Když se sousedka teta Zoja zeptala, jestli může Marina zůstat sama i dnes v noci, měla přiznat, že nemůže. Bylo hrozné dívat se na prázdnou babiččinu postel, a přitom se na ni dívat musela. Ticho zvonilo všude kolem, až to řezalo v uších. Kdo vymyslel tu pověru, že se v domě, kde někdo zemře, musí zastavit hodiny?
Babička měla tak ráda své starodávné hodiny s kyvadlem. Marina tiše postrčila kyvadlo a bezhlesně se rozplakala. Není možné, že babička už není. Když jí bylo šest a řekli jí, že maminka s tatínkem zahynuli, dlouho tomu nevěřila.
Někde přece musí být, a tak jednou přijdou. Proto se za žádnou cenu nechtěla stěhovat z jejich společného domu. Ani si nepamatuje, proč nakonec souhlasila. Asi se babičce podařilo ji nějakým zázrakem přemluvit.
To ona uměla. Ze začátku se Marina strašně bála, že ji odvede někdo cizí. Nebyl mezi nimi nikdo zlý, jen všichni byli úplně cizí. Bála se před nimi dokonce plakat, natož odpovídat na jejich otázky.
Tak od ní rychleji dali pokoj. Jednou se na ni nalepila nějaká teta. Říkala, že zítra musí jít do školky. Marina se odvrátila a dívala se na vchodové dveře, předstírajíc, že nic neslyší.
Místo Mariny odpověděla sousedka Antonina s fialovou kudrnatou hlavou. Řeknu vám upřímně, vůbec se nedivím. To je velmi rozmazlená, přelaskaná holčička. Nikdo se jí vážně nevěnoval.
A právě v tu chvíli se otevřely dveře, na které Marina hleděla, a tiše vstoupila malá hubená žena v modrých džínách a bílé halence s modrými kvítky, ve skřípajících teniskách. Slyšela všechno, protože hned odpověděla. No tak, jste tak blízká přítelkyně rodiny, abyste o tom mohla soudit? A kdo jste vy?
Uraženě zvýšila hlas fialová Antonina. Já jsem Marininá babička, maminka jejího tatínka. Nějak jsem vás tady neviděla, babičko, vykřikla Marina a vrhla se k neznámé, jen aby se zachránila před Antoninou. No ahoj, Mariško.
Uslyšela nad sebou hlas a teplé ruce jí hladily po vlasech. Ano, přesně, to je tatínkova maminka. Měla stejně dobré a lehké ruce. Tatínek často říkával, že Marina má tu nejhodnější a nejkrásnější babičku.
Tatínek nikdy nelhal. Když se s babičkou seznámila, Marina se hned přestala bát všech hrozných strachů. Ukázalo se, že kromě sebe nemají nikoho jiného. Marina se zaradovala, když zjistila, že budou bydlet jen samy dvě.
To je dobře, babi, že jen ty a já bez cizích. Dědeček by tě taky moc miloval. Buď si jistá, usmála se babička. Ona ale nebyla moc ráda, že jsou jen dvě.
Fotografií dědečka bylo v domě hodně, ale všechny v albech a jen jedna na stěně. Na ní seděl mladý tmavovlasý muž, veselý a silný, v loďce a na kolenou držel malého chlapce o něco staršího, než byla Marina. A chlapec byl velmi vážný, zamračený a pevně se držel vesla. Marina hned poznala, že ten chlapec je její tatínek.
Babička řekla, že tady byli na rybách. Bylo nějaké hodně rybí léto a oni strávili úžasnou dovolenou. A začátkem podzimu, dva dny po návratu, dědeček zahynul při výkonu služby. Malá Marina se bála zeptat, co je to za výkon, a babička jí to nevysvětlila.
Další rodinnou historii, smutnou, ale v něčem i krásnou, babička poodhalila dospělejší Marině až později. Igor, její otec, vyrostl a odjel studovat do Petrohradu. K radosti a úlevě své matky vůbec nechtěl jít ve stopách otce. Zapsal se na inženýra projektanta.
Pro zamyšleného a soustředěného Igora byla tahle specializace velmi vhodná. Nikdo od něj nečekal žádná dobrodružství, ale přece jen se do toho dostal. Zamiloval se do dívky ze zámožné rodiny a nejen, že se krátce pobláznil, ale doopravdy ji vážně miloval. On byl ve všem takový.
A dívka Nela, mariščina maminka, se ukázala být stejná. Matka i nevlastní otec byli přesvědčeni, že se dříve či později vdá za syna otcova obchodního partnera. Ten mladý muž byl opravdu chytrý. Vystudoval v Anglii, vrátil se a významně přispíval do rodinného podniku.
Bylo mu už téměř třicet. Matka a nevlastní otec začali nejdřív nenápadně, pak stále otevřeněji a tvrději tlačit studentku Nelu k výhodnému sňatku. Ale přišel čas mluvit vážně. Nela tiše vdechla, hlasitě vydechla a oznámila: Jde o to, že mám jiného ženicha.
Matka byla zklamaná, velmi zklamaná. Ženichem byl mladý inženýr, včerejší absolvent, který našel práci v zapadlé stavební firmičce. A matka ženicha byla vdova po nějakém provinčním policajtovi. Nela si vzala svého Igora a rodiče dodrželi svůj slib, vyškrtli ji z rodiny.
Babička Mariny řekla: Předávám ti to tak, jak mi to vyprávěla tvoje maminka. Nic k tomu nepřidávám. Jestli budeš chtít, můžeš si kdykoli vyhledat svou rodinu z matčiny strany. Ale za Marinu nepřijel nikdo kromě babičky.
To znamenalo, že už žádné příbuzné nemá. Teď už nemá ani babičku, a tedy úplně nikoho. Sama na celém velkém světě, kdyby nebyl Arťom. Marišonku, vždyť jsi věděla, že babička byla nemocná.
Nemocné srdce je nemocné srdce. S tím nic nenaděláš. Musíš žít dál, ne do nekonečna oplakávat. Tak utěšoval Marina Artěm a on ji i přesvědčil.
Musí se jet do Petrohradu. Co by tu ještě hledali? On je automechanik, sice začínající, ale už dobrý. Pokud by Maruška pronajala babiččin byt a on přidal své úspory a rychle si našel práci, bez potíží by si pronajali malý byt v nějaké spící čtvrti Petrohradu.
Pamatuješ? Už dřív jsem ti o svých nápadech říkal, ale ty ses tak bála babičku opustit. A teď tě už nic nedrží. Teta Zoja zakroutila hlavou.
Ach, Mariško, nevím. Samozřejmě ti s pronájmem bytu pomůžu. Ale to jsou takové drobné. Sotva to vystačí na pokoj v Piteru.
Tam jsou jiné ceny, jiný život, všechno jiné. Ty jsi teď sotva dokončila školu. Žádné zkušenosti. A z čeho budeš žít?
Tady jsi alespoň doma a já ti vždycky naleju talíř polévky, když bude třeba. Ale jé, teto Zojo, mávla rukou vesele Marina. Vždyť jedeme dva. Artem to všechno promyslel.
Teta Zoja si povzdechla. Je to tvoje věc, Mariško. Babiččin byt je jen tvůj. Ale mně se tyhle moderní občanské svazky bez oddacího listu nelíbí.
Jsem staromódní. Pro kluky je to dobré a pohodlné. Ani manželka, ani nevěsta. Takový zkušební, dočasný model.
A jaká je to naděje na takového polomanžela? To by ještě šlo, kdyby se sám už ve městě usadil. Ale ne, rozhodl se přeživit na babiččině bytě. A babička Asia by určitě řekla to samé.
Babička by pochopila, odpověděla pevně Marina. Babička by pochopila. Rozuměla vztahům mnohem víc než ostatní dospělé tety. Zdálo se, že hvězdy se rozhodly Marinu a Artema podpořit.
Rychle se našli slušní nájemníci, mladý pár s malým dítětem. Marina se předem připravila, uklidila a úhledně složila babiččiny věci. Dala je tetě Zoje na uschování. S sebou si vzala jen staré kukačkové hodiny.
Jsou tak obrovské, Mariško. Proč je s sebou tahat? Divil se Artem. Zabrali půl kufru.
Pověsím je v našem pronajatém bytě v Piteru, aby tam bylo aspoň něco svého. No, když to chceš, tak ať jsou. Velkoryse souhlasil Artem. V Petrohradu se také všechno vyvíjelo podle plánu.
Rychle se našel malý byt za přijatelnou cenu i práce pro Artema. Pravda, byt byl strašně těsný a daleko od metra a práce byla na opačném konci města, ale to už nebylo tak důležité. Marina rozložila věci do skříně, pověsila na stěnu babiččiny hodiny, prošla se po okolních obchodech, uvařila boršč a posadila se k notebooku. Musela si také hledat práci.
Samozřejmě zkušenosti neměla, ale na škole získala první místa v kreativních kadeřnických soutěžích, měla diplomy a souhlasila i s tím nejskromnějším výdělkem. Když Artem pár dní po sobě přicházel z práce, nacházel vždy stejný obraz. Čistý byt, jídlo na plotně. Soustředěná Marina rozesílá své životopisy do salonů.
Marišonku, nezasekávej se na tom. Zvenčí by si někdo mohl myslet, že tě nejsem schopný uživit sám. Podle mě vůbec nemusíš pracovat, aspoň dokud máme nájem za tuhle cenu. Ty moje malá hloupoučká, moje milovaná hloupoučká, usmál se blahosklonně Artem a objal ji.
Ty radši zatím seď doma, Marišulio. Tak to bude lehčí a správnější. Marině bylo až stydno. Vždyť se opravdu chová jako malá.
Vydělá tři koruny a svého Artema připraví o čerstvý oběd a večeři každý den. Když nebudou rozhazovat, vyjdou docela dobře. Přišlo léto a Artemovo přesvědčení, že zatím nemá smysl, aby pracovala, se hodilo. Město přestalo Marině připadat bezútěšné a šedé.
Jednou Marina zašla do Kunstkamery a ani si nevšimla, že tam strávila celé tři hodiny. Večer u večeře o tom vyprávěla Artemovi a navrhla: Pojď, o tvém volnu půjdeme ještě jednou spolu. Proč jsme sem jinak přijeli, když nic neuvidíme? Marišonku, já jsem sem přijel vydělávat, neutrácet, vysvětlil shovívavě Artem.
To všechno pak stejně stihnu, jestli budu chtít. Sousedka z patra Varia, se kterou Marina navázala přátelské vztahy, byla přesvědčená, že má Marina s Artemem štěstí. On je až moc cílevědomý. Všechno bude nosit domů.
To je vidět. Sama víš, jací kluci teď bývají infantilní. Vem si třeba mého Kostju. Nám už je Vanuškovi dva roky a pro mého muže jsou pořád nejdůležitější jeho kamarádi.
Po těchto slovech se Marina cítila trapně mluvit o tom, že jí něco chybí. Ona si jejich život v Petrohradu představovala docela jinak. Zdálo se jí, že už spolu žijí sto let a že ji Artem přestal doopravdy milovat. Přicházel z práce unavený.
Často se rozčiloval kvůli maličkostem, svalil se na gauč a čekal na jídlo. A na Marinu se díval jako na něco, co bylo a vždycky bude. Jako třeba radiátor ústředního topení. Marina si říkala, že si prostě musí najít práci i ona.
Poradila se s Variou a rozhodla se vyzkoušet jinou taktiku. Zkus obejít sama okolní salony, poradila Varia. Kadeřnice musí umět působit sympaticky. A Marina sotva se dočkala, až Artem odjede do práce, šla hledat štěstí.
Ve čtyřech salonech neprojevili sebemenší zájem, ale v malinkém skromném polosuterénu s názvem Orchidea se znuděná baculatá brunetka najednou oživila. Já potřebuju záskok. Moje střídající kolegyně má bouřlivý osobní život a zodpovědnost je pro ni cizí slovo. Na tobě je vidět, že jsi úplně jiná.
Dej mi telefonní číslo, Maríno. Určitě ti zavolám, kdy se máš přijít představit našemu Romanovi. Já jsem Rita. Marině byla Rita sympatická.
Její jistota jí dodávala naději, ale vzduch v tom polosuterénu se jí zdál vydýchaný, nepříjemně nasládlý. Zatočila se jí hlava a zvedl se jí žaludek až do krku. Sotva doběhla za roh domu a vyzvracela se do trávy. Zašla k Varie.
Jsi taková bledá, podivila se Varia. Ach, možná jsem se něčím otrávila, povzdechla si Marina. Varia zamyšleně zavrtěla hlavou. Radši to hned prověř a vyluč tu domněnku.
Mám tu někde v lékárničce schovaný test. Jaký test? Nechápala Marina. Asi jsi vůbec na sto procent jistá, že nemůžeš být těhotná.
Samozřejmě, že se chráníme. Sám Artem. No jasně, věřím ti každé slovo, přikývla Varia. Když mi říkají, jak je můj Vanička krásný, odpovídám, co jste čekali.
Je to přece prověřená elektronika. Plánovali jsme to až později, ale on se rozhodl po svém. Tak tady je ten test. Marina čekala až do noci, a když zhasli světlo, vyhrkla: Arteme, jsem těhotná.
Je to jisté. Mariško, takhle nežertuj, smířlivě protáhl Artem. Já to myslím vážně. Artem mlčel.
Asi půl hodiny trvalo, než se Marina odvážila znovu promluvit. Arteme, je mi hrozně, když takhle mlčíš. Merin, nechci říct, že jsi v tom sama vina, takže zítra zajdi k lékaři a zjisti, kolik stojí rychle to odstranit. Já dám peníze ze svých úspor.
Slyšela naprosto cizí hlas. Marina natáhla roztřesenou ruku a rozsvítila světlo, jako se chtěla ujistit, že vedle ní je skutečně její Artem. Byl to on. Chceš snad říct, že to dítě chceš?
Ale to je přece nesmysl. Nač by nám bylo zvlášť teď. Potrat ale udělat nedokážu. Když už dítě je, budu ho milovat.
Babička mi říkala, že můj táta byl šťastný, když zjistil, že se mám narodit. A přitom u nich s mámou tehdy taky nic nebylo. No jasně. Tvůj táta je vznešený rytíř a já ničema.
Nikdy tě nenapadlo, že prostě počítal s tím, že se díky dítěti usmíří s bohatými příbuznými své ženy. Ne. A tohle je život, holčičko. Marina mlčky vstala, šla do kuchyně a tam se rozplakala, složila hlavu na stůl.
Išku, tak už přestaň fňukat, zaslechla nad sebou dobrosrdečný hlas. Běž spát. Zítra tě, jestli se bojíš, klidně sám odvedu k doktorovi. Já se dítěte nezbavím.
Jasně. Ty jsi vždycky proto, aby se množila bída. Mohl jsem si to domyslet už tehdy, když jsi sbírala zatoulané kočky s koťaty. Jenže já nejsem zatoulaná.
Tiše ho přerušila Marina. Hele, vyspi se, uklidni se a ráno si promluvíme rozumně. Jdu přespat k Toliňovi. Marina mlčky sledovala, jak Artem, aniž se na ni podívá, shrnuje z poličky svoje věci a hází je do sportovní tašky.
Pak odešel. Neboj se. Zahraje si na svobodného vlka, vychladne a vrátí se. Ještě tě bude prosit o odpuštění.
Ty hlavně hned nehraj uraženou. Přesvědčovala Marina Varju. Já nemusím nic předstírat. Já se bez něj obejdu.
I kdyby hrozně, stejně se nějak obejdu. Tak proč hned ztrácíš odvahu? Marina ji přerušila. Promiň, Variuško, ale tohle všechno není potřeba.
Já mu nejsem potřebná. To jsem dnes v noci pochopila. Když jsem byla pohodlná, byla jsem mu potřebná. Teta Zoja měla pravdu.
Kdybych neměla peníze z pronájmu babiččina bytu, nikdy by mě s sebou sem nevzal. Odjel by sám. Tak či tak teď zmizel. Artem se nevrátil.
Marina vydržela celý týden a přece jen vytočila jeho číslo. Telefon účastníka je vypnutý nebo mimo dosah sítě. Možná bys přece jen měla zajít za ním do práce. Nahlas uvažovala Varja.
Mně došly peníze. Sáhla jsem do nedotknutelného převodu z babiččina bytu, ze kterého platím nájem. Jestli ty peníze začnu projídat, už příští měsíc nebudu mít čím zaplatit majiteli. A nejíst nemůžu, nějak moc se mi chce.
A co jsi rozhodla s dítětem? Opatrně se zeptala Varia. Nevím, co rozhodnout. Sebe bych uživila.
Ale dítě, z čeho budeme žít, až se narodí a já ještě nebudu moct pracovat? Nemám nikoho, Varo. Nemám ani komu říct, aby pohlídal dítě, zatímco budu v práci. A zbavit se ho nemůžu.
Nedívej se tak. Nemůžu a hotovo. Varia chodila po kuchyni a řekla: Jestli se ten tvůj neukáže, vždycky se můžeš vrátit domů. Tam jsou aspoň všechny ty tetičky, co kamarádily s tvou babičkou.
Ale to už by byl úplný krajní případ. Máš ještě malý termín? Mohla by ses stihnout tady v Piteru někde zaměstnat. Jenže s tvým povoláním a bez zkušeností to takhle nepůjde.
Takže aspoň něco by se mělo naskytnout. Sotva to pomyslela, zazvonil mobil. Volala Rita z Orchideje. Merin, ahoj.
Poslouchej. Náš Roman se na tebe chce podívat. Přijď se představit. Marina si umyla vlasy, pečlivě se nalíčila a ve tři byla v salonu.
Ředitele musela čekat ještě půl hodiny. Když konečně dorazil, podsaditý, zavalitý muž středního věku v křiklavé havajské košili, která mu byla těsná přes břicho, hned řekl: Slečno Marinko, já další kadeřnici nepotřebuju. Proč jste mě tedy pozval? Zeptala se zmateně Marina.
Margarita tě moc chválila. Chtěl jsem se podívat. Třeba se budeš hodit. Mám kromě tohoto podniku ještě jednu restauraci.
Teď potřebuju další servírku, hezkou a bystrou. Jestli ti to vyhovuje, za léto si vyděláš. Na podzim uvidíme. Můžu tě vzít s sebou.
Rozhlédneš se. Ano, děkuji za nabídku. Samozřejmě pojedu, hned souhlasila Marina. A než se Marina vzpamatovala, už čtvrtý týden pracovala ve fialovém Punči.
Restaurace byla docela útulná a cenově dostupná. V práci krmili. Zpočátku byla Marina velmi ráda, že nemusí utrácet za jídlo v pracovní dny. Ale stále častěji nastávaly dny, kdy každý vstup do kuchyně pro objednávku byl pro ni výkonem.
Bývalo jí špatně už jen z vůně jídla. Jednou během směny to bylo už úplně nesnesitelné. Vběhla do šatny. Když se chystala vstát a jít do sálu, uslyšela za sebou: Ty nedělej prudké pohyby, holčičko.
Uvařím ti mátový čaj. Ten pomáhá. A jíst musíš častěji a spát déle. Já dvě děti porodila.
Vím. Světlana se na Marinu dívala bez posměchu, ale i bez lítosti, klidně, s pochopením. Za deset minut v kuchyni Marina vyložila Světlaně celý svůj příběh. Obyčejný příběh, odpověděla ta.
Kluci jsou teď takoví. Ale ty se drž. To dítě je teď tvoje všechno. Vezmeš zboží.
Ozval se za zády Pavel. Tu Romanovu společníka, mladého, hubeného a nehlučného, Marina něčím velmi děsil. Chodil vždy neslyšně. S hrůzou si uvědomila, že Pavel mohl slyšet jejich rozhovor.
Večer přijel Roman Jevgenijevič v další havajské košili a s obzvlášť těžkým odérem alkoholu. Zavolal ji do kumbálku u kuchyně a podal jí obálku. Tady je tvoje mzda za měsíc. Ty už tady nepracuješ.
Proč? Zeptala se Marina sotva pohyblivými rty. Eh, ty dnešní drzé holky, hlavně z periferie jako ty. Proč si myslíš, že máš právo lhát a někoho podvést jen proto, že jsi měla tu hloupost otěhotnět?
Jen tě hezky prosím. Odejdi v klidu a nepokoušej se o žádné podobné triky. Marina chtěla tolik věcí říct, ale mlčela. Chtěla mu obálku s penězi hodit zpět, ale tiše si ji vzala.
Peníze se budou hodit. Ani ne pro ni samotnou. Druhý den Marina téměř celý den prospala. A večer u dveří zazvonila Varia.
Pojď k nám. Ale ne, ještě na tebe bude Kostja kvůli mně bručet. On tě zve sám. Chce ti něco říct.
Kostja seděl v kuchyni a řekl: Merin, zjistil jsem pro tebe něco. Třeba by se ti to hodilo. Můj kamarád Oleg je řemeslník. Nedávno dělal opravu v jednom soukromém domě na předměstí u jednoho dědy.
Barák má děda dobrý a žije tam úplně sám. Svěřil se, že by pronajal jeden pokoj ženě. Pokud by mu pomáhala s běžným hospodářstvím a byla mu trochu společnicí, tak klidně i zadarmo. A není to nějaký podivín?
Nedůvěřivě se zeptala Marina. Oleg říká, že rozhodně není. Normální, správný děda, jen sám a má peníze. Hned mě napadlo, že bys to mohla být ty.
Zase lhát. Unaveně se zeptala Marina. A co když je ten člověk dobrý? On počítá s klidným stářím a já bych mu tam najednou začala rodit.
A hele, Marí, nezamotávej mě. Ať to Oleg řekne tomu dědovi na rovinu, že máš takovou situaci. To je nejspíš nejpoctivější. Ať si pak děda sám rozhodne.
Hned při svém prvním volnu vzal Kostja Marinu seznámit se s dědou. Marina si představovala velký dřevěný dům na louce. Ale dům byl cihlový, ještě obložený kamenem, bez kudrlinek, za to velmi stylový a krásný. Dveře se otevřely a na prahu se objevil sám majitel, drže za obojek velkého a velmi chlupatého bílého psa.
Tohle je Olaf. Je mírumilovný jako polštář, pokud na nás dva nezaútočíte. A já jsem Grigorij Nikolajevič. Majitel byl už pořádně přes sedmdesát, ale postoj měl jako muž středního věku.
V suché šlachovité postavě nebylo ani stopy po sešlosti. Úplně stříbrné vlasy měl ostříhané na krátko. Pozval je do domu. Dům se uvnitř ukázal být útulným, ale trochu zvláštním.
Hlavní bylo, že se tu sešlo hned několik epoch. V obývacím pokoji, jako by se člověk ocitl v devatenáctém století. Asi budete chtít hned vidět svůj pokoj, Maríno, zeptal se Grigorij Nikolajevič. A vy už jste se rozhodl, že se vám hodím jako nájemnice, zrozpačitěla Marina.
A vy už jste se rozhodla, že se vám nehodím, zasmál se hostitel. Pojďme se podívat na pokoj. Čtvercový pokojík s oknem do útulného koutku zahrady působil velmi teple a příjemně. Grigorij Nikolajeviči, pokoj se mi líbí.
Jen mi hned povězte podrobně o všech svých podmínkách. Říkal jste Olegovi, že byt pronajímáte výměnou za pomoc v domácnosti. Já jsem poctivá. Jenom asi víte, že mám určité těžkosti.
Jaká vy jste podnikavá dívka, usmál se hostitel. Vaše těžkosti mi nevadí. Možná to, co řeknu, zní divně. Ale zkuste to pochopit.
Já vím, že vy nikoho nemáte. Já také nikoho nemám. Mohl bych si najmout hospodyni a už jsem to i udělal. Už nechci.
Je mi nepříjemné mít v domě cizího, profesionálně ochotného člověka. Já potřebuju v domě živého člověka. Moc. Jste mi sympatická.
A domácí práce bez fanatismu, jen to, co byste dělala, kdybych byl váš táta nebo dědeček žijící s vámi pod jednou střechou. A kdybyste mi ještě pomohla s archivem, bylo by to vůbec nejlepší. Za to vám zaplatím jako sekretářce. Grigorij Nikolajeviči, a kdy se dá nastěhovat do pokoje?
Jestli váš přítel Konstantin souhlasí, že několikrát převeze vaše věci, tak klidně už dneska. Ukázalo se, že archiv nejsou žádné nudné dokumenty, ale velmi zajímavá věc. Jako by člověk četl scénáře. Jenže tohle všechno se skutečně stalo.
Zvlášť deníky, ty jsou jako živé. Jak říkal Grigorij Nikolajevič, život se sice zjednodušil, ale hodně tím i ztratil. S ním bylo vůbec velmi zajímavé být. Varia se bála, že se Marina tam na samotě se starým dědečkem nudí, a často ji zvala, aby k nim o víkendu přijela.
Marina s radostí párkrát přijela, ale pak se s nemalou radostí vracela. Ach jo, moji zajíčci, já už musím domů. Už považovala ten dům a svůj pokojíček v něm za svůj skutečný domov. A babiččiny hodiny visely na zdi naproti její posteli, kam je pověsil Grigorij Nikolajevič.
Nedělá ti děda výčitky? Vyptávala se Varia. Upřímně, já si vůbec neumím představit Grigorije Nikolajeviče jako protivného staříka, zasmála se Marina. Vlastně to dopadá tak, že já nedělám nic těžkého.
Oběd, jednoduchý úklid. A stejně mi Grigorij Nikolajevič bere čisticí prostředky z ruky, když si myslí, že už bych měla být unavená. A pořád mě rozmazluje dobrotami. Vario, on je úplně netypický děda.
A Marina vyprávěla Várii dědečkův příběh. Žil si obyčejný starý sovětský profesor. Vymýšlel inovace pro sovětský průmysl i pro armádu a měl dva oblíbené žáky. Krátce před rozpadem Sovětského svazu začal s vážným projektem.
Jeden z žáků s ním dělal technickou část a druhý, průbojnější, obíhal úřady a sháněl financování. A když bylo všechno hotovo, ten průbojnější zmizel. Vzal s sebou všechny výzkumy a odjel na západ, nechal si vynálezy patentovat a zajistil sebe i své děti na celý život. Profesora ranila mrtvice.
Dlouho byl nemocný, a když se postavil na nohy, odvezla ho manželka do států. A ten druhý žák zůstal tady v Petrohradu. Talent si přece vždycky cestu najde. Potkal toho pravého člověka z nových Rusů, promyslel mu celé výrobní odvětví a vydělal slušné peníze.
A potom ještě dostal dědictví ze států. Profesor tam stačil ještě pracovat a napsal závěť. Polovinu majetku manželce, polovinu svému žákovi a kolegovi Grigoriji Nikolajeviči, u kterého bydlím já. Archiv chce roztřídit a něco vybraného odevzdat.
Jakýsi dluh vůči učiteli, aby na něj někdo tady vzpomínal. No teda, lidi to pěkně semlelo, zakroutila hlavou Varia. Hele, a proč je vlastně sám ten tvůj Grigorij Nikolajevič? Jestli kolem takového zabezpečeného dědka nepoletuje žádná dědička, tak fakt asi nikoho nemá.
Vario, o tom se vůbec nezmiňuje a já se neptám. Jednou se Grigorij Nikolajevič sám nabídl, že Marině pomůže čistit jablka na marmeládu. Ukázalo se, že nechal v pracovně brýle. Dovolte, já tam skočím sama.
Chci si proběhnout schody. V pracovně na jeho starožitném stole vedle notebooku kromě brýlí zůstala šachovnice a malá fotografie v tenkém dřevěném rámečku. Na černobílé amatérské fotce ležela na písku u moře malá holčička se dvěma culíky na temeni. Smála se a objímala velký pruhovaný nafukovací míč.
Marina si velmi dobře pamatovala každý detail té fotky. Má totiž úplně stejnou v batohu. Grigorij Nikolajeviči, a ta fotka holčičky u moře. Odkud ji máte?
Zeptala se Marina. Tu fotku jsem dělal já. Měl jsem zálibu ve fotografii, odpověděl Grigorij Nikolajevič a s obavou se zadíval Marině do obličeje. To je moje dcera Nela.
Já vozím s sebou stejnou fotku. To je moje máma. Přijela jsem s ní. Grigorij Nikolajevič vyprávěl.
Jeho žena Nela odešla k jinému muži, když byla Marina ještě malá. Řekla mu, že nechce, aby dítě pendlovalo sem a tam. Bude pro ni snažší na tebe zapomenout a zvyknout si na nového otce. Bude mít všechno, co bys jí nikdy nedokázal dát.
Řekla jsem jí, že máš jinou rodinu a jinou dceru. Kvůli tvému zbabělému strachu. A Grigorij odešel. Nevěděl, kam.
Hlavně pryč. Už nikdy nic nepoznávat, už nikoho nehledat. Kdyby dceru našel včas, měl by ji kdo podpořit, když se jí matka zřekla kvůli tomu, že si vzala nevýhodného muže. A měl by ji kdo podpořit i vnučku Marinu.
Možná by do dneška byla naživu jediná skutečná Marininina babička, kdyby jejímu srdci zaplatili vážnou léčbu. Ale historie nepřipouští kdyby. Teď je třeba žít dál a žít ještě dlouho, protože brzy se v domě objeví další obyvatel, o kterého bude třeba se starat. A žít dlouho je snadné a příjemné, když je pro koho.
Nela se narodila v únoru v noci větrné sněhové bouře. S balónky a květinami je z porodnice vítali tři, dědeček a Varia s Kostjou. Když přátelé po malém pohoštění odjeli, děda Griša si sedl naproti Marině a zeptal se: Možná bys přece jen měla říct otci Nelly, že se narodila. Co myslíš, dědo?
Ty ses tak dlouho na něj vůbec neptal. Myslela jsem, že už se nezeptáš. Jen jsem viděl, že o něm nechceš mluvit. Dědoušku, problém lidí jako jsi ty je, že soudíte o druhých podle sebe, namítla Marina.
A Marina vyprávěla. K jejímu nesmírnému úžasu jí vůbec nebylo těžké vyprávět dědovi o Artemovi a o tom, jak prostě ji opustil. Jako by převyprávěla film nebo román. Už to s ní nemělo nic společného.
Měla jiný život, ve kterém byli jiní hlavní lidé. Jednou Varia přišla po špičkách, podívala se do hamáčku na spící Nelu a řekla: Mariš, jen mě prosím odpusť. Neděs mě svými úvody, varovala ji Marina. V práci jsme měli velký výjezdní večírek.
A večer se u nás sešla čistě ženská společnost. A já vyprávěla tvůj příběh, jak jsi našla dědečka. Pravda, ani jsem tvoje jméno neřekla. A za den zvoní u dveří a na prahu tvůj bývalý, celý rozechvělý.
Pustila jsem ho. A on mi hned začal vykládat, jak všechno pochopil a jak tě hledá. A pak mi začal vyhrožovat. Měla jsem obrovské štěstí, že se Kostja vrátil domů brzy a vyprovodil ho.
Marina se usmála, snažíc se vykouzlit co nejklidnější úsměv. V ničem nejsi vina. Nemohla jsi nic předvídat. Díky, že ses na mě nezlobila.
Budeš něco podnikat? Nacpat Nelu do kufrů a utíkat někam? Nikdo za mnou nepřišel. I kdyby Artem nějak zjistil, kde bydlím, ještě to neznamená, že sem přijde.
Arťom není žádný operetní padouch, ale docela obyčejný sobecký kluk. Není čeho se bát. Za měsíc Marina skoro zapomněla na vářino varování. Dcera rostla, už seděla v postýlce i v kočárku.
Jakmile zahlédla Olafa, radovala se a natahovala k němu ručky. Neboj se, sebejistě uklidňoval dědeček. Olaf dobře chápe, že je to štěně. Dítě už je přes půl roku.
Je na čase, abys vyrazila do společnosti. Jděte s Váriou někam. Odstříkej mléko a já Nelu bez tebe krásně nakrmím. Dědo, žasnu nad tvými znalostmi v různých oblastech.
A cos myslela? Tajně jsem nastudoval literaturu o dětech, usmál se dědeček. Marina odjela k Várii. Chodily s Vanuškou po zoo a přesto si čas skvěle užily.
Když si koupili zmrzlinu a posadili se na lavičku v parku, Marina zaslechla z boku napůl zapomenutý známý hlas. Marišonku. Artem vyšel z pestrého stínu stromu a postavil se před ně. Marišonku, ahoj.
Maríno, musíme jít, vyhrkla. Počkej na mě jen chviličku, uslyšela svůj vlastní bezstarostný hlas Marina. A kde je naše dcera? Zeptal se tváříc se znepokojeně.
Nic ho nemáme, smířlivě vysvětlila Marina. Marišonku, odpusť, jestli vůbec dokážeš. Vy dva jste mi potřební, ty i dcera. Udělám pro vás všechno, jestli mi dovolíš pokusit se začít od začátku.
Marina se lehce ušklíbla. Velmi teatrální. Nemám ti co odpouštět. Bylo a zmizelo.
Za dceru děkuju. Je krásná. Jaká jsi teď? Pronesl Artem.
Vypadáš jako Hollywood. Ještě něco? Jinak už opravdu musím. Nezlobím se na tebe, Artěme.
A o alimenty se soudit nebudu. Neboj se. Maríno, nedělej to se mnou. Nemohla jsi všechno zapomenout tak rychle.
Vím, že jste našli dědečka, ale to přece není otec. Já už teď neustoupím, dokud mi nedáš šanci. Marina vstala z lavičky, pomalu obešla Artěma, lehce ho pohladila po rameni a řekla stejným bezstarostným, klidným hlasem: Lidé se mění. A ještě jak rychle, když je k tomu donutí okolnosti.
Vím, že víš o mých finančních změnách. Aby sis nedělal iluze, jsem ráda, že jsem v době, kdy jsme našli dědečka, nebyla za tebe vdaná. S dědictvím se dá najít mnohem lepší varianta i s dítětem. A ještě malá rada.
Jestli se pokusíš hledat mě nebo dceru, jakýmkoli způsobem se připomínat. Vždyť víš, kdo si v devadesátých letech čím vydělával a s kým musel jednat. Známosti mého dědečka, a teď i moje, tomu odpovídají. Můj dědeček je hodně zavázán panu Jemjasojedovovi.
Váženému muži, jestli ti to jméno něco říká. Takoví lidé bezdůvodně svou ochranu neberou. Vždycky se na ně dá obrátit, aby odstranili nežádoucí překážky. Třeba tebe, Artěme.
Nic osobního. Ber to jako projev odpuštění. Mrcha. Zlostně vydechl Artem, otočil se a šel přes trávník směrem k zoo.
Teď už z horizontu určitě zmizí, ozvala se Varia. Poslouchej, to jsem od tebe nečekala. Ty ses opravdu změnila. Pocítila jsem, že nejsem na světě sama, a změnila se.
Vario, a kdo je ten Jemjasojedov? Ty jsi o něm nikdy nemluvila. To pro něj tvůj dědeček vymýšlel výrobní linku. Ani jeho jméno nevím.
Ať je to třeba Žora. Žora Jemjasojedov, autorita. Jako z Vana Dammeho, Artěmovi to stačí. Teď jsem si ho vymyslela.
Jak bylo domluveno, přijel pro ně Kostja. Uf, sotva jsem se prokousal zácpami. Vydechl. Představte si, na rybách k nám s Olegem přiběhl nějaký chlápek a s nafoukaností nám začal vyčítat, že jsme zabrali jeho stálé místo.
V životě jsem něco takového nezažil. Ale ty jsi úplně jako ten Žora Jemjasojedov, oblíbený, pochválila Varia. Ty máš už známé, které já neznám. To není můj, ale Marinin.
Na to Kostja odpověděl, že se smějí zbytečně, že není důvod k veselí. Až doveze Marinu domů, poví dědovi, že má nějaké nejasné známosti. Okázalé machy, o kterých se v domě nic neví.
Je třeba být vážná a víc myslet na děti.