„Vždyť bereš 450 000 měsíčně,” řekla matka a otřela si ruce do ručníku visícího na madle trouby. Světlana se pokusila o úsměv, ale srdce jí spadlo někam do kalhot. Věděla, že přijde ten okamžik, kdy bude muset přiznat pravdu. Dveře do ložnice se pootevřely a na prahu se objevil Arťom.
Mlčky se díval na ženu, která stála uprostřed kuchyně s rukama založenýma na prsou. „1 milion 800 000 a k tomu celou světinu výplatu za listopad, prosinec a leden,” pokračovala Alexandra Petrovna klidným hlasem. „Zítra ráno v 9:30 s tebou jedu do práce. ”
Světlana polkla naprázdno.
Neexistovala žádná výplata 450 000 měsíčně. Pravda byla mnohem horší – dluhy, exekuce, prázdná lednička a účty, které se kupily na stole. Ale jak to říct matce, která přijela z cizí země jen proto, aby jí pomohla? Vařily spolu mlčky, ale sehraně, jako by mezi nimi neexistovala ani prázdná lednička, ani 1 milion 800 000, ani tchyně, která stála v cizí zemi a poslouchala.
Cibule prskala na pánvi, vůně zaplnila kuchyni a na chvíli se zdálo, že je všechno jako dřív. Světlana pokrčila rameny, do očí se jí draly slzy. Druhý den ráno, když Světlana a Arťom ještě spali, Alexandra Petrovna stihla dojít do obchodu a připravit snídani. Seděla u stolu v čisté zástěře, kterou našla ve spodní zásuvce, a četla si poznámky napsané tužkou na zadní straně účtenky.
„Teď jez a chystej se do práce,” řekla klidně. Do kolika dneska pracuješ? „Do 9 hodin do večera,” odpověděla Světlana tiše. Matka se držela madla velmi pevně, jako by nejela do centra města, ale na frontu.
Když vstoupily do kanceláře, Arťom se postavil a pozval je dál. Alexandra Petrovna mluvila klidně, bez zvyšování hlasu, ale každé slovo dopadalo jako kámen do vody. „Termín je do konce dubna,” řekla. Maso do mrazáku, zelenina do zásuvky, krupice do dózy.
Všechno mělo své místo, všechno mělo svůj řád. Teď zavoláme do Izraele. Arťom si všechno zapisoval do bloku, zatímco matka organizovala, plánovala, zachraňovala. Přes den volala na kliniku, zapisovala hodnoty Niny Vasiljevny do zvláštního sešitu, vařila vývar, který voněl celým bytem.
Jednoho dne, když Arťom odešel do svého pokoje ještě na hodinku pracovat, tiše řekla dceři: „Je to hodný kluk. Tvrdohlavý jako ty, ale hodný. ”
„Děkuji,” zašeptala Světlana do sluchátka, když večer mluvila se svým otcem. Ještě vteřinu stála a dívala se do prázdna.
„Tak a dost,” řekla a snažila se do hlasu vrátit obvyklou věcnost, ale ten přesto zůstával chraplavý, rozechvělý. Plakali tiše. Bez křiku, bez hysterie, jen tam stáli, objímali se rukama a slzy jim stékaly po tvářích, kapaly na podlahu a vsakovaly se do starého koberce. Alexandra Petrovna vytáhla ze své kabelky starou koženou peněženku, tu samou, se kterou chodila na trh už 40 let, a položila na stůl 50 000 v hotovosti.
„To je na léky a do začátku,” řekla. Na letišti Bena Guriona vešla do odletové haly a opírala se o ruku zdravotní sestry. Když po téměř 6 hodinách přiletěli do Domodědova, Alexandra Petrovna je tam už čekala. Nina Vasiljevna ji okamžitě poznala, ještě aniž by ji viděla do obličeje.
Večer, když se všichni rozešli do svých pokojů, přišla Světlana k matce do kuchyně. Matka si utřela ruce do ručníku, přistoupila a objala ji krátce, ale silně. Kapky bubnovaly do parapetu svižně a sebevědomě. Venku pršelo, ale uvnitř bylo teplo.
Plno lidí, kteří se milovali ne slovy, ale rukama, lžícemi vývaru, letenkami do Izraele a posledními penězi z kreditky.