela vedle babičky na zahradě centra. Slunce zapadalo nad Pankrácí. Skleněné mrakodrapy se leskly v posledních paprscích.
Ale mezi všemi těmi věžemi stála bílá třípatrová budova, která měla větší hodnotu než všechny ostatní dohromady. Babi, myslíš, že se na nás děda dívá? Marie se podívala na oblohu. Tvůj dědeček se na nás nedívá.
Tvůj dědeček nás nikdy nepřestal sledovat. Byl v té truhličce, byl v dopise, byl v klíči, byl v každé polévce, kterou jsem ti uvařila, v každém muškátu, který jsem zalila. Emil neodešel. Jen šel napřed.
Marcela si opřela hlavu o babiččino rameno. Mám tě ráda, babi. Já tebe taky, děvenko. Já tebe taky.
Zůstaly sedět v tichu a pozorovaly, jak slunce mizí za věžemi na Pankráci. A v tom západu slunce bylo všechno, co se nedá koupit ani prodat. Důstojnost, která přežila všechny rány.
A pravda, která nakonec vždycky zvítězí.