Babiččino dopis byl psaný tak drobně a kostrbatě, že ho Katja musela přepsat do počítače, aby vůbec přečetla, co stojí na tom zažloutlém papíře. Když ale text dokončila a obrazovka se rozsvítila vytištěnými řádky, zamrazilo ji. V hlavě jí utkvěla jedna jediná věta, která jí nedávala smysl, a přesto jí vrtala hlavou celé hodiny: „Nikdy se mi nebude plést do věcí. “
Seděla u stolu tak dlouho, až ji začaly bolet oči, a pořád dokola četla ta slova.
Babička byla vždycky moudrá a klidná žena, která nikdy nemluvila sprostě ani zle. Ale tohle psaní bylo formální, chladné, jako by ho psal cizí člověk. A pak to přišlo. Ta věta nebyla o babičce.
Byla o někom jiném, o někom, kdo jí měl být nejblíž. O Dmitrim, jejím manželovi. V noci ležela vedle něj a nemohla spát. Poslouchala jeho klidné dýchání a v hlavě se jí honily myšlenky na to, co všechno jí za ta léta řekl.
Jak mluvil o babiččině bytě, o tom, že by bylo dobré ho pronajmout, že se o něj stejně nikdo nestará. Jak se usmíval, když Katja říkala, že by se tam chtěla občas zastavit. A teď jí docházelo, že ten úsměv byl falešný. Ráno se Dmitri chystal do práce, pohvizdoval si a vůbec si jí nevšímal.
Katja stála u okna a dívala se, jak si zavazuje boty, a v hrudi se jí svíralo něco, co ještě nikdy necítila. Chtěla mu to říct. Chtěla mu hodit ten dopis do obličeje a křičet, ale místo toho se otočila a šla do kuchyně uvařit kávu. On za ní zavolal, že přijde pozdě, a práskl dveřmi.
Celý den bloudila po bytě jako ve snách. Vzpomněla si na babičku, na dědečka, na to, jak spolu sedávali na lavičce před domem, kde rostly obrovské lípy. Prožili spolu sedmadvacet let. A teď se Katja ptala sama sebe, jestli ona a Dmitri mají vůbec šanci.
Najednou jí došlo, že musí zjistit víc. Musí najít odpověď na otázku, proč babička napsala zrovna tyhle věty. Začala pátrat v babiččiných věcech. V krabici od bot, schovanou na dně skříně, našla staré smlouvy a dopisy.
Byl tam i nájemní inzerát na babiččin byt, ale datum byl starý, skoro rok starý. Inzerát nikdy nebyl zveřejněný. A přesto se někdo o ten byt zajímal. Když o tom večer zmínila Dmitrimu během večeře, on jen roztržitě přikývl a zamumlal něco o tom, že by se měla vyměnit dlažba v koupelně.
„No jo, říkal jsi, že by se měla vyměnit dlažba,“ řekla Katja tiše a podívala se mu do očí. On ale hleděl do talíře a tvářil se, jako by ho téma nebavilo. Za pár dní se rozhodla, že navštíví babiččin byt. Jela tam autem a cítila, jak jí buší srdce, když vytahovala klíče.
Vešla dovnitř a zastavila se v předsíni. Všechno bylo přesně tak, jak to babička nechala. Na stole ležela stará fotografie, na které stála s dědečkem, mladá a šťastná. Katja si ji vzala do ruky a přejela prstem po babiččině tváři.
„Babi, co se tady stalo? “ zašeptala do prázdného pokoje. Další dva dny trávila v bytě. Procházela skříně, četla staré dopisy, dívala se do šuplíků.
A pak to našla. V kapse starého kabátu, který babička už nenosila, ležel útržek papíru s číslem účtu. A na tom účtu byly pravidelné měsíční převody. Stejná částka, měsíc co měsíc, až do babiččiny smrti.
Adresát? Dmitri. Katja seděla na zemi a držela ten papír v třesoucích se rukách. Všechno jí docházelo.
Ty peníze, ten inzerát, ty řeči o pronájmu. Babička mu platila. Platila mu za něco, co nikdy neudělal. A možná za něco, co udělal.
Večer seděla v kuchyni a čekala, až se Dmitri vrátí. Když konečně přišel, měl dobrou náladu, smál se a vyprávěl o nějakém projektu. Katja ho poslouchala a myslela na to, co ví. Myslela na to, jak jí babička vždycky říkala, ať si dává pozor na lidi, kteří se moc usmívají.
A teď tomu rozuměla. Dmitri si všiml, že mlčí, a zeptal se, jestli je něco v nepořádku. Katja se na něj podívala a v duchu si řekla, že tohle musí přehrát. Nemůže mu to říct, dokud nebude mít jistotu.
Usmála se a řekla, že je jen unavená. Příštího rána, když Dmitri odešel do práce, Katja vytáhla telefon a začala projíždět jeho staré zprávy. Věděla, že to není správné, ale potřebovala vědět pravdu. Našla konverzaci s nějakou ženou, která mu psala o tom, že je všechno zařízené, že se byt prodá a on dostane svůj podíl.
Katja zalapala po dechu. O jakém bytě to mluví? O kom? Téhož dne se setkala s babiččinou starou přítelkyní, paní Liudmilou, která sedávala s babičkou na lavičce.
Vypila s ní kávu a zeptala se na babičku, na to, jestli se někdy zmiňovala o Dmitrim. Liudmila dlouho mlčela, pak řekla, že babička nebyla hloupá a že jí došlo, co se děje. „Říkala, že jí ten tvůj muž leze do bytu, když není doma,“ řekla Liudmila tiše a podívala se na Katju s pochopením. „Říkala, že mu nejde o tebe.
Jde mu o ten byt. A o všechno, co je v něm. “
Katja se vrátila domů s hlavou plnou myšlenek. V sobotu Dmitri navrhl, aby šli do restaurace.
Usmíval se, bral ji za ruku, byl milý. Katja se usmívala taky, ale uvnitř cítila, jak jí tuhne krev. Seděli naproti sobě, on mluvil o budoucnosti, o tom, že by si mohli koupit větší byt, a ona poslouchala a přikyvovala. V duchu ale počítala, kolik peněz z babiččina účtu ještě chybí.
V pondělí ráno přišla do babiččina bytu a našla na stole obálku, kterou tam předtím neviděla. Byla adresovaná Dmitrimu. Otevřela ji a uvnitř našla dopis od notáře. Stálo tam, že Dmitri má přijít ve čtvrtek 20.
června k podpisu smlouvy o převodu bytu. Katja to četla znovu a znovu, až jí došlo, že to není vtip. On chce babiččin byt. Chce ho mít zapsaný na sebe.
Schovala dopis do kabelky a vrátila se domů. Dmitri byl v práci. Seděla v kuchyni a dívala se na hodiny. Ve čtvrtek v devět ráno pojede k notáři.
Půjde tam, podepíše to, a bude hotovo. Ale Katja věděla, že to nedopustí. Musí na to přijít jinak. Ve středu večer Dmitri usnul brzy.
Katja potichu vstala, vzala jeho telefon, který nechal na nabíječce, a začala prohledávat zprávy. Našla konverzaci s číslem, které nebylo uložené. Psali si o tom, že „všechno klaplo“ a že zítra to bude „zařízené“. Katja si zprávy vyfotila a telefon vrátila na místo.
Ráno ve čtvrtek se Dmitri chystal do práce. Oblékl si modrý oblek a Katja se ho zeptala, proč se tak nastrojil. „Důležitá schůzka,“ řekl krátce a ani se na ni nepodíval. Ve dvě hodiny odpoledne Katja nastartovala auto a jela do centra.
Zaparkovala před kavárnou, ze které bylo vidět na notářskou kancelář. Seděla tam a čekala. V tři hodiny uviděla Dmitriho vystupovat z auta. Šel k notáři a vešel dovnitř.
Katja mu dala deset minut. Pak vstala, přešla ulici a otevřela dveře do kanceláře. V místnosti seděl Dmitri u stolu, vedle něj notářka, a před nimi ležely papíry. Dmitri zvedl hlavu a když uviděl Katju, zbledl.
„Co tady děláš? “ zeptal se. Katja se na něj podívala a položila na stůl vytištěnou konverzaci z jeho telefonu a kopii babiččina dopisu. „Chci vědět, co se tady děje,“ řekla klidně.
Notářka se podívala na papíry, pak na Dmitriho a řekla, že bez přítomnosti všech dědiců nemůže nic podepsat. Katja se usmála. Byla jediným dědicem. „Dmitri, ty jsi chtěl vzít babiččin byt,“ řekla a podívala se mu do očí.
„Ale zapomněl jsi na jednu věc. Babička mi všechno odkázala. Ty jsi pro ni byl cizí. “
Dmitriho tvář se stáhla.
Začal něco nesrozumitelně mumlat, ale Katja už neposlouchala. Otočila se a vyšla ven. Na ulici se zhluboka nadechla. Vzduch byl svěží, i když byla obloha zatažená.
Pomalu došla k autu, usedla za volant a odjela. Za sebou nechala notářskou kancelář, Dmitriho a všechny ty roky lží. Druhý den si sbalila pár věcí a odjela k babičce do bytu. Otevřela okna dokořán, a dovnitř proudil vzduch vonící lipami.
Vzala do ruky babiččinu fotografii a postavila ji zpátky na stůl. „Babi, udělala jsem to správně,“ řekla tiše. A poprvé po dlouhé době se usmála.