Vítr táhl od řeky studený a vlhký, ale Viodor si zimomřivě zapnul starou péřovou bundu až pod krk. Do splnění hlavního snu, koupě vlastního bydlení, měl sice ještě daleko, ale už to bylo mnohem lepší než dřív. Když si lehal do postele, babička ještě hospodařila, a když se probouzel, už byla na nohou, umytá, učesaná a usměvavá. Bylo mu u ní dobře, ale věděl, že to nemůže trvat věčně.
Někdy v noci, když ležel a poslouchal, jak dům starostlivě vrzá, se ho zmocňoval podivný neklid. Plakal nad nemožností všechno změnit, obviňoval se, bezmocně křičel do prázdna, dokud neunavený neusnul. Babička Marie přijela do Osinik ještě jako mladá dívka, když se provdala za svého muže, který se mimochodem také jmenoval Fiodor. Jednou její muž odjel za výdělkem do vesnice, která ležela skoro sto kilometrů od Osinik.
Vrátil se ale s něčím víc než jen s penězi – přivezl si z té cesty malou holčičku, které zemřeli rodiče. Byla to jeho vzdálená příbuzná, osiřelá a vyděšená. Manželé se přestěhovali do Osinik, do Fiodorova domu, a začali žít jako jedna rodina. Holčička, která se jmenovala Taťána, rostla do krásy.
Měla tmavé vlasy a výrazné oči, a jak dospívala, čím dál víc snila o tom, že uteče z malé vesnice. Jednou prohlásila: „Pojedu do města, stanu se modelkou. Možná se mi podaří odjet i do zahraničí, ale v takové díře, jako je tahle, rozhodně žít nebudu. ” Rodiče se jí snažili vysvětlit, že se musí chovat rozumně, ale Taťána se jim jen smála do očí.
Do jiného života se chtěla dostat snadnou cestou, ne studiem jako ostatní venkovské děti, ale za ženichem. Když jí bylo sedmnáct, do vesnice přijel na návštěvu k příbuzným mladík z města jménem Mark. Mezi nimi bleskově přeskočila jiskra a rozhořel se románek. Mark Taťánu odvezl do města.
Rodiče zůstali v Osinikách sami a jejich dcera se stala jejich jediným světlem. Taťána si ale nový život představovala jinak. Mark byl hezký a bohatý, ale ukázalo se, že je to prostě frajer, který se za pár měsíců začal dívat po jiných. Taťána se v městě ocitla sama.
Rodiče za ní samozřejmě jezdili a snažili se ji přemluvit, aby se vrátila domů. Ona ale tvrdohlavě odmítala. Zkoušela posílat fotky do modelingových agentur, ale nikdy nedostala odpověď. Rodiče jí přitom vštěpovali, že svět plný cizích lidí je nebezpečný, a tyto obavy v ní zasévaly jen větší vzdor.
Nakonec se Mark s jinou ženou oženil a Taťáně nezbylo nic. Dalšího nápadníka si přivábit nedokázala, a tak se vrátila do rodného hnízda. Babička Marie a děda Fiodor se o dceru starali, jak nejlépe uměli. Taťána ale byla neklidná.
V Osinikách se dusila, ale po městě se jí stýskalo. Když zjistila, že čeká dítě s Markem, který o ni už nestál, propadala zoufalství. Nechtěla zůstat ve vesnici a rodit. Rodiče ji ale nenechali odejít.
„V žádném případě nepojedeš rodit do města sama,” rozhodla babička. Taťána tedy zůstala a nakonec se smířila s tím, že dítě zůstane u ní. Jenže když se chlapec narodil a Taťána zjistila, že je to pořád ta samá past, rozhodla se jinak. Sotva propustili z porodnice, vzdala se dítěte, dala ho do péče státu a znovu odjela do města.
V Osinikách zůstali staří rodiče s novorozeným chlapcem, kterého pojmenovali Fedor. Babička Marie se o vnuka starala, jak nejlépe dovedla. Dědeček mezitím zestárl a zemřel. Chlapec rostl, a babička ho měla nadevše ráda.
Byla to ona, kdo ho učil, jak se má starat o dům, jak se chovat k lidem. Fedor jí pomáhal, jak mohl. Věděl, že dědeček byl starostlivý, ale přísný, a že ji babička moc milovala. Když byl Fedor malý, babička mu vyprávěla pohádky o dobrodružstvích, ale když zestárla, mluvila spíš o tom, jaké to bylo, když byla mladá.
Fedor jí naslouchal a cítil k ní nekonečnou vděčnost. Věděl také, že jeho matka Taťána se někde ve městě toulá, ale nikdy o ní nemluvil. Babička jen občas těžce povzdechla a dodala: „Taťána byla vždycky tak trochu ztracená. Ale ty, Fedore, jsi můj poklad.
”
Když Fedor dokončil devátou třídu, stál před rozhodnutím, co dál. Snil o tom, že by studoval, ale věděl, že babička nemá peníze ani sílu ho vozit na kroužky. Doufal, že se najdou nějaké bezplatné aktivity, až půjde do první třídy. Ale do první třídy mu zbýval skoro rok.
Mezitím ale dostal nabídku od dvou cizích chlapů, kteří přijeli do vesnice. Stáli za ním, vysocí, dočerna opálení, a ptali se na cestu k řece. Nakonec se dali do řeči a zeptali se ho, jestli nechce vydělat peníze. „Jen naložit pár věcí do auta, ale platí dobře,” řekli.
Fiodorovi se to zdělo podezřelé, ale spolu s nimi byl i jeho kamarád, který mu kývl. „Jdu do toho,” řekl. „My přijdeme po nich do domu, všechno naložíme. Ty je rychle naskládej do náklaďáku.
” Fiodor poslušně odnesl bednu do náklaďáku. Jenže najednou se všechno zvrtlo. Z domu se ozval křik, přiběhli nějací lidé, začala bitka. Fiodor se dal na útěk, ale jeden z cizinců ho popadl a strčil do toho.
„Drž to! ” zakřičel a strčil mu do rukou balíček. V tom přijela policie. Fiodora sbalili.
Do nosu a úst se mu dostal písek, když ho tloukli k zemi. Skončil v cele předběžného zadržení. Ten velký zachmuřený muž celé dny ležel na své pryčně a zíral do stropu. Bylo mu hanba podívat se babičce do očí, i když věděl, že nic neprovedl.
Starší a zkušenější chlapi ho obelstili, zatáhli do toho a sami utekli. Fiodor putoval do věznice v jiném kraji. Kolikrát si během těch osmi let přál vrátit se do onoho nešťastného dne a odmítnout nabídku dvou cizinců, kteří mu slibovali snadný výdělek. Ale čas se vrátit nedal.
Když ho konečně zavolali do návštěvní místnosti, čekala ho tam jeho babička. Byla starší, vrásčitější, ale usmívala se. „Neboj se, Fedore,” řekla tiše. „Všechno bude dobré.
Jen se drž. ” Jenže do stáří se babička nedožila. Když vyšel z brány věznice, byl na světě sám. Vrátil se do Osinik, ale dům patřil cizím lidem.
Babička zemřela, když byl ve vězení, a nikdo mu to neřekl. Snad mu to psala, ale on žádné dopisy nedostával. Seděl na kamenném prahu, kde kdysi babička sedávala, a přemýšlel, co teď. Do města nechtěl.
Do Osinik se ale vrátit nemohl. Pár dní se toulal po okolí, spal, kde se dalo, jedl z popelnic. Nakonec skončil ve městě, které znala jeho matka. Zažil ledacos, spal na ulici, dostával se do rvaček, poznal krutost i bezmoc.
Asi rok žil jako bezdomovec, dokud nepotkal Antona. Anton byl opilý a povídavý, ale nebyl zlý. Vzal ho k sobě domů, do starého bytu, kde sám bydlel, a nechal ho přespat. Ráno se Fedora zeptal, jestli náhodou nehledá práci.
„Práci? ” zarazil se Fedor. „No, práci,” usmál se Anton. „Já dělám v komunálním podniku.
Poptávají tam lidi, kteří umějí mávat koštětem. Platí málo, ale dají ti střechu nad hlavou, když se osvědčíš. ” Fedor na to kývl. Anton ho vzal k ředitele, a protože Fedor byl silný a pracovitý, vzali ho.
Takhle se dostal z ulice. Anton ho nechal bydlet u sebe, aspoň dočasně, než se postaví na nohy. Fedor se mu snažil poděkovat, jak uměl. „Neříkej to,” mávl Anton rukou.
„Každej jednou potřebuje pomocnou ruku. ”
Tak žili měsíc, dva. Fedor se pomalu sžíval s obyčejným životem, i když ho to táhlo zpátky. Anton pracoval jako hlídač věcí v podniku a vykládal kamiony, ale Fedor ho měl rád.
Vyprávěl mu o babičce Marii, o Osinikách, o tom, jak mu chybí. Anton ho mlčky poslouchal. Jednou, když se vraceli z práce, potkali tlusťocha s červeným obličejem, který se zastavil a začal na Antona pokřikovat. Pozdrav ho!
Anton se na něj usmál, ale když odcházel, řekl Fedorovi, že to je jeho bývalý šéf, kterému dluží peníze. „Dluhy, člověče, to je prevít, co ti sedí na krku celý život,” povzdechl si. Fedor se zamyslel. Vzpomněl si na svého otce, kterého nikdy nepoznal.
Taťána mu nikdy neřekla, kdo je jeho otec. Jen jednou babička prohodila, že to byl nějaký boháč z města. Ale to bylo všechno. Mezitím se Anton seznámil s dívkou jménem Katja.
Potkali se náhodou na chodbě, když do sebe vrazili – Anton spěchal do kanceláře, Katja šla proti němu. „Promiňte,” zamumlal a chtěl jít dál, ale něco ho zastavilo. Podíval se do jejích očí, a jako by se mu zastavil čas. „To je v pořádku,” usmála se.
Katja byla mladá, ale už si prožila své. Přišla z venkova, kde ji nechala její matka, a rozhodla se hledat štěstí ve městě. Chvíli se toulala, pak ji vzali jako pomocnou sílu do kuchyně v restauraci. Bydlela v ubytovně, ale neměla to jednoduché.
„Víš, co je nejhorší? ” řekla jednou Antonovi, když seděli v jejím malém pokojíku. „Je mi líto těch lidí, co se na mě dívají, jako bych byla špína. Ale já se z toho dostanu.
” Anton jí slíbil, že jí pomůže. Začali spolu chodit, a i když neměli nic, byli šťastní. Když otěhotněla, oba věděli, že si dítě nechají. Katja porodila syna, kterého pojmenovali Timur.
Anton teď pracoval víc a Fedor mu pomáhal, jak mohl. Ale pak se stalo něco, co nikdo nečekal. Katja začala hubnout, byla unavená, ale smála se tomu. „To je jen únava z péče o miminko,” říkala.
Anton ji prosil, ať zajde k doktorovi, ale ona jen mávla rukou, že to přejde. Brala prášky proti bolesti a odkládala cestu do nemocnice. Jednoho dne ale omdlela přímo v práci. V nemocnici jí našli nádor, ale bylo už pozdě.
Katja nepřežila ani den po přijetí. Anton se zhroutil. Nemohl uvěřit, že je sám s malým Timem. „Proč?
” šeptal pořád dokola. „Proč zrovna ty? ” Seděl ve tmě, držel syna v náručí a plakal. Fedor stál ve dveřích a nevěděl, co říct.
Vzpomněl si, jak mu babička říkala, že nejhorší je zůstat sám. Anton ale nebyl zlý, jen nešťastný. Začal pít víc, než bylo zdravé. Pak přišel o práci, protože nechodil do práce a propadl alkoholu.
Fedora vyhodili taky, protože ho brali jako jeho kumpána. Tak žili, Anton se staral o Tima a Fedor se snažil najít si práci. Anton prodal, co se dalo, ale peníze rychle ubývaly. Pak přišel dopis od banky.
Dluh po Katje, byt přechází do vlastnictví banky kvůli nesplaceným hypotékám. Anton byl v koncích. „Co teď? ” řekl tiše.
„Nevím,” přiznal Fedor. „Ale něco vymyslíme. ” Jenže to nebylo snadné. Anton se snažil sehnat práci, ale bez bydliště a s trestním rejstříkem byl na seznamu černé listiny.
Začali bydlet na ulici, nebo spíš v jedné staré opuštěné budově, kde se scházeli bezdomovci. Fedor si našel tajnou kapsu v košili, kam si schovával peníze, co si vydělal. Bylo to málo, ale aspoň na chleba a občas na byt. Snažil se, aby Tim měl aspoň to nejnutnější.
Malý Tim spal stočený do klubíčka pod dekou a sny o tom, že půjde do školy a bude mít kamarády, mu dávaly sílu. Fedor se s tím vším trápil. Věděl, že pokud děti uvidí, v jaké žijí bídě, sociální orgány je vezmou a dají do dětského domova. A to nechtěl.
Ne Timovi, ne po tom všem, co si sám prožil. Anton ale propadl zoufalství a začal znovu pít. Pak se zhroutil úplně a skončil v nemocnici s otravou alkoholem. Fedora obvinili, že se o něj nestaral, a tak mu Tima vzali.
Fedor se vzepřel: „Nedám se! ” Ale úřady byly neoblomné. „Dítě musí do dětského domova. Vy nemáte střechu nad hlavou, nemáte práci, nemůžete se o něj postarat.
” Fedor šel za sociální pracovnicí, prosil ji, ať mu nechá Tima aspoň dočasně. Přislíbil, že najde bydlení a práci. A skutečně se mu to podařilo – sehnal si místo v azylovém domě a našel si aspoň brigádu. Tima mu vrátili pod dohledem.
Fedor si na ni ale musel dávat pozor, protože byl hlídán. Anton se mezitím zotavil, ale neměl sílu se o Tima starat. „Vezmi si ho do péče,” řekl Fedorovi. „Já na to nemám.
Ale tys byl pro něj víc než já. ”
Tak Fedor přijal odpovědnost za Tima. Anton se odstěhoval, nejdřív do města, pak úplně zmizel. Fedor se o Tima staral, jak nejlépe uměl.
Chodil do práce, vařil, pral, učil ho zavazovat tkaničky. Tim byl hodný kluk, ale občas se ptal po tátovi. „Táta musel odejít za prací,” lhal Fedor. Nebylo to lež, spíš nechtěl dítěti ubližovat.
Jednoho dne, když byl Tim ve školce, se Fedor rozhodl, že se musí vrátit do Osinik. Možná tam najde odpovědi, možná tam najde sám sebe. Vydal se na cestu pěšky, protože neměl na autobus. Šel celou cestu, spal pod mosty, jedl, co našel.
Když dorazil k domu, kde kdysi bydlela babička, zastavil se. Byl to už cizí dům, ale vzpomněl si na ni. Sedl si na práh a tiše řekl: „Babi, už jsem tady. A já se snažím, jak nejlíp umím.
” Seděl tam dlouho, až se setmělo, a pak vstal a vydal se zpátky. Věděl, že domov už nemá, ale že domov může být i v člověku, na kterém mu záleží. Když se vrátil do města, bylo ráno. Spěchal do práce, ale cestou se zastavil pro mléko.
Už byl skoro u obchodu, když ho někdo zavolal. Otočil se. Za ním stál malý chlapec s čepicí. „Strejdo, nechcete si koupit kvítí?
” držel uvadlý květ. Fiodor se usmál, koupil si květinu a šel dál. Ale pak si všiml, že se u zábradlí mostu něco děje. Lidé se sbíhali, někdo křičel, že ve vodě někdo je.
Fiodor si všiml malého těla ve vodě, které se zmítalo. Sám byl kdysi mrcha ve vodě, ale tohle bylo šílené – řeka byla studená a rozbouřená. V dětství, asi v pěti nebo šesti letech, se cítil ve vodě jako ryba, ale nikdy by nelezl do takové vody. Jenže pak se stal zázrak.
Hladina ukázala hlavu a on uviděl, že se bojovník topí. „Pomoc! Nechápu, kde se tam vzal! ” křičeli lidé.
Fiodor neváhal. Odložil květinu, strhl si bundu a skočil do řeky. Doplavat k tonoucí dívce mu trvalo dlouhé věky, ale podařilo se mu ji zachytit za límec a táhnout ke břehu. Byl ledový a unavený, ale nepustil ji.
Vytáhl ji na břeh, kde se už sbíhali lidé. Dívka kašlala a plakala. Bylo jí tak třináct, čtrnáct let. „Proč jsi skočil?
Vždyť ty se málem utopil! ” vykřikl někdo. Fiodor se jen usmál. „Protože jsem nemohl dopustit, aby se topil další.
Už jsem toho v životě nechal dost. ” Vodili ho domů, ale on jen mávl rukou. „Hlídám si synovce. Musím za ním.
A hlavně jsem slíbil jedné statečné babičce, že se budu starat o to, co mám rád. ” A tak odešel, sám zmrzlý a unavený, ale s úsměvem na tváři. Doma už na něj čekal Tim, celý natěšený, protože ho měl vyzvednout ze školky. „Kde máš tu květinu?
” zeptal se kluk. Fiodor se podíval na uvadlý květ, který mu zůstal v ruce. „To je pro tebe,” řekl a podal mu ji. „Život je někdy jako tahle rostlinka.
Vypadá obyčejně, ale když se o ni staráš, tak vykvete. ” A vzal Tima za ruku a vedl ho domů, kde je čekal teplý byt a naděje na lepší zítřky.