Třikrát do měsíce jsem jezdila vlakem do Prahy na porady a každý měsíc jsem posílala domů pět tisíc korun na domácnost. Do bytu, kde jsem za poslední tři roky vymalovala, namontovala police, koupila si vlastní matraci a udělala si z pokoje malé bezpečné místo. Jenže pak přišla věta, která všechno změnila. „Vždyť můžeš jít do toho menšího pokoje po Jasmině,“ řekla máma.
„Nebo bys už opravdu mohla do vlastního. “
„Vždyť jsi v něm byla roky, protože je tmavý a studený,“ vložila se do toho máma. „A sousedi koukají rovnou do okna. “ Jen jsem se na ně podívala a řekla: „Jen říkám, buď se přesuneš do menšího pokoje, nebo je asi čas, aby sis našla něco svého.
“ Do konce týdne budu pryč. „Jen jste mi právě ukázali, jaké jsou vaše priority. “
Každá věc, kterou jsem strčila do tašky, zněla jako malý krok směrem k dospělosti, kterou mi doma nikdy nepřiznali. Vzala jsem ji do náruče jako živou věc, jediného svědka mých let v tomhle bytě.
Odnesla jsem první tašku do předsíně. Do práce, odpověděla jsem, když se ptali, kam jdu. Sedla jsem do tramvaje číslo tři a jela do centra. Kyselá chuť mě vrátila do přítomnosti.
Na lesné 12 000 Kč bez realitky. Do oběda jsem prošla půl města. Staré lino, bílé stěny, okna do dvora. Pokud doložíte zálohu kolem 400 000 Kč, které jsem nikdy nepoužila, vždycky jsem říkala, že šetřím na něco důležitého.
Zapsala jsem si do diáře. Do kufru jsem skládala poslední věci. Odpoledne jsem šla do Lidlu nakoupit pár základních věcí. Další den, neděle, jsem si jela pro pár věcí do bytu.
Můžete dosáhnout na hypotéku do 4 milionů, pokud doložíte zálohu kolem 600 000 Kč. Lidé spěchali do práce. Někdo volal do telefonu, jiný si kupoval kávu u stánku. V sobotu jsem šla do Hornbachu pro barvy.
Bílé na stěny, zelenou do kuchyně, hnědou na dveře. Dva měsíce po podpisu hypotéky jsem dostala do emailu pozvánku. Když jsem si uvázala šátek, cítila jsem, že se chystám do místa, kde se všechno kdysi zlomilo. Prvních 20 minut se mluvilo o počasí, o dopravě, o tom, jaké je Brno letos hlučné.
Vysušila jsem si ruce do ubrousku pomalu a beze slova. Srdce mi na chvíli zrychlilo, ale pak se vrátilo do klidného rytmu. V práci jsem dostala nabídku přestupu do Prahy. Otevřela jsem notebook a vyplnila žádost o přeložení do pražské pobočky.
Odpověď přišla do tří dnů. Do Prahy, odpověděla jsem. Když jsem dopis vhodila do schránky, cítila jsem, že se ve mně něco uvolnilo. Rok poté, co jsem se přestěhovala do Prahy, jsem se jednoho podzimního rána probudila do ticha.
Víš, řekla do telefonu. Napsala jsem do něj poslední větu.