Všichni kromě mě měli jmenovku na těžkém pozlaceném papíře. Stála jsem uprostřed tanečního sálu hotelu Grand Imperial, kde to vonělo po leštěném dřevě, bílých lilích a penězích. Křišťálové sklenice se třpytily pod stovkami žárovek, jako by i ony věděly, že se sem chodí ukazovat moc, ne láska. Byla to zkoušková večeře před zítřejší tiskovou konferencí o největší akvizici v historii Finální Real Estate Group.
Kolem mě se míhali bankéři z Prahy, investoři z Brna i Ostravy a právníci, kteří si účtovali víc za hodinu, než jsem kdysi měla na měsíc. Udělala jsem první okruh kolem sálu. Nic. Žádná Petra Malá.
Druhý okruh, stále nic. V břiše se mi usazoval ten známý chlad, směs hanby a předvídatelného zklamání z dětského domova. Pak se ozvalo sladce jedovaté odkašlání. Klára, má nevlastní sestra, stála u hlavního stolu v těsné saténové sukni, která se leskla, jako by ji oblékala kamera, ne člověk.
„Ach tak. No, kapacita je omezená,“ řekla a pohrdavě si mě změřila. Posadila jsem se do svého auta a nechala za sebou ten svět, který mi nikdy nepatřil. Ráno po galavečeru jsem dorazila do kanceláře dřív než kdokoli jiný.
Seděla jsem u svého stolu, když mě Marek zavolal do své kanceláře. Klára tam stála s kávou v ruce a usmívala se. „Nehodí se, aby se nevlastní sestra z děcáku pletla do vedení,“ řekla Klára hlasem, který se nesl chodbou, jako by mluvila do telefonu na hlasitý odposlech. Podívala jsem se jí přímo do očí.
Odešla jsem z její kanceláře a zamířila do výtahu. Stiskla jsem tlačítko do přízemí a cestou dolů jsem si vzpomněla na všechny ty roky, které jsem vložila do firmy, která se nikdy neobtěžovala vložit jediný rok do mě. V jedenáct hodin dopoledne začala tisková konference. Do první řady usedli zástupci bank, investičních fondů a regionální politici.
Klára stála za pultíkem a otevřela prezentaci. Moje data, grafy, výpočty, projekce – všechno přepsané do její prezentace. Fotografové začali cvakat tak rychle, že to připomínalo kroupy bušící do skla. „Tohle je výsledek let tvrdé práce a strategického vidění,“ řekla Klára do mikrofonu.
Vstala jsem ze zadní řady a přešla k pódiu. Klára se zarazila uprostřed věty. Vytáhla jsem z kapsy vytištěný e-mail z jejího účtu, kde žádala finančního ředitele, aby mě odstranil z projektu. Položila jsem ho na projektor.
Sál ztichl. „Ty ses do té pasti položila sama,“ řekla jsem tak, aby mě slyšel každý. Klára se marně snažila zavolat do mikrofonu, že chce promluvit, ale kabel odpojili. O dva týdny později jsem poprvé vstoupila do kanceláří Phénix Capital.
Někteří mi gratulovali, někteří se omlouvali, že mlčeli, někteří prosili, jestli bych je nepřijala do týmu. Dnes vím, že nejdůležitější osobou, kterou jsem si do svého života pozvala, jsem byla konečně já sama.