Podzim byl toho roku raný a neobyčejně nevlídný. Od rána se ochlazovalo, takže bylo třeba o celý měsíc dřív než obvykle vytáhnout starou teplou kombinézu a silnou pletenou čepici. Všechno se na tomhle světě pokazilo, i počasí, bručel starší muž a nespokojeně přejížděl pohledem po zachmuřené obloze pokryté nízkými temnými mraky. Ani ten podzim už za nic nestojí.
Jo, jen vy se z toho radujte, zabrumlal zase, když si všiml, jak se před ním točí a radostně pískají dvě statné lajky v nádherných šedobílých kožiších. Pak znovu pohlédl na oblohu, jako by se chtěl svým rozmrzelým pohledem pokusit rozehnat mraky. Když psi začali laškovně zápasit, okřikl je přísně a vešel do domu. Stará dřevěná chalupa, postavená z obrovských tmavých, časem popraskaných trámů, stála na malé mýtině vyčištěné od stromů.
Ze tří stran ji obklopoval bor, který se k domu přiblížil tak těsně, že se rozložité větve starých borovic opíraly o stěny. Od úzké, lehce nakřivené verandy vedla pěšinka ztrácející se v hustém lese. Majitel chalupy sundal pláštěnku, pověsil ji na věšák a zastavil se před malým umyvadlem. V zrcadle nad ním se odrážela velká hlava s bujnou, až po ramena sahající, dávno nestříhanou hřívou a téměř úplně šedivým vousem.
Velké ostře řezané rysy obličeje měly zvláštní zralou krásu, kterou jen podtrhovalo několik hlubokých, jakoby vytesaných vrásek. Oči pod šedivým obočím se dívaly se známým přimhouřením pozorně a pronikavě. No jo, krasavec, uchechtl se ironicky a otočil se. Rozhlédl se po prosté jediné místnosti.
Stará proleželá postel, stůl, dvě židle, dvoukřídlá skříň vtěsnaná do rohu – toť veškerý nábytek. U vchodu se bělela vápnem natřená stěna kamenných kamen. Tak tady člověk zhyne mezi tím vším harampádím, zabručel, přejížděje očima po známé scéně. Ostatně i sám sebe už dávno považoval za starce, i když by fyzicky strčil do kapsy nejednoho čtyřicátníka, ne-li mladšího.
V okolních vesnicích se ještě několik let vyprávěl příběh o tom, jak Alexej Ivanovič sám zvedl obrovský stoletý kmen stromu, který při bouři spadl na člověka. Ti, kdo přišli na pomoc, se pak čtyři dohromady pokoušeli jeho čin zopakovat, ale jen si rozedřeli ruce a potrhali oblečení. To je síla, ten starý pařez, obdivovali se. Pomysli takovou obludu sám zvednout a ani nezaskučel.
Jen mu zrudnul obličej a šel dál. Samozřejmě nemuseli vědět, jak dlouho trpěly natržené svaly, jak bolela záda a ramena, jak se třásly nohy. Proč to udělal? To snad ani sám nevěděl.
Takový už byl jeho charakter – tvrdohlavý, neústupný, samostatný od narození. Ani v dětství, ani v mládí, ani v dospělosti, a už vůbec ne nyní na sklonku života, Alexej Ivanovič Severov nikdy nikomu nepřiznal ani tu nejmenší slabost. Nikdy si nestěžoval, nikdy o nic neprosil. Nikdo, kdo ho znal celý život, si nepamatoval, že by ta velká, věčně rozcuchaná hlava kdy před něčím sklonila čelo.
Toho podzimního dne, neklidný a zmítaný nejasným tušením, se Alexej potloukal po chalupě, pustil se do opravování kouřících kamen, ale zase to nechal být. Oblékl se, vzal pušku, vyšel na verandu a zapískal na psy. Hned pochopivše, že se chystá procházka, radostně pískali a rozběhli se po pěšině vpřed, skákajíce do sebe a přátelsky na sebe vrčíce. Jak naschvál, podzim se přece jen rozhodl, co dál, a z nebe se začal sypat jemný studený déšť.
Kam se to vlastně cpu, bručel si pro sebe Alexej a šel lesem po cestičkách, které znal snad jen on sám. Najednou se daleko vpředu ozval štěkot psů. Alexej výborně rozeznával nejmenší odstíny jejich hlasů. Věděl, kdy stopují a ženou zvěř, kdy varují před cizincem, kdy se chystají k útoku a kdy si jen tak hrají.
Tentokrát si zjevně něco objevili, něco, co do lesa nepatřilo, a volali pána, aby se přišel podívat. Přidal do kroku a za pár minut vyšel na malou mýtinu, kde kolem dokola pobíhali psi. U obrovské borovice, pevně k ní přitisknutý zády, jako by se snažil splynout s kmenem, stál člověk. S úlekem se ohlížel po psech a bezmocně těkal očima po mýtině.
Alexej Ivanovič okřikl psy a přistoupil blíž. Otřel si dlaní obličej, setřel dešťové kapky, několikrát zamrkal a zaostřil zrak. Pak překvapeně hvízdl. Místo zabloudivšího pytláka nebo nějakého vesnického chlapa, který se rozhodl projít si podzimní les v dešti, před ním stál chlapec.
Byl to kluk tak třináct, čtrnáct let, ne víc. Zkušeným okem Alexej hned poznal, že je z města. Bílá, bledá kůže bez stopy opálení i teď, sotva měsíc po horkém létě, ho hned prozrazovala jako bytového člověka. Chlapec vypadal žalostně.
Džíny roztrhané na kolenou podle nějaké podivné módy jen sváděly k tomu, aby se zachytávaly o každý keř, větev či kořen. Zřejmě mnohokrát upadl, byl celý umazaný od bláta. Světlé tenisky obalené mazlavým podzimním blátem a jehličím byly úplně promočené a jistě mu dřely nohy. Díval se na přibližujícího se Alexeje se stejným děsem jako na psy.
A popravdě nebylo divu. Vysoký statný chlap s hustým plnovousem, ve starém maskáčovém obleku a s loveckým nožem za opaskem mohl vypadat hrozivě. Spíš připomínal lesního loupežníka než klidného kolemjdoucího. Klid, klid, ucítil Alexej chlapcovu hrůzu a demonstrativně zvedl ruce.
Neboj se, všechno je v pořádku. Jsem tady hajný. Pomůžu ti. Chlapec se pokusil něco říct, ale z hrdla se vydral jen chraptivý šepot.
Ty jsi úplně promrzl, řekl Alexej ustaraně a chytil ho za studenou mokrou ruku. Pojď honem. Nějakou chvíli kluk kulhal za neustále se ohlížejícím Alexejem, ale s každým krokem víc a víc pokulhával. Po několika minutách se hajný otočil a bez námahy ho zvedl do náruče.
Když dorazil s chlapcem do své lesní chalupy, začínalo se stmívat. Alexej z něj svlékl mokré šaty i boty, posadil ho ke stolu, ale chlapec, úplně vyčerpaný, se hned začal sesouvat na bok, takže ho muž přenesl na postel. Sotva se dotkl teplého měkkého polštáře, upadl kluk do hlubokého spánku, takového, kterému v mládí nevadí ani zima, ani starosti, ani strach. Bahna mi tu nanosil, zabručel Alexej a sebral z podlahy tenisky.
Sundal z věšáku hostovu lehkou, ale promočenou bundu. Lehce s ní zatřásl, aby z ní oklepal vodu. A z mělkých kapes se na zem vysypalo pár drobností: dva klíče na kroužku, pár mincí, flash disk a malý papírový obdélník zabalený v igelitovém sáčku. Alexej se sehnul, všechno posbíral a položil na stůl.
Koutkem oka si všiml, že ve fólii je fotografie, a hned ho v ní něco zarazilo. Něco neuvěřitelně povědomého, co k sobě přitáhlo jeho pohled. Na snímku stáli vysocí, širocí muži: starší, statný muž a mladík, jen o málo méně urostlý. Oba měli husté rozcuchané vlasy a široké úsměvy.
Jen oči se lišily. Starší měl světlé, mladší tmavé. A přesto navzdory všemu bylo mezi nimi něco společného, co je činilo příbuznými, blízkými jeden druhému. Srdce se mu náhle rozbušilo, vyrazilo kamsi do hrdla, kde rozhodně nemělo co dělat, na okamžik se zastavilo, jako by se rozmýšlelo, co dál, a pak znovu zabušilo obvyklým, klidným tempem.
A najednou se před ním rozhořely obrazy minulosti celého jeho života, zdánlivě zapomenuté, zatlačené hluboko do paměti, nyní však neúnosně jasné. Příroda Alexeje rozhodně neochudila ani o zdraví, ani o postavu. Od nejútlejšího dětství vyčníval mezi svými vrstevníky, kteří běhali po vesnici od svítání do soumraku, výškou, rameny i hlasem. Pouštět se do hádky s Aljoškou Severovem, natož ho rozčilovat, se nedoporučovalo.
Jednal rychle, ale nutno říct, spravedlivě a bez zášti. Jen jedno nesnášel a nikdy neodpouštěl: když někdo ubližoval zvířatům. K trapičům nebo nedbalým majitelům byl nemilosrdný. Vrstevníky vedl výuku o správném zacházení se zvířaty osobně, ale na dospělé měl své vlastní, velmi originální metody převýchovy a tady jeho vynalézavost a temperament neznaly hranic.
Například stará bába Irina, která v návalu zlosti práskla proutkem svou stejně starou kozu, později objevila svou oblíbenou šálu, upletenou z kozí srsti, pevně uvázanou zvířeti kolem krku. Lakomý soused Severovových, který nechával svého psa hladovět, jednou našel lednici úplně prázdnou. A protivná prodavačka, která vyhodila na mráz novorozená koťata, ráno nemohla otevřít dveře. Byly totiž pevně slepené tlustou vrstvou ledu.
Aljoškovy kousky se po vesnici vyprávěly, lidé si je předávali, někdo se tiše smál, jiný se smál nahlas a otevřeně vyjadřoval podporu neúnavnému bojovníkovi za práva zvířat. Sám milovník pravdy byl za své hrdinské činy od otce nejednou zmlácen, ale k trestům se stavěl jako k nutné dani za svou ušlechtilou činnost. Toho večera šel čtrnáctiletý Alexej pomalu domů z tréninku a najednou z uličky zaslechl nějaké zvuky. Tam se očividně něco dělo.
Rozhodně zatočil za roh. U plotu, pod lampou, která házela na zem slabé rozptýlené světlo, stála drobná postava, u jejíž nohou se něco maličkého hemžilo. O několik kroků naproti stáli tři kluci, které Aljoška dobře znal. Nerozlučná trojka šestáků výtržníků.
Přimhouřil oči a náhle pochopil, že ta osamělá postava, proti které kluci něco chystají, je dívka. Byla malá, hubená a vedle urostlých, silných chlapců působila jako drobeček. Měla lehce snědou pleť, z pod hlavy uvázaného šátku jí vykukovaly tenké černé copánky a na nohou měla navzdory podzimnímu blátu domácí pantofle. Nad nimi se rýsovalo něco jako šaty z nezvykle pestré látky a přes ně malou bundičku, která jí byla očividně těsná.
Celkově působila zvláštně, cize. Nepatřila sem. Alexej se tomu nejdřív podivil. Vždyť ve své vesnici znal všechny do jednoho, velké i malé.
Hned ale pochopil, že ta dívka není odsud. V poslední době se do jejich vesnice přistěhovalo dost cizích lidí. Rodiče říkali, že to jsou uprchlíci z nějakého válečného území. Hej, ty šilhavá opice, ty nám vůbec nerozumíš, nebo co?
To je moje štěně. Slyšíš? Dívka něco tiše řekla, slova Aljoška nezaslechl. Náhle se prudce sehnula a zvedla ze země malé strakaté štěně, které jí okamžitě začalo lízat slzy stékající po tváři.
Dívka přitiskla štěně k sobě a snažila se ho zakrýt ostrými lokty. A s ní o čem mluvit? vykřikl druhý účastník útoku. Musíme ho prostě vzít rychle, ať nezaschne lepidlo.
Pejsek se nepřilepí. Teď ti to lepidlo vrazím. Víš kam? Ty zmetku.
Tiše, polohrobovým hlasem pohrozil Alexej. Efekt předčil všechna očekávání. Překvapení mladí výtržníci se chtěli rozběhnout, ale místo toho zmateni narazili do sebe a padli. Vytvořili na zemi hromádku maličkých těl.
A pak se ozval smích. Jasný a čistý jako zvoneček. Smála se dívka, ale Alexej se na ni překvapeně podíval. No páni, pomyslel si.
Ještě před chvílí málem plakala strachy a najednou se proměnila. Dívala se na Alexeje svýma pro něj netypicky trochu šikmýma, velmi tmavýma očima a usmála se. Měla bílé bílé zuby a tvář se úsměvem v soumraku jako se rozjasnila. Když se kluci konečně vzpamatovali, dali se všichni co nejrychleji na útěk.
Zakřičel na ně pár lichotek a nezrovna spisovných slov a Alexej se obrátil k dívce, která dál držela štěně a usmívala se. Hotovo, nemusíš se bát, milostivě povolil. Už k tobě určitě nepřijdou. Děkuju, chlapče, tiše řekla, trochu prodlužujíc slova a zřetelně vyslovujíc souhlásky.
Chlapče, odfrkl si Aljoška. To bys ještě řekla dítěti. Pojďme se seznámit. Jak se jmenuješ?
Anuša, tiše vyslovila dívka. Aňka. A já jsem Aljoška. Alexej teda.
Těší mě. Dívka vložila do jeho dlaně úzkou, velmi tenkou ručičku. Panebože, i kuřecí křidýlko je silnější, ať jí nezlomím prsty, opatrně si pomyslel kluk. Seděli na starém špalku hozeném podél plotu.
Zachráněné štěňátko, viník té potyčky, vesele obíhal obrovský kámen. Zatímco Alexej a jeho nová známá spolu povídali, Alexej si nemohl představit, že bude tak jednoduše kecat s holkou. Do té chvíle mu jeho vrstevnice připadaly jako nic moc zajímavé bytosti, se kterými nebylo o čem mluvit. A najednou se vedle něj objevila dívka, která sice občas tápala s ruskými slovy, ale byla velmi zajímavá.
Přestože byla malá a velmi hubená, byla jeho rovesnicí a překvapivě toho hodně věděla a mnoho zažila. Rodiče Anuši a pár dalších lidí uprchli do Ruska z Tádžikistánu před bandity, kteří pořád napadali jejich vesnici. O tom mluvila nerada a velmi tiše, jako by se poslouchala a bála se zase zaslechnout výstřely. Aljoškovi to nic neříkalo.
Kdo střílel? Do koho? Proč? Ale pochopil, kolik strašného, špinavého a životu nebezpečného se Anuši přihodilo.
Tolik, co by zničilo nejednoho dospělého. Najednou mu přišla jako kotě, malá a bezbranná jako ta zvířátka, která neustále tahal z průšvihů a zachraňoval před lidskou krutostí. Takže jdeme, řekl rozhodně, seskočil z klády, podal jí ruku a k jejímu i svému velkému překvapení jí pomohl vstát. Mami, to je Aňka, oznámil z prahu a díval se do udivených očí rodičů.
Musíme ji nakrmit a máme pro ni nějakou bundu. Aha. Hned teď, okamžitě zareagovala sestra Irina, která byla o tři roky starší a rozhodností ani povahou svému bratrovi v ničem nezaostávala. Jednu takovou si přivedl.
Vypadá to, že koťata a štěňata na ulici už došla. Náš dobrodinec přešel na lidi. Zasmála se tiše máma. Anuša začala chodit do školy a brzy se stala častou návštěvnicí v domě Severovových.
Všichni si tam zvykli na tichou, drobnou, černovlasou dívku s temnýma sametovýma očima a zářivým úsměvem. S Alexejovou sestrou Irinou se spřátelily natolik, že se z nich staly nerozlučné kamarádky. Nikdo se proto příliš nedivil, když se dětské přátelství proměnilo v něco hlubšího. Všichni si jen všimli, že vysoký, širokoplecí Alexej už nikoho nevidí, jen svou drobnou, stále tenkou jako rákosku Anušu.
A ta se na svého rytíře dívá zamilovaně a s obdivem. Když Alexej dokončil školu, nastoupil na vojnu a Anuša ho věrně čekala. Den co den mu psala dopisy, které schovávala před všemi, dokonce i před svou laskavou matkou. Když se Alexej vrátil do rodné vesnice, prošel hlučně kolem rodičovského domu a vtrhl do staré chaloupky, kde žila Anušina rodina.
Aňka, už to bez tebe nevydržím. Zbal se, zamumlal, popadl zaskočenou dívku do náruče a zabořil obličej do jejich vlasů na temeni. No vidíte, lidi si domů nosí koťata a můj rošťák si přitáhl nevěstu, smála se dál Aljoškova matka. Svatba Alexeje a Anušky se vryla do paměti na dlouho.
Anuša byla neobyčejně krásná v bílých lehounkých šatech, které obepínaly její štíhlý pas. Alexej na hleděl, jako by ji viděl poprvé v životě. Hosté, vesničané v nejlepších a nejpestřejších oděvech, se kolem nich smáli a veselili, zatímco na tom barevném pozadí působila nevěsta jako porcelánová soška. Alexej se na ni nemohl vynadívat, zbožňoval ji a přál si, aby se všichni hosté a příbuzní na chvíli propadli někam pod zem, jen aby mohl zůstat o samotě se svou nádhernou, milovanou a neuvěřitelnou ženou.
Jenže svatební veselí nebralo konce. Oslava se táhla už druhý den a vstupovala do druhého kola. Aňo, utečeme odsud, zašeptal unavený ženich. S tebou klidně až na kraj světa, odpověděla bez váhání.
Alexej byl naprosto šťastný se svou východní princeznou. Byl by ji nejraději nosil v náručí pořád, a vážila přece sotva jako dítě, zatímco on, dospělý a zesílený, se proměnil v opravdového ruského bohatýra. Zase si nese tu svou východní kněžnu na zádech, smáli se sousedé, když ho viděli, jak s Anuškou tancuje po dvoře. Alexej, který se v armádě vyučil za řidiče a automechanika, odmítl všechny nabídky pokračovat ve studiu a šel pracovat do obrovského lesního závodu.
Šenko, říkala Anuša, když před něj postavila velkou mísu boršče. Vůbec nejsi doma, tak zřídka tě vidím. Aňka, musím pracovat, dokud platí. Potřebujeme velký dům, prostorný.
Vždyť budeme mít hodně dětí. Tři kluky a dvě holky minimálně. Zbláznil ses, smála se a hravě ho klepla po hlavě. A potom, aby sis vůbec mohl pořídit děti, aspoň jedno, musíš být občas doma, ne?
Hodil lžíci na stůl a popadl ji do náruče. Čas plynul a nepozorovaně uběhly tři roky. Alexej a Anuša žili a pracovali, smáli se, snili, milovali se navzájem i celý svět kolem sebe. A právě když byl Alexej téměř přesvědčen, že šťastnější už být nemůže, Anuša mu konečně oznámila, že čeká dítě.
Teď asi prasknu štěstím, oznámil Alexej rodičům. Po celou dobu, co nosila dítě, se nemohl své drahocenné ženy nabažit. Na konci těhotenství byl tak rozrušený, že se na něj Anuša začala i zlobit. Přestaň, Aljošo, hned teď.
Utrápil ses sám a všechny kolem sebe doháníš k šílenství. V určený čas, když Anuša ucítila první kontrakce, odvezli ji do nemocnice. Ležela na nosítkách v sanitce a on seděl vedle ní, držel ji za ruku. Nakonec se rozesmála.
Aljošo, ty se za chvíli složíš do mdlob. Čekej na mě, vlastně ne na mě, ale na nás. Bledý a slavnostní seděl v přijímací místnosti, čekal a přemýšlel. Bože, je mi s ní tak dobře, jsem tak šťastný a teď budu ještě šťastnější.
Jak to? Vždyť to už snad ani nejde. Minuty ubíhaly. Alexej netušil, jak dlouho tam už sedí.
Hodinky i telefon nechal doma, ale podle ztuhlých nohou a zad čekal už velmi dlouho. Náhle se otevřely dveře a do místnosti vešel muž v bílém plášti. Měl špatnou, nepříjemnou tvář. Uhýbal pohledem a jakoby se snažil odkašlat.
Nakonec se podíval Alexejovi do očí. V nastalém tichu Alexej pochopil, že tento cizí, zcela neznámý člověk teď roztrhá na kusy jeho život, jeho svět, jeho šťastná očekávání. Ne, neposlouchat, nic nechci slyšet, ale přitiskl dlaně k uším a pevně sevřel víčka. Anuša se ukázala být velmi křehká, nejen navenek, ale i uvnitř.
Možná její tělo nevydrželo. Po těžkém, napůl hladovém dětství bylo oslabené. Možná si nikdy úplně nezvykla na zdejší klima a mrazy. A i dítě bylo příliš velké na tak drobnou maminku.
Zemřela na vnitřní krvácení, ale přesto stihla porodit, přivést na svět jejich syna. Alexeji Ivanoviči, lékař se mu soucitně dotkl ramene. Musíte být silný. Teď máte syna, skvělého, silného a zdravého chlapce.
Cože? Jakého syna? O čem to mluvíte? zamumlal nechápavě Alexej.
V hlavě měl prázdno. Zvláštní, necítil bolest, ztrátu ani hrůzu. Co se mnou děje? pomyslel si vyděšeně.
Mluvím o vašem synovi, o dítěti, které se vám narodilo, pokračoval lékař trpělivě. Zatím zůstane u nás po nezbytnou dobu. Budeme ho sledovat a pak si ho vyzvednete. Já ne, já nemůžu.
Já nevím, co s ním mám dělat, zablekotal Alexej. Vyskočil z lavice, na které tak dlouho seděl, a začal zmateně přecházet po místnosti. Lékař ho chvíli tiše pozoroval a pak řekl: Musíte se uklidnit, všechno si promyslet. Chápu, v jakém jste teď stavu.
Vy něco chápete? vykřikl rozhořčeně Alexej. Co můžete chápat? Doktor si unaveně promnul kořen nosu a důrazně pokračoval.
Chápu, co teď cítíte. Ale musíte, musíte myslet na dítě, na vaše dítě. Nebo snad hodláte se ho vzdát, nechat ho tady? Poslední slova pronesl s nepříjemným úšklebkem a ledovým tónem.
Co? Koho tu nechat? Dítě. Anušino dítě.
Alexej se zastavil a náhle si vší silou vjel prsty do vlasů. Tahal je, jako by chtěl strhnout z hlavy nejen kůži, ale i všechen ten hrůzný sen, který se právě stal skutečností. Co to má znamenat? zařval, přecházeje bleskově z úplného zoufalství k rozhořčení.
Jak to myslíte, že mám dítě nechat? Na to nemáte právo. Okamžitě mi vraťte mého syna. Alejo dál křičel na celé přijímací oddělení, zatímco lékař se mírně pousmál a smířlivým tónem pronesl: No tak, Alexeji Ivanoviči, opravdu máte silný hlas.
Až se skla třesou. Uklidněte se, prosím. Hned teď vám vašeho syna dát nemohu. Miminko u nás pár dní zůstane a pak, pokud bude vše v pořádku, si ho můžete vzít domů.
Musíte si odpočinout, připravit se. Čeká vás teď velmi těžké období. Opravdu těžké. Na chvíli se odmlčel a tiše dodal: Velmi těžké.
Mohl bych se na něj alespoň podívat? zeptal se náhle nešťastný otec. Skrz skleněnou stěnu zahlédl malý uzlíček s chlupatým koncem. A teprve po chvíli mu došlo, že to není žádná přikrývka.
To je jeho syn s bujnou, typicky otcovskou hřívou. Srdce Alexeje sevřela prázdnota, tupá, bodavá bolest a náhle se v něm pohnula něha. O pár dní později přivezl Alexej syna domů. Přivítala je bez přehánění celá vesnice.
Příběh lásky Aljošky Severova a tádžické dívky Anuši byl samozřejmě všem dobře známý. Její smrt a Alexejovo náhlé vdovství s malým dítětem v náručí se staly šokem pro všechny. Od narození byl Viktor, jak Alexej syna pojmenoval, jakoby dítětem celé vesnice. Už první den se v domě sešlo tolik lidí ochotných pomoci mladému otci, že se chudák miminko z toho ruchu a strachu rozplakalo na celé kolo.
Tak dost. Oficiální návštěvní hodiny skončily, chopila se situace sestra Irina. Všichni hezky domů, my si tu nějak poradíme. Irina, která se vdala velmi brzy a už měla dvě děti, se pro Alexeje stala skutečnou spásou.
Naučila mladého otce všem dovednostem péče o novorozeně. No tak se tak netřes, bručela na něj, když se mu třásly ruce. Dítě mu připadalo tak křehké a jemné, že se bál ho vůbec vzít do náruče. Tak vezmi ho takhle.
Správně. Drž pevně a nenapínej tak tu ruku. Člověče, odpadne ti za pět minut, smála se. Alexej se naučil syna krmit, přebalovat, oblékat.
Mohl s ním celé hodiny chodit po domě a zpívat mu ukolébavky. Tedy on si myslel, že zpívá ukolébavky. Podle Iriny to znělo spíš jako brumlání medvěda, pod kterým by usnula jen medvíďata. Ale malý Vítěz poslouchal otcův hlas s obrovským potěšením a očividně byl s tímto hudebním doprovodem velmi spokojen.
Mladý tatínek zvládl i koupání dítěte a dokonce se naučil mu stříhat nehty, za což od sestry sklidil nejvyšší pochvalu. Jen jednu věc Alexej nikdy nezvládl: dávat synovi léky. A vůbec při sebemenších známkách nemoci, byť jen rýmy, propadal panice a byl připraven jet se synem do města. Irina pak vyprávěla známým historky o bratrovi a synovci s potutelným úsměvem.
Víte, Aljoška by byla lepší matka než leckterá žena. Přísahám. Kdyby mohl, kojil by ho sám. Mnohokrát se divila jeho obětavosti, až mu nakonec jednou řekla: Tak dost, Aljoško, přestaň si hrát na chůvu, musíš do práce.
Podívala se na překvapeného bratra a rozesmála se. Chlapi z lesní správy se mě už každý den ptají, kdy se vrátíš z mateřské. Neboj, všechno bude v pořádku. S tvým Vítězem se nic nestane.
Stejně jsem zatím doma. A kde jsou dva, tam se vejde i třetí, dodala se smíchem. Alexej se vrátil do práce a s potěšením znovu pocítil, že je mužem. A popravdě řečeno, peníze tehdy opravdu potřebovali.
Ale každý večer spěchal domů, jako by za ním hořelo. Strašně se mu stýskalo po synovi. Téměř běžel, jen aby znovu slyšel a viděl Vítka. Popadl ho do náruče a zatočil se s ním po pokoji.
Cítil, jak den ode dne těží, a zhluboka se nadechl toho teplého, tak důvěrně známého dětského pachu, jediného, co mu v životě zůstalo. Viktor rostl zdravý, chytrý a stejně neúnavný a vynalézavý ve svých rošťárnách, jako bývali jeho otec a teta v dětství. A s každým dnem se víc a víc podobal své zesnulé matce. V něm se zvláštním způsobem spojila otcova pevná postava s matčinou lehkostí a pružností.
Výrazem tváře a neskrotnými vlasy, které se nedaly uhladit a rostly neuvěřitelnou rychlostí, byl celý Alexej. A přece to byla tvář Anuši s lehce snědou pletí, velmi tmavýma očima orámovanými hustými řasami a běloskvoucím úsměvem. A Viktorův výraz, klidný, trochu zamyšlený, jakoby opatrný, často otci bolestně připomínal tu, která ho kdysi dávno opustila. Když bylo Viktorovi deset let, Alexej se vrátil k myšlence postavit dům.
My s Aničkou jsme vždycky snili o vlastním domě, velkém, světlém, říkal nadšeně sestře. Víš, Irčo, vlastní dům, to je přece všechno. A vrhl se do uskutečnění snu s veškerou vášní, jakou dával do všeho, co dělal. No jo, přemítali sousedé ohromení rozsahem stavby.
Severovovi přeskočilo. Aljošo, ty ses zbláznil? Vážně? děsila se sestra.
Kam ses do toho pustil? Na co ti je taková obluda? Má člověk pocit, že stavíš nákupní centrum. Dům musí být velký a světlý, opakoval Alexej jako zaklínadlo.
Jako stadion, rýpla si ironicky Irina. S kým tam vlastně chceš bydlet? S celou vesnicí? Postavíš ho a copak?
Budeš bydlet chvíli v jednom pokoji, chvíli v druhém? A kdo ti bude mýt všechna ta okna? Nestavím ho pro sebe, odpověděl pevně Alexej, aniž by se nechal vyvést z míry jejími posměšky. Viktor vyroste a bude mít velkou rodinu, rozumíš?
Velkou, ne jako já. A proč si myslíš, že to vůbec bude chtít? Že tu bude chtít žít? zeptala se bez obalu.
Byla to těžká otázka, ale Alexej zůstal neoblomný. Můj syn tu bude žít, prohlásil rozhodně. No jistě, odsekla ironicky Irina. Určitě se tě na to zeptá.
A tím ten nesmyslný rozhovor ukončila. Za tři roky byl dům v podstatě hotový a okamžitě se stal atrakcí vesnice. Dvoupatrový, s velkými prosklenými lodžiemi a širokými okny, se střechou pokrytou červenou taškou, působil mezi starými šedými domky s popraskanou eternitovou střechou jako páv mezi slepicemi. Alexej se dmýchal pýchou a říkal třináctiletému Viktorovi: Vidíš, Vítku, tohle je náš dům, naše rodové hnízdo.
Víš, jak kdysi lidé po generace žili v jednom domě. Rodili se v něm, umírali, odjížděli, ale vždycky se do něj vraceli, ať se dělo cokoli. To je rodina, chápeš? To jsme my a náš dům.
Viktor přikyvoval a souhlasně odpovídal, přemýšleje přitom, jak se co nejrychleji vypařit z toho rodového hnízda ke kamarádům, kteří už dávno čekali pod plotem. Aljošo, už dlouho s tebou chci mluvit, řekla jednou Irina, když jen napůl poslouchala další z bratrových přednášek o rodinných hodnotách. Ty tu pořád Vítkovi vykládáš dům, rodina, tohle, támhleto, ale když se to vezme kolem a kolem, on vlastně žádnou opravdovou rodinu nikdy neměl. Neměl by ses nad tím zamyslet?
Nehraj si na hloupého, vykřikla, když uviděla bratrovu nechápavou tvář. Jsi silný, hezký chlap v nejlepších letech. Vždycky jsi byl oblíbený a teď jsi navíc i zatraceně dobrá partie. Teď už ale budeš muset najít nějakou bláznivou, co by byla ochotná uklízet ten tvůj kolos, neodpustila si svou oblíbenou poznámku o jeho domě.
Ale neboj, já ti ji najdu. Máš tady ve vesnici spoustu obdivovatelek. Staré, věrné i nové, čerstvé. Ušklíbla se a pohlédla na bratra.
Když viděla jeho vyděšený výraz, rozesmála se. Aljošo, Irina si sedla vedle něj a povzdechla si. No vážně chceš takhle zůstat starým mládencem? Vždyť už je to třináct let, co Anuška zemřela.
Najednou jí přeskočil hlas, ale rychle se vzpamatovala. Podrážděně si otřela oči a šťouchla bratra do ramene. Hele, Aljoško. Dobře, dejme tomu, že jsi nechtěl Vítkovi přivést do domu macechu.
Fajn, ale co teď? Vítka sis vychoval, tak už by ses měl postarat i o sebe. Myslel jsem na to, Irišo, řekl tiše Alexej. Ale já nemůžu.
Prostě nemůžu. Pořád potřebuju jen ji. Jen ji a Vítka. A tebe, sestřičko, dodal a objal ji.
Jo, jo, povídej, zasmála se Irina. Potřebuješ mě? Jistě. Akorát tak, abych ti navařila okurky do sklenic a zašila díry v ponožkách.
Čas plynul rychle. Rok od roku rychleji. Alexej zůstával sám i přes veškeré Irišiny snahy ho dát dohromady s nějakou ženou a žil se synem ve svém zázračném domě. Viktorovi bylo osmnáct.
Dokončoval školu a čím víc se blížila maturita, tím byl neklidnější. Alexej, vraceje se z práce, s úžasem pozoroval, jak syn odmítá obvyklé procházky k řece se psy nebo výlety do lesa, které dřív tak miloval. Vymlouval se na přípravu k zkouškám. Seděl zavřený ve svém pokoji v patře a co Alexeje znepokojovalo nejvíc, začal zamykat dveře.
Jako by se od otce odděloval, něco před ním tajil. No a co? krčila rameny Irina, Alexejova hlavní rádkyně ve všech životních otázkách. Prostě chlapec dospívá, řekla významně a zdůraznila poslední slova.
Ale on se přece nikdy nezamykal, říkal zmateně Alexej. Já mu přece nikdy nelezl do pokoje bez dovolení. No tak moment, zasmála se Irina. Ty sis fakt myslel, že ti Vítka bude celý život sedět na klíně a všechno ti šeptat do ucha?
Konec. Aljošenka, chlap vyrostl. Zvykej si. Už nejsi střed jeho vesmíru.
Jen taková opěrka. Potěšilo, zamumlal Alexej zamyšleně. Viktor udělal závěrečné zkoušky, ale Alexej se pořád neodvažoval mluvit se synem o budoucnosti. Z nějakého důvodu se toho rozhovoru strašně bál.
Měl pocit, že uslyší něco, co slyšet nechce, a tak stále odkládal, až se rozhovor odsunul úplně, protože Vítka narukoval na vojnu. Poprvé za devatenáct let zůstal Alexej bez syna. Samota na něj dolehla s plnou vahou. Večery se táhly nekonečně.
Noci místo spánku plnily neveselé vzpomínky a svítání nepřinášela úlevu ani klid. Blbneš, zhodnotila Irina bratrovo rozpoložení po svém. Najdi si něco jiného než práci a ten svůj pitomý dům. Běž třeba s Genkou do lesa na lov.
Myslela tím svého muže, hubeného, neúnavného chlapíka, který navzdory čtyřem dětem a megafeře za manželku, jak sám říkával, nikdy neztrácel dobrou náladu. Lov si Alexej oblíbil. Nemusel přitom nutně střílet zvěř. Stačilo mu chodit po houštinách a vývratech nebo jen tak sedět na klidném místě a poslouchat ticho.
Les mu dával mír. Myšlenky se mu stávaly světlými a čistými, jako by z hlavy vyplavala všechna zbytečná slupka. V lesních končinách se rozkládal proslulý starobylý reliktní bor. Na desítky kilometrů tam stály borovice rovné jako lodní stěžně, tvořící neprostupnou stěnu.
Alexej dokázal celé hodiny chodit po pružném koberci z jehličí, vdechovat opojnou vůni pryskyřice a hub, dotýkat se jemného jako kůže hladkého povrchu kmenů, tam kde opadala kůra. Jaký pak on lovec? smál se Genadij, když se ho ptali na jejich společné výpravy s Alexejem. Vyleze někam na strom a sedí tam, poslouchá ptáčky.
Zprávy od Viktora přicházely zřídka, mnohem méně, než by si Alexej přál. Živ, zdráv, sloužím, všechno v pořádku. V podstatě se na tom vždy všechno vyčerpávalo. Viktor zjevně otce nerozmazloval dlouhými dopisy ani projevy citů.
Alexej syna netrpělivě čekal a čím víc se blížil konec vojenské služby, tím byl nedočkavější. No co, kdy války? Domů čekáme, kdy těsto na pirohy zadělávat? Irina, která se dál čile otáčela po kuchyni, ani nezvedla oči na bratra, který právě vešel.
Aljošo, kdy? zeptala se znovu, když nedostala odpověď. Nevím, zaznělo tiše. Asi ne brzy.
Proč se ptáš? Irina nechala na pokoji pánev, kterou zrovna zuřivě drhla houbičkou, a posadila se vedle Alexeje. Ten držel v ruce malý kousek papíru. Přijel, ale zatím zůstává ve městě.
Bude se učit na techniku. V jeho hlase zaznělo zmatení a jakási dětská křivda, jako by to nebyl čtyřicetiletý šedivějící muž, ale malý kluk, kterému vzali oblíbenou hračku. Jak to? Vždyť jsem ho čekal.
No čekal. A co má být? My jsme čekali všichni, tak ještě počkáme. A ty taky počkáš?
Nikam ti neuteče. Irina se na něj zamračila. Vezmi se do ruky, Alexeji. Kluk vyrostl.
Má svůj život, svoje zájmy a plány. A ty se chováš jak stará kvočna. Dost už. Nikam se ti ten tvůj Vítěnka neztratí.
Doštuduje, získá profesi a přijede. Irina jako vždycky dokázala najít správná slova a Alexej se uklidnil. Utekly další tři roky Viktorova studia. Za tu dobu byl doma několikrát.
Přijížděl veselý, zdravý, hlučný, objímal otce, líbal tetu i neteře. Říkal, jak moc se mu stýská po domově a po rodině, a s taškami plnými domácích dobrot zase odjížděl. Když se otec pokoušel mluvit o budoucnosti a plánech, Viktor mávl rukou: Ale, táto, proč to řešit teď? Až skončím, dostanu diplom, probereme to.
Pak se na otce usmál a dodal s lehkou narážkou. Ty tady zatím, táto, udržuj dům v pořádku. Kdo ví, třeba ti sem přivezu nové nájemníky. A tajemně na něj mrkl.
Po Viktorově odjezdu se Alexej obvykle vydal za starým přítelem Jurijem, předsedou jejich slavného lesního závodu. No co? ptal se Jurij vesele. Tvůj inženýr už odjel.
Odjel. Šest měsíců mu ještě zbývá do konce školy. Tak ty, Jurko, připrav v lesním závodě pro mého kluka pořádné místo, odpověděl Alexej. No jasně, nejmíň na zástupce, zasmál se Jurij.
Nebo rovnou do mé kanceláře. Co říkáš? Já se přesunu ke kmenům na řezání. Jsi blázen, Jurko?
zakončil smířlivě Alexej. Nakonec Viktor získal diplom a oznámil, že se vrací domů. Celá rodina, Alexej, Irina a její domácí smečka, netrpělivě čekala na syna, synovce a bratra. Čekání bylo o to napjatější, že doma nebyl už několik měsíců.
Viktor přijel a navenek bylo všechno jako dřív. Jenže Alexej cítil, že něco není v pořádku. Syn byl zdrženlivý, málomluvný, jakoby v neustálém napětí. Pak se sice snažil smát a vtipkovat, ale znělo to nuceně.
A když se jejich pohledy střetly, Viktor zmokl. I Irina cítila to nepojmenovatelné napětí, které sedělo s nimi u stolu jako nepozvaný host. A tak po hodině náhle prohlásila: Tak dost. Co tu sedíme?
Jde se domů. No tak, Gino, vstávej. Doma to doděláš. Co nestihneš?
pobízela rozjařeného manžela. Děvčata, zvedáme se. Peťo, kde se ti ztratil brácha? Že by se ztratil v těch Severovových palácích?
Vstáváme, vstáváme. Viktor si potřebuje po cestě odpočinout. Pobízela jednoho po druhém ze své početné rodiny a hnala všechny ke dveřím. Potom se vrátila k bratrovi, políbila ho na tvář a tiše, téměř neslyšně zašeptala: Hodně štěstí.
A prosím tě, zůstaň klidný. Pak povzbudivě poplácala Alexeje po rameni a po cestě zachytila Genadije, který se pokoušel vrátit ke slavnostnímu stolu, a za všemi zavřela dveře. Alexej a Viktor zůstali sami. Vždycky, co si Alexej pamatoval, jim bylo spolu dobře.
A i když mlčeli, bylo v tom tichu porozumění a důvěra. Ale teď Alexej s úzkostí a překvapením cítil, že je mu vedle syna těžko. Od Viktora jakoby vycházely vlny napětí a zlosti. Jasně se chystal na něco vážného, ale nedokázal se k tomu odhodlat.
Otec najednou zřetelně pocítil, že ten mladý muž naproti, tak blízký a milovaný, se mu stal naprosto cizím člověkem. No tak, synu, odkašlal si Alexej. Tak si připijeme na setkání, na tvůj návrat. Viktor chvíli otáčel v ruce skleničku a postavil ji na stůl.
Ty pij, já nechci. Podíval se otci do očí. Ani já zrovna netoužím, zrozpačitěl Alexej a trochu zrudl. To víš, taková tradice, připít si na návrat domů.
Tolik jsme se na tebe těšili. Dokonce jsem doufal, že nepřijedeš sám. Zakašlal, aby zakryl rozpačitost. Možná přivezeš dívku svoji, víš.
Zamotal se do vlastních slov, ale Viktor se na něj jen klidně díval a nijak mu nepomohl ze strapné situace. No tak jsme tě tedy čekali, zopakoval Alexej. Jurka, totiž Jurij Vladimirovič, mi slíbil, že pro tebe má připravené místo v lesním závodě. A já ti i bez Jurky řeknu, že práce je dost.
Vítko, ty jsi nějak nalehko, bez věcí. Zajedeš si pro ně později, že? No, vlastně jsem si právě pro věci přijel, řekl nakonec Viktor, jako by se konečně k něčemu odhodlal. Otče, oslovil ho slovem, které k Alexejovi nikdy dřív nepoužil, a hned, jakoby cítil jeho tvrdost, se omluvně usmál.
Tati, pojďme si vážně promluvit. A prosím tě, zkus mě vyslechnout v klidu. Já se sem nehodlám vracet, pronesl. Cože?
zeptal se Alexej tlumeně. Počkej, já nerozumím, co jsi řekl. Nechystám se sem vracet, zopakoval Viktor zřetelně. Vůbec nikdy.
V domě zavládlo ticho, přerušované jen tikáním velkých starých hodin na stěně. Počkej, nerozumím tomu. Vůbec to nepobírám. Ty ses tedy nevrátil domů.
Ty jsi přijel jen proto, abys mi řekl, že se už nikdy nevrátíš. To myslíš vážně? V podstatě ano, odpověděl Viktor. Alexej se zmateně podíval na syna, pak z nějakého důvodu popadl skleničku s vodkou a vypil ji na ex.
Ty chceš opustit místo, kde ses narodil, kde jsi vyrostl, kde tě mají rádi, kde je tvůj domov, kde nakonec odpočívají tvoji dědové a tvoje matka. A Viktor, jakoby se bránil, vyhrkl: Ale nech toho, tati. Co to plácáš za nesmysly, hroby předků, rodný dům? Ještě mi připomeň jeřabiny pod oknem.
Co to má být za řeči? Je jednadvacáté století. Nevidíš, jaké možnosti jsou tam ve městě? Všichni normální a chytří lidé uspějí jen tam, a tady v téhle díře můžeš akorát počítat šváby za kamny a zblbnout mezi místními hlupáky.
Viktor dál rozhořčeně mluvil, zatímco Alexej se na něj díval, jako by ho viděl poprvé, a jeho pohled chladl. Přitáhl si nohy pod sebe a dokonce se trochu odsunul od syna, který mával rukama. Takže ten dům ti taky k ničemu není, ušklíbl se Alexej, jakmile Viktor umlkl, aby se nadechl. Jak to, Vítku?
Vždyť jsme spolu snili o tom, že budeme mít rodové hnízdo. Ne, tati, dům zrovna potřebuju, prohlásil náhle Viktor. Počkej, nerozumím, Alexej si unaveně promnul oči. Bydlet tu nechceš, ale dům přece jen potřebuješ.
No, co je na tom k nepochopení? Proč ti musím všechno přežvykovat jak malému dítěti? Ten dům chci prodat. Potřebuju peníze, tati.
Peníze. Už jsem dokonce našel kupce. Nabízejí dobrou cenu. Když to všechno rychle vyřídíme, tak…
Viktor se zarazil v půlce věty, zastavil ho otcův pohled. Aha. Tak proto jsi přijel prodat dům. Takže jde o peníze.
Teď už to chápu. Alexej se ušklíbl, navenek klidný, ale uvnitř se třásl tak, že se bál, aby to nebylo vidět. Řekni mi, cynku, kdyby nebylo domu, už by ses sem nikdy nevrátil. Dobře, a kde mám tedy podle tebe bydlet já?
Mám se snad nastěhovat k tvojí tetě a žít z jejího důchodu? Proč hned k tetě? Vždycky se dá něco vymyslet. Nakonec opravdu chceš strávit celý zbytek života tady?
Můžeš přece taky jet do města. Řidiči tvé třídy jsou tam mimochodem dobře placení. A bydlení? No, dá se něco pronajmout.
Viktor mluvil, snažil se znít jistě a přesvědčivě, ale bylo jasné, že i sám cítí, jakou hloupost právě navrhuje. Nakonec umlkl. Takže já prodám dům, dám ti všechny peníze a sám se na stará kolena přestěhuju do města. Já do města.
Když to vyslovil, jako by sám zaslechl, jak absurdně ta slova znějí. A tam se někde usadím. Něco se určitě najde, že? Ty mi přece, synku, pomůžeš.
Nenecháš hloupého vesnického burana samotného v cizím městě. Viď? Alexej se ironicky pousmál, zatímco Viktor zbledl. Seď si ve svém rodovém hnízdě jako puštík, vykřikl Viktor.
To tys o tom snil. Rozumíš? Ty ne. Já už dávno sním o něčem úplně jiném.
Moje sny jsou jinde, slyšíš. A na ty sny potřebuju peníze. Bože, tati, tys snad opravdu věřil, že se sem někdy vrátím? Co bych tu dělal?
Kácet stromy celý život? Hanba by mě fackovala, kdybych sem měl přivést vlastní ženu. Ano, ženu. Všiml si Viktor otcova překvapeného pohledu, roztáhl tváře do úsměvu a přikývl.
Jo, představ si, že jsem se oženil. A nic jsem vám neřekl, že? Protože jsem nechtěl, aby na mé svatbě byl celý ten náš kolchoz. Chápeš?
Moji bratranci a sestřenice ve svých nejlepších hadrech z čínského trhu. Můj drahý strejda Gena, který by se za půl hodiny ožral a začal by vyprávět, jak jsem k němu kdysi běhal bez kalhot, když si mě zmlátil opaskem. Chápeš? Tohle všechno já vůbec nepotřebuju.
A moje milovaná teta se svými manýry předsedkyně družstva. Viktorův rozohněný monolog náhle ustal, protože otec nečekaně vstal, přistoupil k němu a uštědřil mu silnou facku. Od rány se Vítova hlava trhla dozadu a tvář mu okamžitě zrudla. Tvoje teta možná je kolchoznice, pronesl Alexej tichým, ale hrozivým hlasem.
Ale po smrti tvojí matky tě vychovávala jako vlastního syna. Kdyby nebylo jí, nezvládl bych to. Vypadni, řekl nakonec chraplavě. Dveře se za Viktorem už dávno zavřely, ale Alexej stále seděl u stolu a nedokázal odtrhnout oči od vzoru na ubruse.
Znovu a znovu sledoval obrysy velkého červeného květu s množstvím kadeřavých okvětních linií. Z nějakého důvodu měl pocit, že kdyby zvedl oči od toho hloupého ornamentu, všechno, co se právě stalo, ta bolest, to prázdno, to nevyřčené, by se na něj sesypalo a rozdrtilo ho svou tíhou. Kolik už uběhlo času od chvíle, kdy syn odešel? Alexej nevěděl.
V místnosti se pomalu ztmívalo. Z oken se plazil soumrak. Sedíš? zaznělo najednou v tichu.
Zvedl oči a hned nepoznal sestru. Musel se hodně soustředit, aby si uvědomil, kdo před ním stojí. Iro, on odjel. Úplně, řekl Alexej.
Tady už nic nechce, chápeš? Nic. Ani my mu nejsme potřeba. Ani já.
Přijel jen proto, aby ti tohle řekl. Nevypadala nijak zvlášť překvapeně. Alexej nejistě přikývl. Dobře věděl, že ho nic na světě nepřinutí přiznat sestře, že Viktor přijel kvůli penězům, ale i jemu samotnému to teď nepřipadalo důležité.
Iro, sestro, jak se tohle mohlo stát? Alexej se na ni bezradně podíval. Vždyť já byl připravený mu dát všechno, rozumíš? Všechno.
Ale proč to udělal? Co o mně? O nás všech? Alexej se neodvážil zopakovat ta slova, která Viktor pronesl o své tetě, její rodině, o všech lidech, kteří ho od narození obklopovali a milovali.
Irina si sedla vedle bratra a zhluboka se nadechla tak, jak to umí jen ženy, které si mnoho vytrpěly, ale přesto v sobě uchovaly teplo a štědrost duše. Objala bratra, přitiskla jeho rozcuchanou hlavu k sobě a tiše ho pohoupala. Ach, Aljošo, Aljošo, zašeptala sotva slyšitelně. Celého sebe jsi dal do svého kluka a sobě si nenechal nic.
Ani kapičku. O několik dní později přišel Alexej do správy lesního hospodářství a potkal tam mladého, čiperného muže, zástupce ředitele. Po krátkém přivítání se zeptal: Poslyš, Dmitriji, vy jste prý hledali hajného do rezervace. Našli jste někoho?
Ale kdepak, Alexeji Ivanoviči. Kdo by tam šel? Naše lidi to neláká. Plat mizerný a v lese je potřeba být jedenáct měsíců z dvanácti.
Komu by se do toho chtělo? A cizího člověka tam taky moc neposadíš. V těch našich houštinách by se i čert ztratil. A navíc území je obrovské.
Zkrátka musí to být místní. Kdo to tam zná? Cha. Mávl rukou.
A proč se vlastně ptáte? Máte snad někoho? Podíval se na Alexeje s nadějí. Ano, mám sebe, řekl Alexej klidně.
Ty lesy znám. Nejsem žádný špatný lovec. To víš sám. Chápu, že se budu muset zaučit, získat papíry.
Jsem připravený. Řekni mi, kde a jak. Alexeji Ivanoviči, vy to myslíte vážně? Tam je plat tak patnáct tisíc, ne víc.
Ale zkusíme vám ještě něco přidat. Ta stará chaloupka tam ještě stojí. Nezbořili ji. Přerušil ho Alexej.
Ne, stojí. Kam by se poděla? Od té doby, co děda Ivan, starý hajný, umřel, nikdo se jí nedotkl. Jen se rozpadá.
Víte, už tam nikdo pět let nebydlí. To nevadí. Ruce mám. Co něco umím, spravím ji.
Tak, Dimo, domluv to, jak uznáš za vhodné. A dej nějaký materiál na opravu, nešetři. Uběhlo pár dalších dní. Ty prodáváš dům?
vyhrkla Irina hned ode dveří. No, prodávám. Alexej se na ni podíval zpod obočí. Na co mi teď bude?
Jen samá starost. Sedím tu jak blázen na dvou patrech a přemýšlím, že bych si měl najmout služku a majora doma, abych si šetřil nohy. Aljošo, mluvím s tebou vážně. Přestaň s těmi pitomými vtípky a vysvětli mi to pořádně.
Musím, Iro, chápeš? Musím, řekl pomalu, aniž si všiml sestřina ohromeného pohledu. Vždyť on, Viktor, má tam rodinu, možná už i dítě. A co má se tam plácat po pronájmech?
Dřít se s těmi prokletými půjčkami, zatímco já tady budu sám sedět v deseti pokojích. Ale on ti ublížil, Aljoško. Strašně ti ublížil. No jo, Alexej chvíli mlčel a pak hořce dodal: Nejsem první ani poslední.
Komu se syn stal jiným, než si přál? A možná, možná jsem to já, kdo byl jiný, než měl být. Možná jsem opravdu chtěl něco špatně, dělal něco špatně. Kdo ví, Iro, kdo ví.
Těžce si povzdechl. Dům už nepotřebuju. A ty peníze taky ne, řekl tiše. No dobře.
Irina dál s obavami hleděla na bratra. Prodáš dům, dáš peníze Viktorovi a ty co budeš dělat ty sám? Kam se poděješ na stará kolena? To by mě zajímalo.
Ach, tím se netrap, pousmál se Alexej. Už jsem si pronajal výtečné apartmá na venkově v ekologicky čisté oblasti. Krásné výhledy z oken. A že jsou hned dvě.
Státní penzion, klid a velmi inteligentní sousedé, i když převážně chlupatí. Irina chápala, že se bratr za žertováním schovává před zmatkem a bolestí, a trpělivě mlčela. Věru, odpusť mi, zahanbeně se nakonec ozval Alexej, přistoupil k sestře a objal ji. Nějak mě to vzalo.
Neboj se o mě, všechno si dobře zařídím. Vážně? Budu žít v našem chráněném území. Dělám papíry na místo hajného.
Aha, protáhla Irina. Takže ses rozhodl od všech utéct a nechat se pohřbít někde v lese? Jo, ale no tak. Irko, mávl rukou Alexej.
Já přece neodjíždím na severní pól, jen asi deset kilometrů odsud. A co se týče toho, že prchám, před sebou stejně nikdy neutečeš, dodal hořce. Uběhlo mnoho let, ale Alexej dál pracoval jako hajný. Měl na starosti obrovské území porostlé borovým lesem.
Práce bylo víc než dost. Každý den obcházel velkou část svých revírů, sledoval stopy zvěře, čistil polomy, v zimě doplňoval krmítka a v době lovu kontroloval úlovky. Zvláštní bolestí hlavy pro každého hajného byli pytláci a Alexej nebyl výjimkou. Pokoušeli se ho podplatit, udobřit si ho i zastrašit.
Ale poté, co sám zbil tři statné chlapíky ozbrojené po zuby a pak je svázané v řetízku dovedl pěšky až na policii, začalo být těch, kdo by se chtěli s lesním mužem, jak mu v okolí nezrovna originálně přezdívali, čím dál míň. Jeho věrnými společníky se stali psi. V oddanosti čtyřnohých přátel našel Alexej opravdovou útěchu. Psi miloval.
Jeho lajky byly ukázkou krásy, zdraví a dokonalého výcviku. Na malém prostranství před hajnovnou chatou se vždycky proháněla dvojice či trojice stříbřitě šedých krasavic. Tam Alexej žil rok za rokem. Stal se opravdovým lesním samotářem, který spolu se svou bolestí a samotou pohřbil v lesních hlubinách i kus sebe.
Tak to trvalo až do dne, kdy náhodou narazil na ztraceného chlapce. Alexej Ivanovič se zamyšleně díval na fotografii, která vypadla z kapsy nečekaného hosta nalezeného v lese, a ani se nesnažil pochopit, co se děje. Nerozuměl, odkud se u neznámého, zjevně městského kluka, který se z nějakého důvodu potuloval po lese, vzala fotka, na níž byli on, Alexej, mladý a plný sil, a jeho syn Viktor, tehdy sotva osmnáctiletý. Dokonce si vzpomněl na ten den, den Viktorovy maturity.
Alexej zvedl pohled k zrcadlu. Z něj se na něj díval stárnoucí muž s bujnou hřívou, připomínající lví hřívu. No jo, čistý lesní duch, povzdechl si a poprvé po mnoha měsících vzal do ruky břitvu. Jednoduchý úkon změnil k nepoznání.
Zase vypadal sám jako on a rázem omládl o dvacet let. Vzal do ruky fotografii ležící na stole a znovu se do ní zadíval. Ano, teď vypadal jako ten člověk z fotky, veselý, smějící se, objímající za ramena stejně bezstarostného a šťastného mladíka. Sám sebe, kdysi plného naděje.
A v tom ztuhl. Na posteli se nadzvedl chlapec a upřeně na něj hleděl. Alexej Ivanovič, zašeptal. Teprve teď Alexej konečně pořádně pohlédl na svou podivnou lesní nálezu.
Chlapec byl velmi hubený, bledý, s velkými tmavými očima. Alexej byl naprosto přesvědčen, že to dítě nikdy dřív neviděl, ani vidět nemohl. A přesto si byl stejně jistý, že ho odněkud zná. Bylo v jeho tváři něco neuchopitelně povědomého, něco děsivě blízkého, co se ozývalo v srdci sladkou bolestí.
Kdo jsi, chlapče? zeptal se tiše, posadil se na stůl a ani na okamžik od něj neodvrátil pohled. Jmenuju se Sergej, odpověděl chlapec. A přijmení mám stejné jako vy, Severov, dodal už skoro šeptem.
Takže jsi syn Viktora, řekl Alexej téměř klidně. Ano, jsem Sergej Viktorovič Severov, váš vnuk. Serjoža se narodil krátce poté, co se Viktor rozhádaný s otcem definitivně přestěhoval do města. Šťastné rodinné soužití se Viktorovi nepovedlo a dlouhá léta je s manželkou držel pohromadě snad jen byt koupený za peníze, které Viktor nečekaně dostal od otce.
Když mu předali tu nemalou sumu, jeho první impuls byl rozjet se k otci a usmířit se. Máme ještě čas, prohlásila tehdy manželka, když jí o tom řekl. On ti taky určitě řekl dost ošklivých věcí. Ať přijede on sám, jestli se chce usmířit.
Viktor se pokoušel otce kontaktovat, ale dozvěděl se, že Alexej už ve vesnici nežije. Měsíc střídal měsíc, rok za rokem ubíhal a Viktor si stále říkal, že to ještě počká, že nejdřív musí dodělat důležité věci a pak pojede a všechno napraví. Serjoža vyrůstal uprostřed nekonečných hádek rodičů, osamělý, bez pocitu, že by byl někomu opravdu potřebný. Byl přesvědčený, že je na světě sám, pokud nepočítal mámu a tátu, kteří byli neustále zabraní do sebe a svých vzájemných křivd.
Až jednou uviděl fotografii, na které mladého tátu objímal vysoký, hezký, lehce prošedivělý muž. To je tvůj děda, odpověděla na jeho otázku matka podrážděně. Venkovský balík a tatínek tvůj je po něm. Kdyby zůstal v té své díře, mohla jsem mít život jako člověk.
Pak následovala obvyklá tyráda stížností na osud a na Viktora, ale Sergej ji už neposlouchal. Měl skutečného dědu a ten žil jen nějakých sedmdesát kilometrů od města. Téhož večera se pokusil vyptat na dědu lehce opilého Viktora. Ten znejistěl, rozhovory o otci v něm vždycky vyvolávaly palčivou směs úzkosti, studu a smutku, a aby to zakryl, řekl: Zapomeň na něj.
Za všechny ty roky si na mě ani jednou nevzpomněl. Možná jsem mu ublížil, ale on taky mohl. Viktor větu nedořekl. Přejel si rukou po očích a pak dodal rozlobeně: Vždycky byl paličák jak nikdo jiný.
Jo, úplně jako ty, přidala se žena s obvyklým sarkasmem. Neopovažuj se mluvit o otci, vybuchl Viktor. Mimochodem, bydlíš v bytě, který je vlastně jeho. Po dalším výbuchu hádky mezi rodiči Sergej nevydržel a utekl z domu.
Měl u sebe jen trochu peněz, které dostal k narozeninám. Na nádraží přemluvil jednu tlustou paní, aby mu koupila lístek na příměstský vlak. Když dorazil sám do cizího kraje, nesměle se zeptal prvního člověka, kde by našel Alexeje Severova. Muž se na něj lhostejně podíval a mávl rukou směrem k lesu.
Dlouho bloudil lesem, promokl, prochladl, hlady a únavou se mu točilo v hlavě. A v tom z lesa vyšel vysoký, širokoplecí muž, který ho zvedl do náruče. A Sergej náhle pocítil klid a bezpečí. Ráno už místo chlupatého šedovlasého lesního ducha seděl na židli jeho děda, přesně takový, jakéhosi ho chlapec vysnil.
Alexej seděl vedle vnuka a pevně ho držel, objímal jeho úzká hubená ramínka. Srdce starého hajného tlouklo klidně a radostně. Všechno se vracelo do svých kolejí.
Měl zase pro koho žít.