Hádka začala jako obvykle bez varování a bez konce. Ilona stála uprostřed kuchyně, ruce založené na prsou, a hleděla na manžela, který si klidně nabíral polévku a tvářil se, jako by se nic nedělo. U nás je všechno v pořádku, jen jsem unavený z práce, řekl a sklopil oči k talíři. Ilonu ta odpověď rozzuřila ještě víc.
Práce se ti už dva roky nezměnila. Dřív jsi tak unavený nebyl. A teď najednou ano. No jo, zima je venku, chladno, vitamín D chybí.
Tak bys odvezl rodinu k moři, možná by ti přibylo energie, odsekla. Místo odpovědi se dočkala jen kyselého výrazu, který už znala až příliš dobře. Musím spravit auto. Na moře teď nemám čas.
A nech mě najíst se v klidu. Tak je to vždycky. On má všechno pohodlí, ona se stará o dítě, o domácnost, o večeři, o všechno. Jen si sedni, jez a nedělej problémy.
Ilona vzala dceru do náruče a bez dalšího slova odešla do ložnice. Dveřmi práskla tak, že se ozvěna nesla celým bytem. V ložnici postavila malou Viku na zem a ukázala na hračky v koutě. Podívej, kdo tam na tebe čeká, koníček.
Tvůj nejoblíbenější. Dívenka s radostí běžela za hračkou, zatímco Ilona popadla telefon a napsala kamarádce Maše. Zase jsme se pohádali. Ani mě nechce poslouchat.
Říká, ať ho nechám v klidu najíst. Osel. Odpověď přišla za pár minut. Cože?
Zase? On tě úplně přestal vnímat, Ilono. Nechceš s tím něco udělat? A co jako?
Já bych odjela někam na pár dní. Ať se mu zasteskne. Ilona se zamyslela. Nápad se jí líbil.
Jenže byla jedna překážka – dcera. A tu s věčně zaneprázdněným manželem nenechá. Ale proč by ji vlastně brát nemohla? Proč by měla být dcera překážkou k tomu, aby si odpočinula a ukázala mu, že se nebude připoutávat k domu a tiše trpět?
Druhý den ráno oznámila Dimovi, že s Vikou odjíždí na pár dní do Soči. Počasí tam má být krásné, čtrnáct stupňů. Dcera i já potřebujeme teplo a čerstvý vzduch. Dima zvedl oči od telefonu a jen mávl rukou.
Tak si jeďte, když to tak potřebujete. A co ty tady sám? Uvaříš si něco? V obchodě si koupím jídlo, neumřu hlady, odpověděl lhostejně.
S jakou kamarádkou vlastně jedeš? S Mašou. Moje bývalá kolegyně. Dima jen přikývl a zase se ponořil do telefonu.
Žádná otázka, žádný zájem, žádná snaha ji zadržet. Ilona si vzpomněla, jak se seznámili před deseti lety. Byl to bratr její nejlepší kamarádky, vysoký, pohledný, vkusně oblečený. Nosil jí dárky, zval ji do nejlepších podniků a jednou spolu dokonce letěli do Paříže.
Tam, v hotelu u Louvru, ji požádal o ruku. Vytáhl černou sametovou krabičku a zeptal se: Vezmeš si mě? A ona vykřikla radostí snad na celý hotel. Teď po letech, po narození dcery a po mnoha krásných večerech, byl úplně jiný.
Zdržoval se v práci, byl odtažitý a chladný. Ilona se snažila být dobrou manželkou, vařit, starat se o sebe, číst ženské časopisy a rady o tom, jak být pro muže zajímavá. Dělala všechno, ale vztah se každým dnem ochlazoval. Den před odjezdem se Dima najednou vzpamatoval.
Objal ji, když rozkládala večeři, a řekl, že si uvědomil, že to mezi nimi není v pořádku. Promiň, ty se unavuješ s dcerou. Vezmi si v Soči dobrý pokoj klidně na týden, ať si odpočineš. Ilona se na něj překvapeně podívala.
Neměli bychom odpočívat spolu? To ještě uděláme. Teď mám hodně práce, nával. Musím vydělávat pro vás, pro dceru.
Políbil ji a dodal: Jen buď na příjmu, ať se nemusím strachovat. Ilona ten večer poprvé za dlouhou dobu pocítila úlevu. Napsala Maše, že se možná rozčilovala zbytečně, že je s nimi všechno v pořádku. Celý večer létala po bytě, balila kufry, skládala letní šaty a plavky.
Ale když Dima viděl obrovský kufr, jen se ušklíbl. Na co ti tolik věcí? Chci vypadat dobře, odpověděla. Když se zeptala, jestli je ráno odveze na letiště, zavrtěl hlavou.
Objednám vám taxi, budu pracovat. Vždyť jsi vedoucí oddělení, nemůžeš si na hodinu udělat čas? Ne, tipec. Já nejsem žádný darmošlap.
Kdo by mě tam držel, kdybych chodil kvůli každé hlouposti? Ilona bouchala věci do kufru. Takže tvoje žena a dcera jsou hloupost? Dobře, neodvolávej se, sama si poradím.
Ráno vyšla do kuchyně a Dima tam nebyl. Zavolala mu. Kde jsi? Jedu do práce.
Jaký problém? Vždyť je teprve sedm ráno. Řekla jsem ti, že nás vyprovodíš. Já ti včera řekl, že nepojedu.
Mám tu všechny projekty na spadnutí. Ilona zrušila hovor a přidala manžela do bloku. V tu chvíli se probudila Vika a spustila řev na celý dům. Den byl od rána beznadějně zkažený.
Na letiště ji odvezl taxikář, který jí pomohl s kufrem i kočárkem a cestou ještě poznamenal, že její manžel je vůl, když si nechá jezdit mladou ženu s dítětem samotnou. Ilona se zastala manžela, ale v duchu si říkala, že má taxikář vlastně pravdu. Na letišti už čekala Maša. Usmívala se od ucha k uchu a nesla si jen malý batoh.
To je celá tvoje výbava? podivila se Ilona. Co v Soči potřebuješ? Plavky, šortky a trička.
Prošly odbavením a sedly si do kavárny. Ilona si objednala latte a dezert, Maša čaj a zákusek. Když přišla řeč na Dimu, Ilona se rozpovídala o tom, jak se změnil. Ještě před rokem byl úplně jiný.
Nosil dárky, cestovali jsme, koupili jsme byt i auto. A teď ani nezvedne oči od telefonu. Maša se zamyslela. Nezdá se ti, že byl skoro rád, že odjíždíš?
Ne, to ne. I když možná ano. Nechci na to myslet. V Soči je přivítalo nádherné počasí.
Třiadvacet stupňů, slunce, palmy. Ilona si sundala svetr a najednou měla pocit, že z ní spadla tíha. Hotel byl luxusní, měly dva pokoje a obrovské okno s výhledem na moře. Ilona běžela otevřít okna a nechala dovnitř proudit mořský vzduch.
Maša ji hned vytáhla ven. Prošly se po promenádě, nakoupily si krásné šaty a pak zašly ke kadeřnici. Ilona si nechala ostříhat vlasy a mírně je zesvětlit. Když se podívala do zrcadla, nevěřila vlastním očím.
Vypadala zase jako dřív, svěží a krásná. Poslala Dimovi selfie, ale žádná odpověď nepřišla. Ani když se večer vrátily do hotelu a objednaly si jídlo, neozval se. Maša si k večeři dala láhev vína a Ilona čaj.
Když dopila třetí sklenku, začala být hlasitá a veselá. Chci jít ven, do baru. Taková města žijí v noci. Já mám dceru, která spí.
Nikam nejdu. Tak jsi nuda, odkázala jí Maša a za hodinu odešla v černých šatech do města s tím, že ji nečeká do rána. Ilona ležela v posteli a dívala se do telefonu. Ani jedna zpráva od manžela.
Ani jediný dotaz, jak se mají. Když Maša nepřišla ani ve tři ráno, znervózněla. Zavolala jí, ale kamarádka nepřijala. Za pět minut přišla fotka selfie s pohledným neznámým mužem.
A to je kdo? napsala Ilona. Neboj se, on je fajn. A do hotelu ho bez tebe stejně nepustí.
V tu chvíli se Vika zavrtěla v postýlce a začala kňourat. Ilona rychle položila telefon a běžela k dceři. Dala jí napít a pohoupala ji, až znovu usnula. Ráno se Maša vrátila unavená, ale šťastná.
Pověděla Iloně o muži jménem Maxim, kterého potkala v baru. Je ředitel a je naprosto úžasný. A má kamaráda. Jmenuje se Viktor, je prý skvělý a není ženatý.
Pozval nás obě na večeři. Ilona se zhrozila. Já jsem vdaná, Mašo. Se žádným se nechci seznamovat.
Ale neříkám, že si ho máš vzít. Jen se pojď pobavit. A mimochodem, tvůj Dima je naprostý trouba a něco s ním není v pořádku. Kdy jsi mu kontrolovala telefon?
Nikdy. Co tím chceš říct? Myslíš, že mi zahýbá? A co myslíš sama?
Nepřijel vás vyprovodit. Ani jednou ti nezavolal. Nic. Nemá na to čas, má hodně práce, bránila ho Ilona, ale sama cítila, jak jí po zádech běhá mráz.
Večer šly do restaurace. Ilona si půjčila od Maši modré večerní šaty, které jí padly jako ulité. U stolu seděli Maxim, Mašin nový známý, a jeho přítel Viktor, vysoký muž s příjemným úsměvem. Viktor se zajímavě ptal, poslouchal, smál se.
Když se dozvěděl, že je Ilona floristka, rozzářily se mu oči. To je krásné povolání, řekl. Květiny dělají lidi šťastnými. Večeře se protáhla.
Viktor vyprávěl o své práci, o tom, že řídí hotely, a o tom, jak miluje stará města a architekturu. Ilona mu vyprávěla o floristice a o své dceři. Mluvili spolu, jako by se znali léta. Když se loučili, Viktor jí jemně stiskl ruku a řekl, že bylo potěšení ji poznat.
Cestou zpět do hotelu se Maša rozpovídala o Maximovi. Přiznala, že chce zůstat v Soči, že možná zůstane celý měsíc, a pak uvidí. A kdyby náhodou, dodala, dala jsem Viktorovi tvoje číslo. Cože?
Ilona se zastavila uprostřed chodby. Ty ses zbláznila? Já jsem vdaná! Ale vždyť se ti líbí, ne?
Jen počkej, on ti napíše. V noci se Vika probudila s horečkou. Byla celá červená, měla skvrny na kůži. Vrátila se jí alergie, kterou mívala jako miminko.
Ilona okamžitě běžela na recepci a s pomocí personálu sháněla lékárnu. Jenže v první lékárně lék neměli, v druhé taky ne, ve třetí také ne. Přivolaný lékař dceři podal lék a doporučil co nejrychlejší návrat domů. Ilona koupila letenky na nejbližší spoj a ještě večer letěla zpátky.
Doma byla dřív, než Dima čekal. U vchodu do bytu ucítila vůni čerstvého pečiva. V předsíni stály dámské boty, které nebyly její. V obývacím pokoji na pohovce seděla mladá žena v hedvábném županu a naproti ní stál Dima.
Co se to děje? vydala ze sebe Ilona. Dima se otočil, jeho tvář byla směsice překvapení a vzteku. Proč jsi přijela dřív?
Vika má alergii, musela jsem se vrátit. A ty? Kdo je tahle žena? Dima bez váhání ukázal na dceru.
Jdi do pokoje, Lino, já to vyřídím. Pak se otočil k Iloně a studeně řekl: Tohle je můj byt, koupený za moje peníze. Ty odejdeš. Iloně se zatočil svět.
Ty ses zbláznil? My jsme ten byt kupovali spolu! Dima si ji změřil pohledem. Já jsem to zaplatil.
Já jsem mluvil s právníkem. Byt je napsaný na mě. Vezmi si Viku a odejdi. Později se domluvíme na výživném a opatrovnictví.
Milenka se přidala: Vlastně sis za to můžeš sama. Vůbec ses mu nevěnovala. Podívej se na sebe. Ilona vzala dceru do náruče, vytlačila kufr na chodbu a práskla dveřmi.
Ještě slyšela, jak se Dima snaží milenku uklidnit a slibuje jí, že Ilona přestane být překážkou. Venku se setmělo. Ilona seděla na lavičce před domem a třásla se. Zavolala Maše.
Ta okamžitě zarezervovala hotelový pokoj a poslala taxík. Druhý den přiletěla z Petrohradu, aby byla kamarádce na blízku. Už u soudu to bylo jasné. Dima měl všechno pojistěné.
Byt byl vedený jako darovací smlouva s podpisem Ilony o vzdání se nároků. Mohla dostat jen malé výživné na dceru. Ilona byla v šoku. Nevěřila, že by se k ní mohl zachovat takhle.
Ale Maša ji držela nad vodou. Neboj se, všechno bude dobré, opakovala. Ten Dima toho bude litovat. A ty začneš nový život.
Maša odletěla zpátky do Soči za Maximem a nechala Iloně svůj byt, aby tam bydlela a starala se o sebe a o Viku. Ilona si znovu sedla k práci, kterou milovala – k vázání květin. Koupila pár květin, poskládala první kytici, vyfotila ji a dala na internet. Nikdo si ale neobjednával.
A pak ji napadlo, že by se mohla vrátit k floristice i jinak. Když seděla u okna a dívala se na město, přišla jí zpráva od neznámého čísla. Ahoj, tady Viktor. Pamatuješ?
Byli jsme spolu na večeři v Soči. Chtěl jsem se zeptat, jak se máš. Ilona nejdřív nevěděla, co odpovědět. Srdce jí bušilo.
Pak ale vzala telefon a napsala jen: Ahoj. Všechno je v pořádku. A co ty? Viktor jí napsal, že kvůli práci přiletěl do jejího města a zeptal se, jestli by se nechtěli vidět.
Ilona dlouho váhala, ale nakonec souhlasila. Chůva pohlídala Viku a Ilona si oblékla světle modré šaty z kufru. Když vyšla ven, stál tam Viktor s kyticí květin. Vypadal skvěle.
Jsem rád, že jsi souhlasila, řekl a podal jí kytici. Šli spolu na večeři, pak se procházeli po nábřeží. Viktor ji vzal za ruku a Ilona cítila, jak je poprvé po dlouhé době šťastná. Když ji večer doprovázel domů, políbil ji na tvář.
A pak se jejich rty setkaly ještě jednou, tentokrát už ne tak opatrně. Druhý den odjeli spolu s Vikou na výlet do starobylého města. A zatímco se procházeli po historických uličkách, přišla Iloně objednávka na kytici. Zrovna se to začalo dít.
Večer zavolala Maše, aby jí to řekla. Maša se smála radostí a pak řekla: A ještě něco. Dnes mi psal právník Ilia. Víš, co zjistil?
Dima všechny peníze, co schoval, napsal na svou milenku. A ta ho samozřejmě opustila. Všechno si vzala a nechala ho na holičkách. Nemá nic.
Ilona se odmlčela. Pak se tiše zasmála. Tak to funguje karma, viď? Já to zvládla.
A jemu přeju hodně štěstí. Když skončila hovor, podívala se z okna. Slunce zrovna vyšlo z mraků a Ilona se usmála. Měla dceru, práci, která se jí vracela, a před sebou muže, na kterého se těšila.
Všechno bylo teprve před ní.