Věra s úžasem hleděla na Maxe. To je tedy setkání. Nevidět se víc než rok a narazit na sebe za takových okolností. To by si člověk ani nevymyslel.
Max si své bývalé ženy zatím nevšiml. Byl obklopen přáteli, oblečený slavnostně, trochu povýšený, s výrazem očividné samolibosti ve tváři. Dříve si Věra nevšimla, jak směšně a nepříjemně Max vypadá. Zdálo se jí, že je velmi chytrý a sebejistý.
Sama o sobě je sebevědomí dobrá vlastnost. Jenže úctu tento člověk zřejmě choval pouze k vlastní osobě. Andrej, který zachytil Věřin pohled, se na ni tázavě podíval. Zdá se, že to je on.
Přikývla žena s mírným úsměvem. Možná bychom měli odejít. Proč? Upřímně se podivila Věra.
Mně se tady líbí. Všechno je v pořádku. No jak chceš. Andrej ji povzbudivě pohladil po rameni.
Jeho dotyky ji vždycky uklidňovaly a uvolňovaly. I tentokrát. Jaké štěstí, že se potkali. Jinak by Věra zůstala v přesvědčení, že všichni muži jsou stejní jako její bývalý manžel.
A Max právě v tu chvíli s důležitým výrazem vyprávěl něco lidem, kteří seděli vedle něj. Připomínal nafouklého krocana, pyšného na vlastní důležitost. Některé z přítomných u stolu Věra znala. Byli tu dva Maxovi nejlepší přátelé s manželkami.
Věře nikdy zvlášť nevyhovovala společnost těchto lidí. Ani nevěděla, o čem by s nimi měla mluvit. Neměli žádné společné zájmy, žádné styčné body. Manželky Maxových přátel probíraly recepty, chalupu, obchody, modely telefonů.
Věra tyto hovory nemohla a ani nechtěla podporovat. Připadaly jí falešné, nepřátelské, neupřímné a omezené. Proto se Věra v té společnosti cítila zbytečná a jen doufala, že nudný a zdlouhavý večer s přáteli brzy skončí. Doma si obvykle vyslechla od manžela výčitky kvůli vlastní nekomunikativnosti.
Sedíš tam jako postižená, nedokážeš říct jediné slovo. Je ostuda za tebe takovou divnou. Věra se tehdy ještě cítila provinile. Dokonce se omlouvala.
Zdálo se jí, že má Max pravdu, že je špatná manželka a že je asi hloupá, když ani nedokáže s lidmi mluvit. Věra nikdy předtím neměla zkušenosti s muži. Možná proto hned neprohlédla, jaký je její manžel doopravdy. Max na ni zapůsobil tlakem, sebejistotou, vytvořil obraz úspěšného, chytrého člověka, za kterým se žena bude cítit v bezpečí.
Tak tehdy ještě velmi mladá Věra ztratila hlavu a později jí bylo líto i děsivé tyto vztahy zničit. Věra vyrůstala bez otce. Žila s maminkou v malém jednopokojovém bytě v domě na okraji města. Čtvrť nebyla příliš prestižní ani bezpečná, ale hned za oknem se rozprostíral nádherný plácek.
Obrovský, zarostlý vysokou trávou, protkaný širokými pěšinami. Za pláckem začínala obchvatová silnice, po níž uháněly obrovské kamiony a náklaďáky. Někdy si Věra prostě sedla na široký parapet a pozorovala auta, vzácné chodce spěchající přes louku, kluky, co pouštěli draky, a ty fantastické západy a východy slunce, které z okna jejich jediné místnosti s maminkou vídala. To bralo dech.
Věra se to pak snažila kreslit, ale nikdy se jí to nedařilo. Zřejmě jí osud odepřel výtvarný talent. Věřino dětství rozhodně nebylo finančně zajištěné. Její maminka pracovala v místní škole jako učitelka prvního stupně.
Celé své srdce věnovala práci. Ale tehdy učitelé dostávali málo zaplaceno a i ty drobné výplaty často zpožďovaly. Matka si často musela půjčovat od sousedů do výplaty. Někdy několik dní za sebou malá rodina žila jen z těstovin a chleba, ale i tehdy dokázala maminka vymyslet něco zajímavého.
Jednou připravila z nudlí a dvou vajec něco jako koláč, jindy upekla z mouky slané a tak chutné placičky. Věra věděla, že peněz u nich doma moc není, a proto nikdy nevyžadovala drahé dárky. Ale občas je maminka vzala na trh na druhém konci města a tam si spolu vybírali nové oblečení. Byly to levnější, ale velmi hezké věci.
Maminka měla skvělý vkus. Vždycky dokázala vybrat to, co její dceři neuvěřitelně slušelo. A ještě měla Věra na dvoře spoustu kamarádů a kamarádek. Jak netrpělivě ta banda čekala na prázdniny, zvlášť na letní.
Vždyť to byly hry od rána do večera na volném prostranství, návštěvy u sebe doma a nekonečná dobrodružství. Někdy chodila Věra spolu s ostatními dětmi z jejich dvora do kina nebo do místního parku. Pravda, ne tak často, jak by si přáli, protože všechny děti byly z podobných rodin jako Věra a peněz nebylo nazbyt. Ale užívat si dětství to nikomu nepřekáželo.
Maminka dokonce dokázala ze skromného platu uspořádat dceři oslavu narozenin. Připravila stůl, sama upekla dort. Udělala své úžasné karbonátky s bramborovou kaší, nakrájela ovoce. To bylo nádherné.
Věra na své dětství často vzpomínala s teplem a nostalgií. Slunečné, šťastné, bezstarostné časy. Věra si ani nepamatovala, že by někdy trpěla kvůli absenci otce ve svém životě. Zaprvé nebyla jediná.
Její nejlepší kamarádku Světlanu také vychovávala jen maminka a soused z jejich patra Peťa rostl rovněž bez otce, stejně jako mnoho dalších dětí. Zadruhé, maminka vyprávěla, že otec pil, a proto se rozvedli, když ještě nebyly Věře ani tři roky. A co znamená, když člověk pije? To holčička věděla moc dobře.
Stačilo se podívat na sousedy z horního patra. Strýc Míťa se opíjel a dělal doma hrozné scény. Křik, nadávky, rachot padajícího nábytku, pláč malých dětí, které musely v tom všem vyrůstat. Ne, díky.
Věra o takové štěstí nestála. Otec se po rozvodu zpočátku ještě objevoval. Vodil dceru na procházky, dokonce platil drobné alimenty, ale pak si založil novou rodinu a zapomněl na svou prvorozenou. Odstěhoval se natrvalo do nějaké zapadlé vesnice.
Od té doby o něm nebylo ani slychu, ani vidu. Alimenty samozřejmě přestal posílat. Nové děti také potřebovaly peníze. Maminka toho ani v nejtěžších časech nelitovala.
Ať jsme chudí, hlavně, že žijeme v klidu, říkávala. A to má cenu zlata. Věř mi. A dcera jí bezvýhradně věřila.
Navíc Věra ani neměla pocit, že by žila v nějaké velké bídě. Byla spokojená. Neměla otce, ale měla tu nejlepší maminku, laskavou, vnímavou, chápající. Maminka nikdy dceru netrestala za prohřešky.
Ne, posadila ji před sebe a vedla s ní dlouhé rozhovory. Po nich se Věře vždy ulevilo a v hlavě se jí rozjasnilo. Díky těm rozhovorům dívka mnohé chápala a příště se už snažila chovat správně. Věra si tohoto přístupu nesmírně vážila.
Dobře totiž viděla, jak jiní dospělí sousedé vychovávají své děti. Na Světlanu její matka občas křičela tak, že se třásla okna, a Peťu dokonce někdy bila. Takže se kluk někdy bál jít domů, když tušil trest. Ne, Věra s maminkou měla úplně jiný vztah.
Maminka ji vždycky podporovala a nikdy jí nevyčítala třeba známky. Věra se učila průměrně. Ve škole byla dobrá, a to díky vrozené pečlivosti a svědomitosti. O samých jedničkách si ani nesnila.
Učení jí nedávalo se snadno. Ale její maminka nebyla tak ambiciózní, aby na ni tlačila a vyžadovala zlatou medaili, jako to dělali rodiče některých spolužáků. Ne, Věra vyrůstala v psychicky pohodlném a klidném prostředí. A pak se v páté třídě ukázalo, že i ta průměrná nenápadná dívka Věra má svůj vlastní talent.
Projevily se u ní schopnosti na cizí jazyky. V páté třídě se totiž začala učit angličtina a hned bylo jasné, že si Věra látku osvojuje snadno a s chutí. Slova si lehce zapamatovala a složité konstrukce stavěla bezchybně. Dívka jaksi intuitivně cítila jazyk a snadno chápala jeho základy.
Dokonce začala ze zájmu sama podle samoučitelky studovat francouzštinu a šlo jí to. Maminka byla na úspěchy své dcery hrdá a podporovala ji. Peněz se sice nedostávalo, ale přesto našla prostředky na kurzy cizích jazyků v centru rozvoje mládeže. Věra se do toho místa doslova zamilovala.
Líbilo se jí v tom skvělém vzdělávacím zařízení úplně všechno. Prostředí, vstřícnost učitelů i ostatní studenti, stejně zapálení jako ona sama. Věra rychle dělala pokroky. V deváté třídě už přesně věděla, kam bude po škole směřovat.
Fakulta cizích jazyků na místní vysoké škole. Jinou cestu pro sebe dívka neviděla. Matka ji v tom podpořila. Aspoň šetři mámu, lamentovala teta Luba, sousedka a máma Světlany.
Celý život tě táhne. Běž na učňák, vyuč se švadlenou nebo kuchařkou. Budeš mít řemeslo v rukách. Už za tři roky začneš vydělávat.
Matce se uleví. A takhle ještě dva roky školy, pak celých pět let univerzity. Sedm let sedět mámě na krku. To je k zbláznění.
Lubo, co to říkáš? Rozhodila rukama maminka Věry, která ten rozhovor náhodou zaslechla. To je přece její budoucnost. Ona je rozená překladatelka.
Sedm let není nic. Utečou, ani si nevšimneme. No jak myslíte. Světlana, tetina dcera a zároveň nejlepší kamarádka Věry, šla na učiliště na cukrářku a skutečně už za tři roky vydělávala ve výrobě slušné peníze.
To byla Věra teprve na prvním ročníku. Světlana se začala hezky oblékat, chodit s novými kamarády a kamarádkami po klubech, výrazně se líčit. Zpočátku brávala s sebou i Věru. Ale kam by ta chodila se svou dospělou a samostatnou přítelkyní?
Za prvé, peníze na všechny ty zábavy nebyly. Za druhé, studium na univerzitě zabíralo spoustu času. A tak se nějak stalo, že se cesty dětských kamarádek rozešly. Ale Věra si hlavu nelámala.
Měla svůj vlastní pestrý a naplněný život. Na univerzitě se jí líbilo všechno. Dívka byla šťastná, když zjistila, že ji nakonec přijali na státní místo. A maminka, ta byla teprve šťastná.
Vždycky jsem v tebe věřila, řekla maminka v ten památný večer, kdy vyhlásily výsledky přijímacích zkoušek. Žena dokonce ze samé radosti prostřela stůl jen pro sebe a dceru. Nikdy jsem nepochybovala, že to zvládneš. A přece jsem se bála.
Samozřejmě. Ale teď vidím, že zbytečně. Tak pojď, dceruško, uč se, snaž se. Teď je tvoje budoucnost ve tvých rukou.
Všechno zvládneš. Jsi moje šikovná holka. A Věra se snažila. Učila se s chutí.
Ve škole nikdy nebyla premiantkou, ale tady se najednou stala nejlepší studentkou ročníku. Dokonce měla zvýšené stipendium, což se rozhodně hodilo. Sice to byly drobné, ale aspoň na jízdné do školy na měsíc to stačilo. Jazykově Věru vedl profesor a zároveň děkan fakulty Petr Sergejevič.
Byl to už velmi starý muž, hubený, s elegantními šedinami ve vlasech, vždy bezchybně oblečený. Žádné džíny a trička jako u mladších učitelů, jen sněhobílé košile, kalhoty s puky, vesty a saka. A právě v tom spočívalo jeho zvláštní kouzlo. Petr Sergejevič byl svým oborem nesmírně zaujatý.
Bylo to patrné na první pohled a přitahovalo to. Na jeho přednáškách studenti seděli tiše jako myšky, sledovali profesora zářivýma očima a hltali každé jeho slovo. Hodiny u Petra Sergejeviče ubíhaly jako jeden okamžik. Odpovídajícím způsobem byla i úspěšnost u něj nejvyšší.
Na zkoušky z jeho předmětů se ani nebylo třeba připravovat. Látka se sama zázračně ukládala studentům v hlavách. Nějaké kouzlo. Právě u Petra Sergejeviče nakonec Věra psala svou diplomovou práci.
To byl její oblíbený učitel. Proto měla dívka radost z toho, že si ji profesor vzal k sobě. I samotný profesor se zjevně s vřelostí choval k talentované studentce. Máte zvláštní dar.
Jazyk cítíte velmi dobře, říkával Petr Sergejevič nejednou. Čeká vás velká budoucnost. A tak se stalo, že během práce na diplomu se profesor a studentka zblížili. Nenápadně jejich hovory sklouzávaly k osobním tématům.
Tomu se nedalo vyhnout. Tak se Věra dozvěděla, že Petr Sergejevič má manželku a oblíbeného psa Najdu. Jen děti jim Bůh nedopřál. Za to profesor prakticky vychoval synovce, syna své sestry.
Tomu totiž brzy zemřel otec, a tak mu strýc nahradil rodiče. Právě Petr Sergejevič pomohl Věře s její první prací. Doporučil ji nějakým svým známým z cestovní kanceláře. Dívka mu za to byla velmi vděčná.
Dobře si totiž uvědomovala, jak je těžké najít práci člověku bez zkušeností a konexí. A tady se všechno vyřešilo tak skvěle. Ti moji známí mi ještě mockrát poděkují za to, že jsem jim tě doporučil, usmíval se Petr Sergejevič na Věřina slova díků. A pro dívku začal docela jiný život.
Především teď měla v rukou peníze, své vlastní, a ne nějaké drobné jako stipendium. Když dostala první výplatu, zůstala stát v němém úžasu. Částka byla téměř třikrát vyšší než plat její matky. Věra hned nakoupila dobroty na stůl a rozhodla se uspořádat slavnostní večer.
A také v obchodě vybrala mamince krásné šaty. Věděla, že o takových už dávno sní. Maminka se dokonce rozplakala radostí za dceru a samozřejmě i samotný Věřin dárek ji velmi dojal. A tehdy nastal okamžik, kdy mohu konečně říct, že to všechno nebylo nadarmo, pronesla matka onen večer.
Ani jsem o tom nepochybovala. Jen jsem si nemyslela, že se tvůj osud tak šťastně začne skládat hned od začátku. Teď už můžeš mimochodem přemýšlet i o osobním životě. Osobní život.
Tomuto tématu se Věra pořád nějak vyhýbala. Byla to totiž velmi pohledná dívka a dobře to o sobě věděla. Vlasy barvy pšenice, lehce pod ramena, velké hnědé oči, tmavé obočí do oblouku, štíhlá, dlouhonohá, vysoká. Věra často zachycovala na sobě vzájemné pohledy chlapců i mužů.
Dobře si však uvědomovala, že je ještě brzy začínat s kýmkoliv vztah. Nejdřív se musí doučit a postavit na vlastní nohy. A hlavu za ta léta nikomu neztratila, aby kašlala na své životní plány a úplně se ponořila do citů. Věra prostě chtěla nejdřív něco dokázat sama, získat profesi, stát se samostatnou a nezávislou, a pak přijde i to ostatní.
Před očima měla příklad své kamarádky Světlany. Ta se vdala skoro hned po ukončení školy, otěhotněla s dalším nápadníkem a museli se vzít. Jenže ani on, stejně jako Světlana, neměl nic vlastního. Byl to taky jen mladík, navíc z vesnice.
Samozřejmě se dvojice nastěhovala do bytu Světlaniny matky. Hádek a konfliktů přibylo, klidu a prostoru ubylo. A pak se Světlaně narodily hned tři dcery za sebou. Příchod každé vnučky její matka, teta Luba, vítala ne s radostí, ale spíš s rozmrzelostí.
Proč se množí jako králíci? Stěžovala si na nezodpovědné mladé sousedům. Už žijeme v dvoupokojovém bytě v šesti. Jeden druhému sedíme na hlavě.
Světlana by měla raději pracovat, místo aby každý rok rodila. A ten její trouba není o nic lepší. Pořád jen něco hledá a nikdy nic nenajde. Fuj na ně.
Ne, Věra chtěla pro sebe úplně něco jiného. Představovala si jinou budoucnost. Chytrý a laskavý manžel, který má svou ženu rád a stará se o ni. Dvě děti, chlapec a dívka, samostatný prostorný byt s dobrými úpravami.
Věra věděla, že tak to teď i bude. Dobré vzdělání, prestižní práce, solidní plat. Dívka si už otevřela účet v bance a každý měsíc tam posílala peníze. Šetřila si na vysněné vlastní bydlení.
Věra, která v životě neviděla moře, stihla za pár let navštívit Krasnodar, Turecko i Španělsko. Pracovala přece v cestovní kanceláři, a proto pro ni nebylo těžké pořídit si last minute zájezdy za výhodnou cenu. Brávala s sebou na dovolenou i maminku. Bylo to takové štěstí uvědomovat si, že plníš dávný sen svého blízkého milovaného člověka.
Vždyť maminka, ať se dožila solidního věku, uviděla moře poprvé. Později tyto vzpomínky hřály Věřinu duši. Byla ráda, že stihla maminku učinit šťastnou, že jí stihla ukázat kousek světa. Jenže s osobním životem to u Věry nijak neklapalo.
Neuměla se bavit s muži, neměla v tom žádné zkušenosti. Ve škole se o kluky zvlášť nezajímala. Byla ještě malá. Ano, bylo jasné, že mnohé její vrstevnice už dávno s chlapci randily, ale u Věry to v tomto směru přišlo později.
Na univerzitě se stalo, že na jejím oboru skoro žádní kluci nebyli. Samý dívčí kolektiv. A i kdyby byli, Věra byla tehdy zaměřená na studium a kariéru. Na románky prostě neměla čas.
A pak už se Věra začala mužů jednoduše bát. Připadali jí všichni nějací nesrozumitelní, hluční, silní. Jak s nimi mluvit? Kdo ví.
Samozřejmě si muži Věru čas od času všímali, ale ona se lekala, ztrácela, styděla a dělala všechno proto, aby od ní nápadník co nejrychleji odpadl. Chápala, že to není normální. Už se chystala navštívit psychologa, hledat a zpracovávat traumata, která jí bránila v navazování vztahů. Ale tehdy se v jejím životě objevil on.
Max. Krásný upravený muž, stylově a draze oblečený, vysoký, sportovní, s bezchybnými způsoby. Evidentně pravidelný návštěvník posilovny, ale přitom nepřehnaně přecpaný svaly. Pružný, lehký krok, okouzlující úsměv.
Do jejich cestovky jezdil kvůli práci několikrát a vždy se zvlášť přátelsky zdravil právě s Věrou. Dívka chytala jeho pohledy a okamžitě se červenala. V duchu se za svou plachost hubovala, ale nemohla si pomoct. A jednou se potkali ne v práci, ale jen tak na ulici.
Věra dodnes nevěděla, byla to náhoda, nebo Max tu údajně nečekanou schůzku záměrně zařídil. Ale to už nebylo důležité. Věra vyšla z knihkupectví a ve dveřích se srazila s Maxem. Usmál se, pustil ji první a přátelsky pozdravil.
Věra nesměle odpověděla na jeho pozdrav a cítila, jak jí v uších začínají bubnovat kladívka a po zádech se žene husí kůže. Takový účinek na ni měl Max. Potkali se a dobře, stává se. Věra šla dál, ale Max ji dohnal už za pár minut.
Nejprve jen mlčky kráčel vedle ní. Věra nevěděla, jak reagovat, a on si zřejmě její rozpačitost trochu vychutnával. Jsi tak roztomilá, když se stydíš, pronesl konečně. A vůbec jsi strašně krásná a skromná dívka.
Takovou jsem ještě nepotkal. Děkuji, zašeptala Věra. Kompliment jí zamotal hlavu. Ano, všímala si, že se na ni Max dívá nějak zvlášť, ale nikdy by ji nenapadlo, že se jí takhle přizná ke své sympatii.
A co dál? Dál Max převzal celou iniciativu do svých rukou. Věra ani nepostřehla, jak přestala být nesmělá. Prostě šli s Maxem městem a povídali si o všem možném jako staří známí.
Byl skvělým společníkem. Zdálo se, že Max dokáže udržet jakékoli téma. Ukázalo se, že pracuje jako vedoucí oddělení na plynárně. S jejich cestovkou spolupracují už dlouho.
Nakupují zájezdy pro zvlášť zasloužilé pracovníky jako odměnu za poctivou práci. Kvůli tomu chodil Max čas od času k Věřinu šéfovi. Bydlí Max sám ve svém vlastním bytě, a hlavně teď není ve vztahu, ale velmi ho hledá. Od dětství jsem snil, že potkám skromnou, něžnou, krásnou dívku, svěřil se Věře.
Od malička je můj ideál Popelka z disneyovské pohádky. Myslel jsem, že takové už nejsou. Ale potkal jsem tebe, a zdá se mi, že přesně taková jsi. Věra tehdy tál z jeho komplimentů a příjemných, jak se jí tehdy zdálo, přirovnání.
Teprve později pochopila, že Popelka není zrovna ten nejšťastnější a nejsamostatnější hrdina. Žila, pracovala, snášela, hodně dřela a nikdy si na nic nestěžovala. Ano, přesně takovou manželku Max potřeboval, a ani se tím netajil. Jenže Věra byla příliš naivní a nezkušená, aby to hned pochopila.
Mladí lidé spolu začali chodit. Max se Věře zdál být tou vysněnou pevnou zdí, o které vždycky snila. Přesně věděl, kam mají jít, do kina nebo do restaurace. Úplně organizoval jejich volný čas, dával Věře dárky, obklopoval ji péčí a pozorností.
Dívce se to tehdy líbilo. Konečně nemusela nic rozhodovat. Bylo tak příjemné cítit, že za ni někdo jiný nese odpovědnost. A Max s radostí převzal zodpovědnost za Věru.
Každý večer si pro ni přijel do kanceláře po práci. Večeřeli spolu v nějaké restauraci a pak dlouho chodili po městě. Někdy zašli do kina, někdy na bowling. Čas od času se pár setkával s Maxovými přáteli.
Věra se na ty lidi usmívala, ale bohužel nedokázala najít společnou řeč s jejich partnerkami. Proto ji tyto společné posezení působily nepohodlí, i když se snažila Maxovi nic nedat najevo. Chtěla, aby s ní prožíval jen pozitivní emoce. Dívka se vůbec často přizpůsobovala jemu.
Nevždy se jí líbily filmy, které vybíral on, ale Věra předstírala nadšení. V kavárně si také objednávala přesně to, co jí doporučil její doprovod. A tak to bylo ve všem. Max přece nejednou říkal, že Věra je dívka jeho snů.
Nazýval ji nadpozemskou, jedinečnou, jedinou svého druhu, a Věra ho prostě nechtěla zklamat. A pak asi po roce pravidelných schůzek a randění Max požádal Věru o ruku. Bylo to úplně nečekané, ale za to podle všech pravidel žánru v restauraci. Při romantické hudbě, s pokleknutím na jedno koleno a s předáním sametové červené krabičky s prstenem.
Věra si tehdy zakryla tvář rukama a rozesmála se. Cítila se šťastná a v bezpečí. Její sen se splnil. Teď bude mít pevnou soudržnou rodinu, hodného a dobře situovaného manžela, oblíbenou práci a slušný plat už má.
No páni, všechno přesně tak, jak si to kdysi představovala. Opravdu se to děje jí. Samozřejmě, že Věra souhlasila. Jinak to ani být nemohlo.
A potom následovalo seznámení s Maxovými rodiči. Věra byla trochu nervózní, jak ji přijmou. Přeci jen to byli poměrně majetní lidé a ona pocházela z chudé, navíc neúplné rodiny. Ale všechno proběhlo skvěle.
Matka i otec Maxe jeho volbu plně schvalovali a sdíleli. Věra se jim prý velmi líbila. Max nám o tobě tolik vyprávěl, usmívala se budoucí tchyně. A teď vidíme, že měl ve svých hodnoceních pravdu.
Opravdu jsi úžasná. Jenže u Věřiny matky Max hned vzbudil podezření. Dívka to poznala z jejich pohledů a mimiky. Samozřejmě je to tvoje věc, svěřila se žena se svým názorem, když Max odešel.
Ale mně připadá nějak moc. Nevím, jak to přesně nazvat. Sebejistý. Asi na tebe příliš tlačí.
Ale mami, Věra ji pevně objala. To je ten nejúžasnější člověk na světě. Dej Bože, aby to tak i bylo. Věra si tehdy myslela, že máma jen trochu žárlí.
Vždyť přece tolik let žili jen spolu v naprosté shodě. A teď najednou má dcera svůj vlastní oddělený život. Po svatbě se Věra přestěhovala do Maxova bytu, prostorného, luxusně zařízeného bytu v centru města. Úžasné místo.
Dívka se snažila manželovi zavděčit. Udržovala jejich rodinné hnízdo v naprosté čistotě. Max sice nikdy nevytýkal nepořádek, ale když si něčeho všiml, mimoděk se už křivil. A Věra se snažila, aby k takovým situacím vůbec nedocházelo.
Max byl sám puntičkář a totéž očekával i od ostatních. S dětmi se novomanželé rozhodli neotálet. Bylo to přání Maxe. Velmi toužil po synovi, dědici, jak říkával.
Věra se z nějakého důvodu bála, že se jim dítě hned nepodaří. V práci vyslechla spoustu historek kolegyň o tom, že dnes už není tak snadné porodit zdravé a silné miminko. Mnohé se léčí roky, než vůbec otěhotní. A Věra tak moc nechtěla manžela zklamat.
On měl rád, když všechno šlo podle plánu. Jakékoli odchylky od kurzu rozčilovaly tohoto ve všech ohledech organizovaného člověka. Ale Věra se trápila zbytečně. Už pár měsíců po svatbě s radostí oznámila manželovi, že čeká dítě.
Max se tak šťastně usmál, že jeho ženě u srdce zahořelo teplo. Pomyslela si, že jejich dítě bude mít toho nejstarostlivějšího a nejmilujícího otce, ne jako ona sama. Těhotenství však neprobíhalo nijak lehce. Od samého začátku Věru sužovala strašná nevolnost.
Někdy ani nemohla vstát z postele, aby jela do práce. K vlastnímu překvapení si Věra všimla, že to Maxa dráždí. Samozřejmě se velmi snažil. Staral se o ženu.
V noci běhal pro léky proti nevolnosti. Vozil ji na všechna vyšetření a ultrazvuky. Dokonce občas i vařil. Ale až příliš často připomínal silné ruské ženy, které rodily přímo na poli, a nic.
A co hůř, dával Věře za příklad manželky svých přátel, které prý těhotenství ani nepocítily. Bylo to urážlivé, ale Věra mlčela. Nechtěla se s manželem hádat. Na jednom z plánovaných vyšetření se ukázala příčina špatného Věřina stavu.
Pod srdcem totiž nenosila jedno, ale hned dvě miminka. Dvojčata. Přesněji řečeno dvojvaječná. Odtud slabost, nevolnosti i ostatní radosti.
Když tu novinu uslyšela, málem spadla z lehátka, na kterém ležela, zatímco jí lékař přejížděl sondou po dosud plochém bříšku. Nejprve překvapení, pak radost. Hřejivá vlna zaplavila srdce nastávající maminky. Max, který byl u toho přítomen, vypadal poněkud zaskočeně.
A je tam aspoň jeden kluk? Zeptal se. Ale kdepak, tatínku? Na takové věci je ještě brzy.
A ostatně, co na tom záleží? Hlavní je, že jsou děti zdravé a vyvíjejí se, jak mají. Max fanaticky snil o synovi, o dědici. Často rozjímal o tom, jak ho bude brát na ryby, jak ho naučí plavat, jezdit na kole.
Plánoval ho dát na zápas, protože mužský charakter se podle něj ková jen ve sportu. Věra se dokonce trochu obávala, že jim příští ultrazvuk oznámí dvě holčičky. To by se Max jistě rozesmutnil a možná by obviňoval ji, Věru. Ano, v poslední době jí Max začal vyčítat kde co.
Že nevaří, jak by měl, že neuklízí dost pečlivě. Ale to bylo jen ve špatné náladě. Jinak se o Věru staral stejně jako dřív. Zahrnoval ji komplimenty, a Věra se snažila zbytečně ho nerozčilovat a zoufale doufala, že aspoň jedno z jejich miminek bude kluk.
Sama by byla spokojená s čímkoli. Obě děti už milovala bezpodmínečnou láskou. Brzy se ukázalo, že Věra nosí takzvaná královská dvojčata, chlapce a dívku. Takový dar osudu.
Max byl spokojen. Dědic je. Věra se také uklidnila. Bříško rostlo ne po dnech, ale po hodinách.
Věře už bylo velmi těžké nejen chodit, ale vůbec se hýbat. A Max, jak naschvál, trávil celé dny v práci. Navíc neustále jezdil na služební cesty. Každý den ale manželce volal, ptal se na její zdraví.
Naříkal, že nemůže být po jejím boku, a hned ji ujišťoval, že se snaží právě kvůli ní a dětem. Chci, aby naše rodina nic nemusela postrádat, říkával. Potřebuji, aby moje děti měly to nejlepší. Věra se jako vždy s manželem shodovala, přiznávala správnost jeho názorů, ale přece jen by si přála, aby byl Max nablízku.
Pomoc opravdu potřebovala. Naštěstí ji máma v těžké situaci nenechala samotnou. Ona za ní chodila i do obchodů a doprovázela ji do nemocnice. A pak se narodila miminka.
Trochu dřív, než byl termín, jak to u dvojčat často bývá. Chlapeček a holčička, Štěpán a Arina. Uřvaní, zvědaví, čilí, a všechno se roztočilo. Věra teď věnovala veškerý svůj čas dětem.
Přebalování, houpání, krmení, praní, procházky, koupání. Max pomáhal, jak mohl, ale on se přece unavil v práci. Věra se snažila nezatěžovat ho domácími povinnostmi. Zvládala to sama.
Křik miminek, zejména jejich noční buzení, Maxe zjevně rozčiloval. Věra to viděla. Bylo jí to trochu líto, ale snažila se postavit na stranu manžela. Ano, jako mladá matka se dvěma kojenci v náručí byla velmi unavená, ale Max to neměl o nic lehčí.
Na jeho bedrech ležela starost o finanční zajištění rodiny. Měl právo na odpočinek a klid ve vlastním domě, a Věra se ze všech sil snažila tento klid svému manželovi zajistit. Čas plynul, děti rostly. Věře se trochu ulevovalo, a přesto v péči o děti si mnohého nevšímala.
Max se vzdaloval. Teď trávil celé dny a týdny mimo domov. Vymlouval se na práci. Buď měl služební cesty, buď pracovní večeře, nebo nějaké důležité schůzky a jednání.
Věra se do podrobností nepouštěla, neměla na to ani čas. A maminka, maminka, která zpočátku tak často pomáhala dceři s vnoučaty, nějak najednou zeslábla. Věra si toho nejdřív ani nevšimla. Mamčiny pohaslé oči, její častější migrény a nekonečná únava.
Věra, zaměstnaná vlastními starostmi, tomu zkrátka nevěnovala pozornost. Dvě malá miminka najednou, to přece nejsou žádné žerty. Tři roky utekly, ani si toho nevšimla. Arina a Štěpán povyrostli.
Věra rozhodla, že nastal čas poslat děti do školky a sama se vrátit ke své milované práci. Ano, doba mateřské je výjimečná. Je velmi příjemné věnovat veškerý svůj čas dětem, rodině, domácnosti. Byt se leskne čistotou.
Každý den čekají rodinu chutná jídla. Ale Věra si velmi přála zpátky do kanceláře. Oblékat se elegantně, nanášet makeup, stýkat se s kolegy a věnovat se své milované práci překladům. A peníze navíc se rozhodně hodí, ne?
Max rodinu plně zajišťoval. Štědře posílal Věře na kartu peníze na potraviny a hračky pro děti a nikdy nepožadoval vyúčtování. Ale Věra si přála znovu vydělávat sama, znovu pocítit nezávislost. Žena s netrpělivostí čekala na konec mateřské.
Doufala, že až se vrátí do práce, Max se na ni zase začne dívat jinak, že se v jeho očích znovu objeví zájem. A konečně bylo to hotovo. Děti byly umístěny do školky, Věra znovu v kanceláři. První dobu si žena nového života užívala.
Práce ji těšila a inspirovala. Společenský kontakt ji povzbuzoval. Ale toto krásné období trvalo žalostně krátce. Děti.
Děti začaly ve školce onemocnět jedno po druhém. Jednou začala kašlat Arina, jindy dostal horečku Štěpán. Věře volali ze školky přímo do práce a žádali ji, aby dvojčata odvezla domů. Žena se omlouvala vedení, zbalila se a jela pro syna a dceru.
Následovala nejméně dvoutýdenní nemocenská, během níž mladou matku někdo zastupoval. Věře to bylo nepříjemné vůči kolegům i šéfovi, ale co měla dělat? Max si svou práci dovolit opustit nemohl. Zůstával hlavním živitelem rodiny.
A maminka? Poslední dobou byla až příliš slabá a unavená. Věra věděla, že matka často chodí k lékaři. Věnuje se svému zdraví.
Uložit jí na bedra dva malé a neustále nemocné děti by jí svědomí nedovolilo, i když věděla, že babička své vnoučky miluje. Maxovi rodiče také nepřicházeli v úvahu. Žili si svůj vlastní zajímavý a bohatý život. Na dvojčata si skoro nevzpomněli.
Jen k narozeninám jim popřáli. Nu což, měli na to plné právo. Zdálo se, že za nějaký čas se děti přizpůsobí, přestanou chytat nachlazení a všechno se dostane do normálních kolejí. Ale ne, nekonečné nemoci dvojčata neopouštěly.
Pediatrička jen bezmocně krčila rameny. No, existuje takové označení neslučitelné se školkou. Ne každému dítěti vyhovuje předškolní zařízení, a vaše jsou navíc i nedonošené. Imunitní systém se jim zřejmě ještě nestačil vyvinout.
Co dělat? Ptala se rozrušená matka. Zase ji už delší dobu v práci zastupovala mladinká kolegyně a hlas té dívky dnes po telefonu zněl až příliš unaveně. No jistě.
Není snadné táhnout na sobě hned dva úseky. Věra se cítila provinile jak vůči kolegyním, tak i vůči dětem. No, co se dá dělat, pokrčila rameny doktorka. Jediné východisko je vzít děti ze školky.
Časté nemoci nejsou dobrá taktika. Už se jim to komplikuje. Na rodinné poradě Věra probrala nastalou situaci s manželem. Doktorka říká, že by děti neměly školku navštěvovat, pronesla žena smutným hlasem a podívala se na manžela.
Divné. Za mých časů tohle s dětmi nebylo. To je všechno důsledek hyperprotektivity v prvních měsících a letech. Balila jsi je jako zelí, nedala jim otužovat se.
Narodili se předčasně a byli slabí, připomněla Věra. Tehdy to jinak nešlo. Prostě jsi kvočna, povzdechl si Max. No a jak z toho ven?
Myslela jsem, že bychom měli vzít chůvu, podělila se Věra o své myšlenky. Chůvu? Max pohrdavě zkřivil rty. Moje děti má vychovávat cizí ženská, která bude pořád u nás doma?
Ne pořád, jen v době, kdy budu v práci. Už jsem volala do agentury. A ne, řekl Max rozhodně. Nepustím k mým dětem nikoho cizího, a ani ekonomicky to není výhodné.
Tvůj plat nestačí na kvalifikovanou profesionální chůvu, a jinou nepotřebujeme. Takže radši zůstaň doma a věnuj se dětem. To je jediné správné řešení. Věra se pokoušela odporovat.
Snažila se mu vysvětlit, jak moc je pro ni práce důležitá. Nejen jako zdroj peněz, ale i jako prostor pro seberealizaci, pro komunikaci se zajímavými lidmi. Ale Max byl neoblomný. Kategoricky se stavěl proti chůvě a trval na tom, aby žena zůstala doma.
Vzpomínáš, jak bylo dobře, když jsi byla na mateřské? Všude čisto, děti veselé a klidné. Doma to vždycky vonělo jídlem. A teď dej výpověď.
Ani o tom nepřemýšlej. Stejně se musí o děti někdo starat. Já přece nemůžu opustit práci. A Věře nezbylo než se s tím rozhodnutím smířit.
Max na ni tlačil. Vlastně to tak bylo vždycky, už od začátku jejich vztahu. Věra se neustále přizpůsobovala jeho názoru. Zpočátku se snažila dělat milému radost, a proto mu ve všem ustupovala.
Ale později, když se pokusila projevit vlastní odlišný názor, narazila na jeho drtivý tlak. Max nesnášel odpor a vyžadoval od Věry naprostou poslušnost. To, co jí dřív připadalo jako pevná kamenná zeď, se ukázalo být obyčejnou klecí nebo pastí, ze které není úniku. Věře bylo těžko odcházet z milované práce.
Kolegyně ji přemlouvaly, aby zůstala. Nabízeli různé možnosti, soukromou školku, chůvu. Ale žena dobře věděla, že Max nepřijme žádný z těchto argumentů. Svůj názor řekl jasně a jen on měl právo na existenci.
Po odpracovaných dvou týdnech se Věra vracela domů v deprimované náladě. Cítila, že udělala špatnou volbu. A zase začaly všední dny s dětmi. Všechno při starém.
Praní, úklid, vaření, rozvojové aktivity. Děti povyrostly, přišel čas kroužků. Věra dala dvojčata na krasobruslení v naději, že se otuží a stanou se zdravějšími a silnějšími, a pak se vrátí do práce. Pravda, na staré místo už sotva.
Na její pozici přijali jiného člověka, takže se nebylo kam vrátit. Ale vždycky se přece dá najít jiná možnost. Čas plynul. Vztah s Maxem se úplně pokazil.
Přestal v manželce vidět druhou polovinu, milovanou ženu. Byla pro něj chůvou, kuchařkou, pradlenou, uklízečkou, obslužným personálem. Ničím víc. Max skoro vůbec nemluvil se svou ženou, a když jí věnoval pozornost, tak jen proto, aby jí zase něco vyčetl.
Věra se snažila k manželovi dostat. O svých pocitech a přáních mu mluvila přímo. Vždyť takto radí slavní psychologové, říkat nahlas, co máš na srdci, být k partnerovi upřímná. Ale Maxe, zdálo se, vnitřní svět a prožitky jeho ženy vůbec nezajímaly.
O čem se s tebou dá vůbec mluvit? Ušklíbl se. O pánvích, receptech a úspěších dětí. Koho by vůbec mohly zajímat řeči s kvočnou?
Tato slova zasáhla Věru přímo do srdce. Kdysi byla nejlepší studentkou ročníku, později žádanou odbornicí, a teď je nucena starat se o děti, a manžel ji považuje za omezenou domácí slepici. Ostatně v mnohém měl i pravdu. Věra měla podezření, že má Max milenku.
Až příliš často se zdržoval v práci a někdy dokonce nepřišel vůbec domů s odvoláním na pracovní povinnosti. A co jsi čekala? Já přece jediný živím rodinu. Jen si představ, jaká zodpovědnost leží na mých bedrech.
To není žádné utírání dětských soplů a vaření polévek. Hodně pracuju, proto se zdržuju. Přibližně takhle odpovídal Max, když se mu Věra snažila vysvětlit, že by měl trávit více času s rodinou. Děti potřebovaly nejen pozornost matky, ale i komunikaci s otcem.
Max však ztratil o dvojčata zájem úplně. A to přitom dříve fanaticky snil o synovi. A teď, když se malý Stěpka tolik toužil přimknout k milovanému tatínkovi, Max úplně přestal svým dětem věnovat pozornost. Jako by ho přestaly zajímat.
A do toho ještě maminka. Její zdravotní stav vnášel do Věřina srdce stále větší obavy. Maminka zhubla, pobledla a v očích jí byla ta nekonečná smutná melancholie. Snažila se ji schovávat za úsměv.
Když přišla na návštěvu k dceři a vnoučatům, chovala se, jako by se nic nedělo. Ale Věra to přece viděla. Už to nebylo možné přehlížet. Navíc příliš často chodila do nemocnice.
To dříve nebývalo. Věra se pokoušela maminky vyptávat, co se děje, ale ta ji pokaždé uklidňovala. Vždyť já už mám svůj věk. Co chceš?
Usmívala se maminka a hladila Věru jako kdysi v dětství po vlasech. Vedle ní se už dospělá matka dvou dětí znovu cítila jako milovaná a šťastná holčička. Tlak a jiné stařecké neduhy. Nevšímej si toho, všechno je v pořádku.
Jenže v pořádku nebylo nic. Jednoho rána Věře zavolala sousedka a oznámila jí, že její matku v noci odvezla záchranka do krajské nemocnice. Věřino srdce sevřela ledová ruka strachu. Žena popadla děti, které neměla s kým nechat, a hnala se do té nemocnice.
Celou cestu jí srdce bušilo jako splašené. Takový strach o milovaného člověka ještě nikdy nezažila. Věra si vyčítala, že slepě věřila máminým uklidňováním. Bylo pro ni pohodlnější myslet si, že je opravdu všechno v pořádku.
Zaprvé klidnější na duši. Zadruhé nebylo třeba nic podnikat, a péče o děti jí i tak stačila. A teď maminku odvezla sanitka. A přitom to možná šlo zastavit.
Děti Věra svěřila mladé sestřičce, která souhlasila, že na ně dohlédne. Zdálo se, že děti měla vůbec ráda. Dobrá otevřená tvář, milý úsměv. V tu chvíli bylo Věře skoro jedno, komu děti nechá.
Hledala mámu. Chtěla se jí podívat do očí, slyšet její hlas, ale nepodařilo se. Věra našla mámina ošetřujícího lékaře. Byl to chirurg onkolog.
To byla rána. Ukázalo se, že matku už dávno sužovala zákeřná a nevyléčitelná nemoc. Bylo hned jasné, že s tím nejde nic dělat. Lékaři už několik let jen jak mohli, prodlužovali dohasínající život.
Máma Věry brala silné léky a dobře chápala, že to není léčba, ale jen odklad. A dceři o ničem neříkala. Jistě ji nechtěla rozrušovat. Ale my nejsme bohové, rozhodil rukama doktor.
Včera k nám vaše maminka dorazila v těžkém stavu. Nemoc si vzala své, jak se původně i předpokládalo. Je na JIPce. Šance nejsou žádné.
Jde o hodiny. Můžu ji vidět? Věře po tvářích stékaly velké slzy. Stalo se to, čeho se tolik bála.
Brzy odejde ten nejmilejší a nejbližší člověk, a nic s tím nejde udělat. Ale Věra najednou pochopila, že přece jen čeká na zázrak. Všechno se přece stává. Když se na tebe svalí tak obrovská pohroma a ještě i nečekaně, vědomí se brání a hledá záchrannou cestu.
Podívat se můžete, jenže vaše maminka je v kómatu. Nic nevidí, neslyší, necítí. Věra přesto vešla k mámě do pokoje. Bylo to nesnesitelné vidět milovaného člověka v takovém stavu.
Věra držela maminku za ruku a postupně si uvědomovala, co se děje. Maminka vypadala, jako by spala. Pokojná tvář, pevně sevřená víčka. Věru náhle napadlo, že si ani nepamatuje, jestli někdy maminku viděla spící.
Ta se totiž obvykle vždy probouzela dřív, než dcera, a usínala samozřejmě už po ní. Lékař se nemýlil. Věřina maminka odešla ještě ten samý den. Jen pár hodin poté, co bezútěšná dcera odjela z nemocnice.
Věře zavolali a sdělili zprávu, na kterou nebyla připravená. Musí se nechat, že Max se zachoval správně. Podržel manželku v té strašné chvíli. Sám zařídil rozloučení, odvezl děti k rodičům, protože Věra o ně nedokázala pečovat.
Žena mu za to všechno byla velmi vděčná. Ale Věra nic nechtěla. Nic ji nezajímalo. Dokonce i děti pro ni načas přestaly mít význam.
Žena cítila, že teď zůstala na celém světě sama. Ano, právě sama, navzdory tomu, že měla děti a manžela. Max byl úplně cizí, chladný, věčně nespokojený a odsuzující. Děti ještě úplní drobečci, a Věra sama proti celému chladnému a krutému světu.
Ale život šel dál. Věra se musela vzchopit a postupně se vracet k obvyklým starostem. Povinnosti v domácnosti odváděly myšlenky od těžkého smutku. Dvojčata znovu začala těšit.
Max se choval jako dřív. Nic se nezměnilo. Chladný, pohrdavý, rejpající do ženy kvůli maličkostem a velmi, velmi vzdálený. Úplně cizí.
Právě v tom složitém roce po matčině odchodu Věra zvlášť toužila cítit podporu a péči. Pořád jí byla zima, dokonce i v horkém počasí. Prostě jí chybělo lidské teplo, které jí maminka dávala, i když byla daleko. Teprve teď to Věra jasně pochopila, ale mámy už nebylo.
Věra byla na celém světě úplně sama. To ji děsilo, skličovalo a někdy dokonce dohánělo k panice. Právě v tom těžkém roce se Věra dozvěděla, že její muž má skutečně milenku. Už dřív podezřívala manžela z nevěr, ale teď Max, jako by už vůbec nic netajil.
Jednou nechal mobil přímo na konferenčním stolku, a jeho přítelkyně mu zrovna poslala zprávu. Věra by nikdy v životě sama nešla do manželova telefonu, ale na obrazovce se objevila až příliš výmluvná fotografie. Krásná blondýnka v jasně rudém prádle. Věra si zprávu přečetla.
Jakási Alina křičela velkými písmeny, že jí Max strašně chybí a že se nemůže dočkat pokračování včerejšího dobrodružství. Věra se zamyslela. Zrovna včera totiž její muž zase údajně přespal v kanceláři, protože dokončoval report až pozdě v noci. Ve skutečnosti ale nepracoval nad dokumenty, nýbrž prožíval dobrodružství.
Věra projela manželovu konverzaci s dlouhonohou krasavicí. Ano, tady nebylo pochyb. Tahle Alina a její muž byli milenci, a to už dávno. Věra položila telefon na místo.
Nebylo jí v tu chvíli bolestně. Snad ani ne. Max se odcizil už dávno, a Věra dobře chápala, že někoho má. Pravda, myslela si, že to jsou různé dívky, náhodné známosti.
Ale ukázalo se, že Alina a její muž mají poměr už poměrně dlouho a dost vážný. Takže se Věra vlastně ani moc nerozrušila. Jen jí bylo nějak nepříjemně u srdce. No a slabá naděje, že se vztah s Maxem někdy zlepší, se úplně rozplynula.
Ani kvůli dětem nebude snášet vedle sebe takového člověka. Co dělat? Jak se zachovat? Věra chápala, že je ve své situaci velmi zranitelná.
Na rukou má dvě šestileté děti a úplně žádný příjem. Ale o tom, jak si uspořádat život, bude přemýšlet později. Teď, teď je potřeba promluvit si s manželem na rovinu. Příliš mnoho lží je v jejich vztahu.
Možná se jí po upřímném rozhovoru alespoň trochu uleví. Max vyšel z koupelny, usadil se na pohovce před televizí, vzal do ruky telefon. Jako obvykle si Věry, která seděla hned vedle, vůbec nevšímal. Manžel se ponořil do čtení zpráv.
Věra pozorně sledovala jeho tvář, jaké emoce se na ní objeví, ale nebyly tam žádné. S klidným výrazem četl muž zprávu od mladé milenky. Pozdravuj Alinu. Neudržela se Věra.
Chtěla vidět aspoň nějakou reakci manžela. Max na ni zvedl překvapené oči. Tak ty o tom víš. A všechno to pronesl všedním naprosto klidným tónem.
Jako by mít milenku pro hlavu rodiny bylo úplně normální věc. Vím, přikývla Věra. Mimochodem, je hezká. V mém telefonu se hrabeš?
Odvětil Max. Dokázal se chovat tak, že se Věra ještě cítila vinná. No jo, vždycky jsem věděl, že máš mozek jak křeček, ale myslel jsem, že jsi aspoň poctivá. Věra se zhluboka nadechla.
Max po všem, co provádí, ji ještě obviňuje z nepoctivosti. To chtělo pořádnou dávku sebevědomí. No jo, mám přítelkyni, nepopíral manžel. A je opravdu krásná.
Stará se o sebe, na rozdíl od tebe. Snaží se mě těšit a překvapovat. A ty máš v hlavě jen hrnce a dětské nemoci. Já nemůžu.
Prostě nemůžu takhle žít. To je konec. Max se ani nesnažil zapírat. Otevřeně a upřímně říkal Věře, že je nezajímavá, omezená žena, vedle které se dusí.
To bolelo obzvlášť. Ale vždyť to bylo naše společné rozhodnutí, že budu v domácnosti a budu se starat o děti, skoro se rozplakala Věra. Jenže ty ses proměnila v kvočnu, obyčejnou slepici. Přibrala jsi, zhloupla.
S tebou se nedá být. Věra se dívala na Maxe a chápala, že ano, pro něj je to všechno normální. Má hezkou přítelkyni na romantiku a zábavu, a doma ho čeká žena. Sice oplácaná a zhlouplá, ale udržující domácí pohodlí a poslušná.
No, není to krása. Jenže Věra najednou pochopila, že jí tahle role vůbec nevyhovuje. Já s tebou nemůžu zůstat, řekla žena. Slova jí spadla z rtů dřív, než je stihla promyslet, ale okamžitě pochopila, že je to pravda.
A Max se tázavě podíval na manželku. Zdálo se, že ho opravdu po mnoha letech poprvé zajímá její názor. A odcházím od tebe s dětmi, samozřejmě. Rozvádíme se, řekla klidně Věra.
Rozhodnutí se v její hlavě zformovalo rychle. Obvykle nebývala tak odvážná, ale teď, odkud se to jen vzalo? Věra chápala, že s Maxem zůstat nemůže. Prostě nemůže, a basta.
Jinak brzy úplně ztratí samu sebe, a to se nesmí stát. Max se rozesmál na její slova. Bylo vidět, že mu to opravdu přijde směšné. Co to meleš, slepice?
Pronesl Max, když se uklidnil po nepříjemném záchvatu smíchu. Kam bys šla? Do maminčina bytu, odpověděla žena sebejistě. Neboj se, máme kde bydlet.
Ty vůbec přemýšlíš, co říkáš? Z takových podmínek se dvěma dětmi do garsonky? To je mnohem lepší než žít ve lži a chladu, povzdechla si Věra. Právě teď přemýšlela o všech problémech, s nimiž se bude muset potýkat.
Nedostatek peněz, stísněné podmínky, adaptace dvojčat na nové prostředí, a ještě spousta dalších věcí. Ale zároveň žena chápala, že rozhodnutí, které přijala, je jediné správné. Nesmí zůstat vedle Maxe. Ty se opravdu chystáš odejít ode mě i s dětmi?
Max se otevřeně bavil. Jeho pohrdání a nevěra v sílu manželky Věru zraňovaly. Nutily ji pochybovat. Ty, která sis za posledních šest let nevydělala ani korunu.
Ty, která si myslí, že peníze se objevují na kartě mávnutím kouzelného proutku. Ty, která nemáš tušení o takových věcech, jako jsou platby za energie. Kdy jsi naposledy zaplatila nájem nebo zavolala instalatéra, třeba plynaře? Ty, která znáš jen kuchyň a děti.
Každé Maxovo slovo bylo pro Věru jako rána bičem. Ano, manžel se ji úmyslně snažil zranit, ale v mnohém měl pravdu. A to bylo nejhorší. Věra skutečně už dávno nepracovala a účtů se vůbec nedotýkala.
Všechno platil Max. On také řešil problémy s opravami, účty za služby, úvěry a hypotéky. Věra z toho života vlastně vypadla. Její chybou bylo, že se příliš soustředila na děti a zapomněla na sebe.
Její práce ale přinesla výsledky. Dvojčata přestala chytat infekce. Oba psali a počítali na svůj věk výborně. Oba měli úspěchy ve sportu.
Ale teď jim Věra nemohla dát to hlavní. Ochranu, život v úplné a harmonické rodině, pozornost a péči otce, které ničím nenahradíš. Z toho jí bylo na duši velmi, velmi těžko. Ale co teď?
Zůstat s Maxem po tomto rozhovoru bylo ještě horší pro všechny. Zdálo se, že Max nechtěl pustit svou ženu. Dokonce trochu ztuhl, když slyšel, že se chystá vrátit do bytu své matky. Nesmysly nemel, pronesl jako vždy s pohrdavým úšklebkem na tváři.
Kam bys odcházela? A ještě s sebou taháš děti? Ty, hospodyňka až do morku kostí, nejsi schopná ničeho jiného, než utrácet moje peníze. Jediné, co ti jde dobře, je vychovávat děti a vařit boršč.
Tak se drž toho. Věra bolestně svraštila obličej od těchto slov. Do jisté míry měl Max pravdu. I když ne, neměl.
Jen jako autoritativnější a silnější na ni zase tlačil. Zase se ji snažil přinutit, aby se cítila jako nula. A šlo mu to dobře. Věra se vzpírala, vzpomínala na své úspěchy na univerzitě, vítězství v olympiádách a soutěžích, na výborný index, na slova Petra Sergejeviče, že nikdy neměl tak talentovanou studentku, a také na názor své matky.
V pravý okamžik jí z hlubin paměti vystoupila její slova, že Věra je velmi silná a pevná povaha. Matka byla přesvědčena, že její dcera dosáhne všeho, co si zamane. Odcházím, Maxi, pronesla Věra pevně. Zítra hned, jak se děti probudí.
Jak jsi hloupá? Chytil se Max za hlavu. Vůbec nic nechápeš. Víš ty vůbec, jaký život čeká tebe a děti?
A tobě na tom snad záleží? Věra viděla, že se Max jejího odchodu bojí, a přesně chápala, proč. Je úspěšný muž s bezúhonnou pověstí. Max se chce stát místním poslancem, a už proto dělá kroky.
A takový člověk potřebuje krásný příběh. Co může být vhodnějšího než vzorná manželka a dvě skvělé děti? A najednou rozvody, milenky. To všechno samozřejmě zahraje proti Maxovi.
Proto se teď tolik strachuje. Bylo příjemné cítit nad tímto člověkem aspoň nějakou moc. Věra se dokonce usmála nad svými myšlenkami, čímž vyvolala u manžela podráždění. Čemu se směješ, krávo?
Zeptal se. Max se už dávno nestyděl za svá slova. Věra pro něj byla i kvočnou, i hloupou hospodyňkou, i tupou slepicí, a teď už rovnou úplnou krávou. Žena teď nemohla pochopit, proč to tak dlouho snášela, proč dovolovala, aby se k ní takhle choval.
Od Maxe už dávno měla utéct bez ohlédnutí, i kdyby žádnou milenku neměl. Ty beze mě nejsi vůbec nic, pokračoval muž. Odejít se ti zachce? No tak jdi, cesta volná.
Potlučeš se, a stejně se ke mně zpátky doplazíš. Věra zavrtěla hlavou. Tolik by toho teď chtěla Maxovi říct, ale bála se. Bála se, že jakmile otevře ústa, rozpláče se mu přímo před očima.
A to Věra rozhodně nechtěla. Nechtěla mu ukázat slabost. Seš se nedočká. Udělám všechno proto, aby alimenty na děti byly co nejnižší, rozkecával se manžel dál.
Budeš dostávat pár halířů. Pracovat jsi nezvyklá. Chcípnout hlady ve třech klidně můžete. Pak ke mně přilezeš po kolenou prosit o odpuštění.
Pamatuj si má slova. Ty nejsi nic. Nula s kroužkem. Prázdné místo.
Věra mlčela. Dívala se na Maxe a nemohla pochopit, jak mohla někdy toho člověka milovat. Krutý, zlý, egoistický, přesvědčený, že je králem světa, a všechny ostatní považující za nic. Vždyť se tak nebo skoro tak Max chová ke všem.
Věra to už mnohokrát viděla. Kolegové jsou podle něj tupci, kamarádi, hlupáci a smolaři. Jen Max je dokonalý. Mlčení ženy vzal Max za její nejistotu.
Pokračoval v malování čím dál chmurnějších vyhlídek Věřina samostatného života s dětmi, a vůbec se neostýchal v tom, jakými slovy to podává. Stále víc se rozpaloval, stále víc chtěl ženě dokázat, že bez něj je nic. Zdálo se, že Max upřímně věří tomu, co říká. Věra cítila, jak ji každé jeho slovo zbavuje sil.
Max z ní vysával energii, nutil ji cítit se bezcennou. Ještě trochu, a uvěří mu. Uvěří, že bez vlivného a úspěšného manžela nic nedokáže. Rozhodne se, že je lepší snášet to, ale žít bez nouze.
Mlč, pronesla najednou Věra a sama se divila, jak klidně a pevně její hlas zní. Max zůstal stát jako opařený. Cože? Nechápal.
Řekla jsem, mlč. Co to má být? To ses teď spletla, nebo co? Jaké je tohle chování?
Spletla jsem se, ale ne teď. Mnohem dřív. Už dávno jsem měla od tebe utéct, co mi nohy stačily. Já už dávno pochopila, že se ke mně chováš jako…
Já se k tobě chovám tak, jak si zasloužíš. Nelíbí se ti to? Jdi a zkus si najít troubu, který se k tobě bude chovat jinak. Konec.
Tenhle rozhovor mě nebaví. Rozhodla ses. Tak si sbal věci a vypadni. A až se doplazíš po kolenou prosit o odpuštění, pak uvidíme, jakou písničku zazpíváš.
Max se otočil a vyšel z bytu. Hlasitě práskl dveřmi. Na rozloučenou ještě varoval, že se vrátí druhý den na oběd, a že by bylo lepší, kdyby už Věru doma nezastihl. Nejspíš zamířil k té své Alině, protože doma se atmosféra vyhrotila natolik, že ve vzduchu jen jiskry nelítaly.
Věra chápala, že jí muž dal čas na sbalení. Mohla klidně přespat v bytě, který tolik let považovala za svůj domov, a teprve potom si balit věci a jet do rodného jednopokojového bytu na okraji města. Ale už nemohla v tom místě zůstat. Všechno tu připomínalo Maxe, jeho zradu a hanebné chování.
Zdálo se jí, že až odtud odjede, uleví se jí. A měla pravdu. Opravdu v mámině bytě pocítila cosi jako klid. Tady byla Věra šťastná.
Tady ji měli rádi a přijímali ji. Pokoje rodného bytu byly jako nasáklé nějakou zvláštní energií. Děti to také vycítily. Chovaly se klidně a vypadaly uvolněně.
Mně se tady líbí, usmál se Stěpa, rozhlížeje se po svém novém domově. Mně taky, přidala se Arina. I když je tu těsno, je tu moc útulno a teplo. Útulno a teplo.
Výstižněji to říct nešlo. Věra cítila totéž. A začal pro malou rodinu úplně nový život. Věra si opatřila peníze na první dobu.
Odnesla do zastavárny šperky, které jí kdysi daroval Max. Zlaté náušnice, masivní řetězy, cinkající náramky. Věra tyto těžké a drahé cetky nikdy zvlášť neměla ráda. Ale Max na tom trval.
Jeho žena musí vypadat reprezentativně. Zvlášť když jde někam s ním. Věra se se zlatými šperky rozloučila bez lítosti. Byly s nimi spojeny ne právě šťastné vzpomínky.
V zastavárně je přijali za cenu výrazně nižší, než je nákupní, jak to tam obvykle bývá. Věra přepočítala ne zrovna tlustý balíček bankovek a smutně si povzdechla. Počítala s vyšší částkou. No, aspoň k něčemu ty cetky posloužily.
Hned druhý den po stěhování podala Věra žádost o rozvod a alimenty. Max se ji ani nepokusil odradit. Věra si s úlevou vydechla. Byla připravená na boj.
Max potřeboval bezchybnou pověst. Rozvod se mu vůbec nehodil, ale muž neřekl ani slovo proti. Zřejmě už měl připravený nějaký nový plán. Soud otci přiřkl alimenty v procentech ze mzdy.
Když Věra dostala první platbu, pousmála se. Byly to směšné drobné. Max splnil svou hrozbu. Slíbil, že bude platit minimální alimenty, a také to udělal.
S jeho konexemi nebyl problém skrýt oficiální příjem. Nu což, nedalo se říct, že by byla Věra nějak moc překvapená. Už dávno si hledala práci. Chápala, že sotva se jí podaří jako dřív věnovat se jen domu a dětem.
Nic se nedělo. Dvojčata už byla skoro školáci. Věra je velmi rychle, doslova za dva týdny, naučila samostatnosti. Teď si Arina a Štěpán dokázali jídlo ohřát, po sobě umyli talíře a dokonce i uklidili byt.
Už nepotřebovali nepřetržitý dohled matky. Současně Věra připravovala dvojčata do školky, vodila je k lékařům, sháněla potřebná potvrzení. Do školy zbýval méně než rok, ale to nevadilo. Věře se i pár měsíců ve školce hodilo.
Vždyť musela nastoupit do práce. Jenže s prací to vůbec nešlo. Věra byla doma příliš dlouho, a před mateřskou toho stihla odpracovat jen málo. Takže ve svých třiceti letech s kouskem neměla žena zkušenosti, které by zaměstnavatelé tak nutně požadovali.
Věra obcházela všechny instituce ve městě, kde potřebovali překladatele, rozesílala životopisy, ale všude dostávala odmítnutí. Jediné, k čemu se jí znalosti hodily, byly překlady pro studenty. Ale ten výdělek byl příliš malý a navíc nestabilní. Někdy měla Věra lavinu zakázek, jindy ticho po pěšině.
Nakonec to vzdala, pochopila, že se jí teď sotva podaří najít práci ve svém oboru, a začala prohlížet všelijaké inzeráty. Hned to šlo veseleji. První pracovní místo Věry v novém životě bylo na okraji města. Obrovské farmářské tržiště, kde si žena zkusila roli prodavačky zeleniny.
Práce, zdálo by se, ta nejjednodušší. Navaž zákazníkovi zeleninu, řekni cenu, vyber peníze. Ale i tady číhaly pasti. Majitel často křičel na Věru, že zelenina mizí příliš rychle.
Ta se bránila. Dokazovala, že má všechno pod kontrolou. Vytvářela jasné řetězce množství zeleniny na začátku dne, prodej, tržba. U Věry vždycky všechno sedělo.
Tohle je obchod, rozumíš? Útočil na Věru rozzuřený majitel zeleninového stánku. Tady trošku neodvážíš, tam kousek nepřidáš. Jedněm podstrčíš pár zkažených cibulí, druhým natlačíš pomačkaná rajčata.
Zákazníci si toho nevšimnou, a nám to udělá zisk. Ale to je nepoctivé, snažila se namítat Věra. A kam pak? Majitel se po takových řečech jen ještě víc rozzuřil.
Poctivé, nepoctivé. Co je to? Tohle je obchod, rozumíš? Jestli jsi taková hlupačka, proč se vůbec cpu?
Nakonec musela Věra odejít, a znovu se ocitla bez práce. Peněz katastrofálně scházelo. Dobře, alespoň že teď děti chodily do školky klidně, bez nekonečných nachlazení a angín. Oběma dvojčatům se v jejich nové školce líbilo.
Mimochodem, chodily do stejného předškolního zařízení, kam kdysi sama Věra. Věra začala znovu hledat práci. Do prodavaček se jí už nechtělo. Pochopila, že to není pro ni.
Neměla ani tu obratnost, ani tu mazanost, kterou potřebovali majitelé všech těch krámků. Za to ji přijali jako uklízečku bytového družstva. Teď musela každé ráno a večer drhnout několik vchodů. Byla to velmi těžká, fyzicky vyčerpávající práce.
Teprve tehdy Věra pochopila, jak moc někteří lidé nejsou zvyklí dbát na čistotu kolem sebe. Co všechno jen nenašla na schodištích. Ale co měla chudák žena dělat? Z alimentů, které Max posílal dětem, se nedalo vyžít.
Samozřejmě existovala možnost vrátit se k manželovi, ale Věra o tom ani neuvažovala. Ne proto, že by se bála jeho škodolibosti. Prostě teď, bez Maxe, se cítila svobodná. Ano, byla unavená, musela s dětmi tvrdě šetřit, ale nikomu se už nemusela zpovídat a nemusela se snažit za každou cenu zavděčit dospělému, věčně nespokojenému chlapovi.
Nikdo ji neurážel, neponižoval, nenutil cítit se jako neschopná přítěž. Věra byla svou vlastní paní. Změna prostředí prospěla i dětem. Staly se dospělejšími, vážnějšími a samostatnějšími.
Teď se dvojčata snažila starat o svou maminku. Jednou jí nalila čaj, jindy připravila vločky s mlékem, nebo jí upravila polštář. Bylo to velmi dojemné. Štěpán a Arina viděli, jak těžké to jejich máma má.
Litovali ji a snažili se ji podpořit. Jen péče o děti dodávala Věře sílu jít dál. Studená voda, špinavé vchody, bolavá záda na konci dne. Bylo to těžké, ale jiné východisko neviděla.
Věra dál hledala práci ve svém oboru, ale na její životopis nikdo nereagoval. Příliš málo zkušeností, příliš dlouhá přestávka v praxi. A pak se v družstvu změnilo vedení. Nové koště mete po svém.
A tak šéf vyhodil všechny uklízečky. Rozhodl se, že levnější a kvalitnější bude využívat služeb externích úklidových firem. A Věra zůstala zase bez práce. Žena byla zoufalá.
Blížilo se první září. Dvojčata bylo potřeba připravit do školy. Max, zdálo se, úplně zapomněl jak na ni, tak na děti. Posílal pár drobných na alimenty a myslel si, že je všechno v pořádku.
A žádat ho o pomoc, po všem, co tehdy napovídal, Věra prostě nemohla, ačkoliv chápala, že je otcem dvojčat úplně stejně jako ona matkou, a že má povinnosti ohledně výchovy dětí, kterým se v poslední době mistrně vyhýbal. Pomoc přišla z místa, odkud ji Věra vůbec nečekala. Světlana, ta samá kamarádka z dětství, věděla o její bídné situaci a doporučila ji své známé. Ta měla malý dvorní obchůdek ze série od A do Z.
Prodávala se tam drogerie i potraviny, trošku všeho. Věra se bála znovu jít do obchodu, vzpomínajíc na svou minulou zkušenost, ale na přemýšlení nebyl vůbec čas. Ukázalo se, že to je mnohem jednodušší než na zeleninovém trhu. Nemusela nikoho převažovat ani okrádat na účtování.
Po práci uklízečky jí prodejní práce připadala jako ráj, a plat nebyl špatný. Věra znovu ožila. Teď už určitě připraví syna a dceru do školy. Ano, Věra to měla těžké.
Práce, šetření na všem, starosti s dětmi. V lecčems si musela odpírat, ale ani jednou nezalitovala, že odešla od manžela. Jediné, co ji občas tížilo, byla zmařená kariéra. Vždyť všechno u ní začalo tak slibně.
Pracovala ve velké cestovní kanceláři, měla dobrý plat. Vážili si jí a chtěli ji povyšovat. Ale musela se práce vzdát kvůli dětem a manželovi. A k čemu to všechno vedlo?
Stálo za to pět let studovat na univerzitě, aby nakonec pracovala v malém dvorním krámku. To by zvládl i člověk bez vzdělání. Jednoho večera vešel do obchodu vysoký starší muž. Cinkl dveřní zvoneček.
Věra, která byla právě zabraná do nějakých důležitých myšlenek, se nechtěně trhla a upřela pohled na zákazníka. Ta tvář byla nějak povědomá. Ten pohled, ta chůze. Věře stuhla krev v žilách.
Najednou poznala svého univerzitního vyučujícího, profesora Petra Sergejeviče. To právě on kdysi předpověděl talentované studentce velkou budoucnost. Jen aby ji Petr Sergejevič nepoznal. Věře bylo z nějakého důvodu trapně setkat se s tímto člověkem.
Ne, povolání prodavačky nepovažovala za nic hanebného. Jenže Petr Sergejevič v ni tolik věřil, tolik se radoval z jejich úspěchů. Profesor dal jedné z nejslibnějších studentek mnoho důležitých a moudrých rad. Vložil do ní kousek své duše v naději, že jednou žákyně překoná učitele.
Petr Sergejevič jí pomohl získat první práci, a ona, Věra, tak beznadějně promarnila své možnosti a schopnosti. Petr Sergejevič pečlivě přebíhal očima po regálech. Zjevně něco hledal. Správně by se Věra měla zeptat, zda může s něčím pomoci.
Ale žena, ukrytá ve stínu chladícího boxu, mlčela. Sotva by ji teď poznal. Věra přibrala, zestárla. Vypadala úplně jinak než před deseti lety.
Tehdy byla ještě holka naivní, velkooká, zvědavá. A co z ní teď život udělal? Nakonec Petr Sergejevič našel, co potřeboval. Vzal z regálu láhev olivového oleje a zamířil k pokladně.
Věra se stáhla do těsného klubíčka. Srdce jí bušilo tak silně, že se zdálo, jako by ten hluk byl slyšet i venku. Profesor přistoupil k prodavačce a podal jí svůj nákup. Dobrý den, pozdravil zdvořile.
Dokonce se i usmál, ale Petra Sergejeviče zatím nepoznal. On takhle přívětivě mluvil se všemi. Příjemné vystupování. Dobrý den, zablekotala Věra.
A pak se profesor pozorně zadíval na její tvář. Věra sledovala jeho reakci. Petr Sergejevič se zjevně snažil vzpomenout, odkud zná tuto prodavačku. Věro, pronesl nakonec starší muž nejistě.
Pořád ještě velmi váhal. Ale zapírat přece nemohla. Věra mlčky přikývla. No co tu děláš?
Podivil se profesor. Jak se stalo, že pracuješ jako prodavačka? S tvými schopnostmi. Věra ani nezpozorovala, jak začala Petrovi Sergejevičovi všechno vykládat.
Možná spěchal někam jinam, ale nedal to na sobě znát. Profesor pozorně zachytával každé slovo své bývalé studentky. Ani jednou ji nepřerušil. A Věra k vlastnímu překvapení pochopila, že už dávno chtěla s někým sdílet svůj příběh.
Žena vyprávěla o složitých vztazích s manželem, o jeho zradě, o rozvodu, o přežívání se dvěma malými dětmi. A na duši se jí kupodivu ulevovalo. Věra cítila tichou podporu a soucit Petra Sergejeviče. To ji povzbuzovalo, dodávalo sílu.
No, život tě rozhodně nešetřil, shrnul Petr Sergejevič, když Věra zmlkla. Ale tak to být nemá. Lidé jako ty mají pracovat ve svém oboru, a jen tak. V oboru už mě nevezmou, rozhodila rukama Věra.
Málo zkušeností, dlouhá přestávka v praxi. Tak občas dělám pro studenty překlady za malou úplatu, když je čas. Pro duši, a taky abych neztratila praxi. Taková je zřejmě moje osudová cesta.
Osud? Zamyšleně protáhl profesor. Asi i dnes nám osud připravil tohle setkání. Já jsem se totiž v téhle čtvrti ocitl úplnou náhodou.
Vystoupil jsem na špatné zastávce. Rozhodl jsem se dojít domů pěšky. Cestou jsem sem zašel, a tady jsi ty. Ano, vyšlo to zajímavě, usmála se Věra.
Už se před profesorem nestyděla. Ten zjevně pochopil její zoufalou situaci a dokonce bývalou studentku politoval. Naopak, teď se Věra z tohoto setkání těšila. Znovu mohla mluvit s chytrým a inteligentním Petrem Sergejevičem.
On ji trpělivě vyslechl a povzbudil. A už jen svou přítomností Petr Sergejevič Věře připomněl šťastné časy, kdy byla talentovanou a perspektivní studentkou, která měla před sebou velkou budoucnost. Věra si najednou vzpomněla, že je chytrá, nadaná, schopná, pracovitá. Nejdřív Max, a potom i životní okolnosti spojené s rozvodem, jí donutily na to zapomenout.
Věra se cítila jako nula. Vinila se ze všeho, z čeho jen mohla. Ale přece taková nebyla. Byla úplně jiná.
Profesor jí to připomněl. Tak tedy, pronesl jistě a energicky Petr Sergejevič. Já prostě nemůžu projít kolem téhle situace. Můj synovec je zakladatel firmy Anthej.
Zabývá se koupí a prodejem nemovitostí v zahraničí. Samozřejmě tu firmu znám, usmála se Věra. Novida. Ani mě nenapadlo, že jejím vlastníkem je váš synovec.
Myslela jsem, že je to někdo ze zahraničí. Ne, můj synovec ji založil, pousmál se Petr Sergejevič s lehkou hrdostí. A já mu dokonce v některých věcech trochu pomáhal. Ale on byl vždycky šikovný.
Takový byl odjakživa. Chtěla bys u nich pracovat? To snad žertujete. Já jsem jim zahrnula personální oddělení životopisy.
Odpovědi žádné. Dokonce jsem volala, abych zjistila, o co jde. Odpověď po telefonu byla standardní. Málo zkušeností, velká přestávka v praxi, a práce vyžaduje vysokou kvalifikaci.
Stát se zaměstnankyní Antheje je můj sen. Nesplnitelný. Splnitelný, energicky namítl Petr Sergejevič. Jistě tvůj životopis nevypadá nejlépe, ale oni jsou přece personalisté.
Neznají tě jako člověka, jako nesmírně talentovanou překladatelku, jako osobnost. Vždyť mě pak Andrej bude děkovat za takovou zaměstnankyni. Petr Sergejevič si vyžádal od Věry telefonní číslo. Ta mu hlasem rozechvělým vzrušením nadiktovala cifry.
Pořád tomu ještě nevěřila. Nechápala, že se její život možná už brzy tak prudce změní. Jen si Věra nedokázala představit, že všechno bude ještě neuvěřitelnější a ohromující, než se vůbec dalo předpokládat. Petr Sergejevič své slovo dodržel.
Už následující den Věře zavolali z Antheje a pozvali ji na pohovor. Věra byla nervózní, jako by šla k nejdůležitější zkoušce svého života. Bála se, že se ukáže v tom nejhorším světle. Bála se zklamat Petra Sergejeviče, který se za ni zaručil.
Ale pohovor proběhl úspěšně. Věra zvládla úkoly, které jí nabídla přísně vyhlížející tazatelka. Podle reakcí té ženy bylo vidět, že je spokojená, a dokonce trochu překvapená. Ozveme se vám v nejbližší době, usmála se vřele na uchazečku.
A Věra odešla z Antheje s naprostou jistotou, že to tak i bude. Nebyla to obvyklá výmluva ve stylu zavoláme vám, ale skutečný příslib kontaktovat kandidátku co nejdříve. Sotva Věra spatřila kancelář Antheje, pochopila, že je to její místo. Líbilo se jí tady všechno.
Prostředí, pracovní atmosféra, dokonce i budoucí kolegové, kteří vypadali zaujatí a nadšení. Práce snů. Věře zavolali zpátky, řekli jí, s jakými dokumenty a kdy má nastoupit do kanceláře, aby začala pracovat. Ženině štěstí nebylo konce.
A co kdyby ji Petr Sergejevič nepoznal? Nebo kdyby vůbec nevešel do toho malého dvorního obchůdku, který mu náhodou zkřížil cestu. Na to už teď nechtěla ani pomyslet. Práce Věru bavila, kolektiv také.
Teď žena přijížděla do kanceláře v elegantním kostýmu, usedala ke stolu, zapínala počítač a nořila se do své živlové sféry. Překládala do srozumitelné češtiny složité texty dokumentů a oznámení. Vedla korespondenci se zahraničními klienty, někdy zvedala telefony. Zpočátku se kolegové na novou dívali obezřetně.
Do Antheje se dostávali jen ti nejlepší z nejlepších. Pracovali tu opravdoví profesionálové, a teď mezi nimi žena bez zkušeností přímo z ulice. Jak se přiznala jedna ze starších zaměstnankyň, lidé se obávali, že jim do oddělení zase podstrčili protekční, za kterou budou muset pracovat všichni ostatní. To se už párkrát stalo.
Ale Věra rychle ukázala, že přišla opravdu pracovat. Dokonce ještě stíhala pomáhat kolegům, za což si vysloužila všeobecné uznání a přijetí. První výplata Věru lehce šokovala. Samozřejmě chápala, že zaměstnanci Antheje dostávají dobré peníze, ale s takovým platem rozhodně nepočítala.
Z radosti se jí zatočila hlava. Hned se rozhodla, že ten večer udělá opravdovou oslavu pro sebe a děti. Těžké časy zjevně minuly. A pak byl novoroční večírek, na kterém Věra poprvé spatřila svého šéfa, právě toho Andreje, synovce Petra Sergejeviče, kterého starý profesor vychoval jako vlastního syna.
Věra tehdy v Antheji pracovala jen pár měsíců. Celou tu dobu byl Andrej na dlouhé pracovní cestě, a právě před novým rokem se vrátil. Navenek se vůbec nepodobal Petru Sergejeviči. Profesor byl vysoký a hubený, světlovlasý a modrooký, zatímco Andrej menší postavy, ale širokých ramen, černooký, snědý.
Vypadal jako Ital. Byl stejně usměvavý, energický, společenský. Věra pořád přemýšlela, jak k Andrejovi přijít a poděkovat mu za to, že ji přijal do práce. Ale on si nové zaměstnankyně všiml sám a přišel se seznámit.
A tak s ní vlastně prokecal celý večer. Ukázalo se, že mají na spoustu věcí stejný názor. Milují stejné filmy, poslouchají stejnou hudbu. Dokonce i vtipy mají rádi podobné.
Bylo to neuvěřitelné. Věra s Andrejem mluvila poprvé, a přesto měla pocit, že ho zná celý život. A muž to cítil stejně. Řekl to Věře i nahlas.
Věru z toho všeho až točila hlava. Z nějakého důvodu Andrejovi okamžitě bezvýhradně důvěřovala. Už dávno se necítila tak krásná, žádoucí, přitažlivá. A najednou tenhle člověk, tak spolehlivý, tak silný, tak vlivný, se na ni dívá tak, jako by na ní záleželo jeho štěstí.
Věra si nemyslela, že z jejich náhle vzplanutých sympatií vzejde něco vážného. Přeci jen proč by takový muž chtěl rozvedenou ženu se dvěma dětmi? Mohl si najít úplně svobodnou krasavici. Mladší, krásnější, bez minulosti.
Takové se kolem něj jistě točí po stovkách. Ale Andrej od jejich setkání očividně nikoho jiného nevnímal. Začali se scházet. Iniciátorem vztahu byl samozřejmě Andrej.
Věra byla šťastná. Líbila se jí jeho jistota, jeho vytrvalost. Muž si rychle našel společnou řeč s dvojčaty. Ta se z každého setkání s Andrejem upřímně radovala, a on se snažil je co nejčastěji překvapovat.
Vozil je na atrakce, do úžasných zábavních parků. Na rozdíl od Maxe ho vždycky opravdu zajímal názor jeho partnerky. Věra se cítila doopravdy šťastná. Petr Sergejevič měl z jejich svazku radost.
Říkal, že teď je konečně klidný, pokud jde o jeho synovce. A pro Arinu a Štěpána se starý profesor stal dědečkem. Laskavým, pozorným, moudrým. Nedávno Andrej požádal Věru o ruku.
Nelze říct, že by to pro ženu bylo úplné překvapení. Právě tuto událost přijeli dnes s Andrejem oslavit do restaurace. Arinu a Štěpána cestou nechali u Petra Sergejeviče. Ten byl vždycky rád, když mohl s dětmi trávit čas.
A v restauraci Max. Nafoukaný, ve stylovém drahém obleku. Rozmlouvá s číší v ruce. Vedle něj mladá kráska, blondýnka.
Ta samá Alina z fotografie v telefonu. Asi teď spolu bydlí v jejich bytě. Ale dívka vůbec nevypadá šťastně. Zasmušilý pohled, nejisté pohyby, stále s ohledem na svého partnera.
A přitom na fotce působila Alina tak odvážně, tak směle. Copak se Maxovi podařilo i tuhle jasnou ptáčnici zlomit? Jak nebezpečný člověk to jen je. Věra nespouštěla oči ze svého bývalého manžela, a ten, když nakonec pocítil její pohled, otočil se k ní.
Rozpačitost. V jeho přimhouřených očích na okamžik probleskla rozpačitost. Nečekal, že uvidí bývalou ženu v tak drahém podniku. Manželé spolu nekomunikovali, ale asi od nějakých společných známých Max věděl, že Věra je v těžké situaci.
Možná muž stále čekal, že k němu přileze prosit o pomoc. Nu, teď pochopil, že k tomu nikdy nedojde. Andrej, chápaje, o co jde, několikrát Věře nabídl, aby odešli. Ale ta se kupodivu cítila klidně.
Dokonce se jí líbilo, že ji Max viděl takovou krásnou, úspěšnou, po boku muže, který ji miluje. Max si přesto vyhlédl okamžik, aby se k bývalé manželce přiblížil. Věra zamířila na toaletu, aby si upravila makeup. Asi si toho Max všiml a vydal se za ní.
No ahoj, ženuško, ušklíbl se muž, když ji dohnal v hale. Ahoj, usmála se Věra okouzlujícím úsměvem. Tenhle člověk už nad ní neměl žádnou moc. Vůbec žádnou.
Koukám, že ses dobře zařídila, pokračoval Max medovým hláskem. Jaký je jen nepříjemný, dravý, neupřímný. Nečekal jsem od tebe takovou vervu, přiznávám. Vypadala jsi jako skromná nositelka sukně.
A takhle ses dobře zařídila. Našla sis bohatého hlupáka. No, dobrá práce. Max očividně chtěl Věře ublížit.
Znovu se ji snažil ponížit, ukázat, že sama o sobě jeho bývalá žena nic neznamená. Žena se jen usmála na tuhle ubohou Maxovu snahu. On ještě neví, ani netuší, že je teď jiná. Takové triky na ni už nezaberou.
Já jsem si nenašla bohatého. Já jsem našla sebe. Chápeš ten rozdíl? Max překvapeně zamrkal, nenašel odpověď.
A Věra klidně pokračovala ve své cestě.