Déšť bičoval velká okna Grand Hotelu Belvedere, když se Matěj Dvorel posadil ke klavíru. Jeho prsty se dotkly kláves a sál ztichl. Valentýna seděla opodál a v očích měla zášť, kterou v sobě pěstovala roky. Vedle ní stál Roman, muž s ostrým úsměvem, který ale nedosáhl k očím.
Všichni čekali na poslední vůli starého Arnoše Dvorla, slavného hudebního skladatele a Valentýnina otce. Matěj začal hrát. Tóny, které se rozléhaly sálem, nebyly cizí – byla to skladba, kterou kdysi napsal Arnoš pro svou první lásku. Valentýna se napřímila.
„Kde jsi k tomu přišel? “ zeptala se ledově. Matěj nepřestal hrát. „To není důležité.
Důležité je, co říká otcův dopis. “
Po skladbě Matěj položil před Valentýnu obálku s pečetí. Roman se zasmál. „Hraješ divadlo, Dvorle.
Myslíš, že ti někdo uvěří? “ Valentýna otevřela dopis. Psal ho její otec krátce před smrtí. „Žádného Romana neznám,“ četla nahlas.
„A pokud se s ním dnes objevíš, věz, že můj majetek i můj hudební odkaz patří výhradně Matěji Dvorlovi. “
Roman zrudl. „To je padělek! “ vykřikl.
Ale Valentýna pokračovala: „Otče… prosím, odpusť mi. Věděl jsi, že jsem tě zradila. “ Stránky se jí třásly v rukou. Pak se obrátila k Matěji: „Ty jsi byl jeho žákem.
On tě poslal pryč, že ano? “
Matěj přikývl. „Vyhodil mě, když zjistil, že jsem jeho skutečný syn. Ale před smrtí mi napsal.
Požádal mě, abych dnes večer zahrál tu skladbu a přečetl jeho vůli veřejně. Chtěl, aby všichni věděli pravdu. “
Roman se zasmál, tentokrát tišeji. „Tak to jsi ty ten nemanželský syn?
A myslíš, že ti to projde? “ Obrátil se k Valentýně: „Miláčku, tohle je podvod. Zahoď ten papír. “
Valentýna se na něj podívala chladně.
„Ty ses nikdy nezajímal o mě, Roberte. Chtěl jsi jen jméno a peníze. Ale já už nejsem ta naivní dívka, která ti věřila. “
Roman sevřel pěst.
„To si nevezmeš zpět! “ vykřikl a sáhl do kapsy. Ale Matěj vstal od klavíru. „Neopovažuj se,“ řekl klidně.
„Tenhle dopis je poslední vůle mého otce. A já dohlédnu na to, aby se splnila do posledního písmene. “
Roman se zasmál. „Myslíš, že mě zastrašíš?
Mám svědky, kteří přísahají, že jsi Arnoše vydíral. “ Ale v tu chvíli se otevřely dveře a dovnitř vstoupila žena v promočeném plášti – stará hospodyně, která u Dvorlů sloužila léta. „Já jsem svědek,“ řekla. „Pan Arnoš mi před smrtí řekl, že Matěj je jeho jediný syn.
A že pokud někdo zpochybní jeho vůli, ať promluvím. “
Roman změnil barvu. Valentýna se usmála a podala dopis Matějovi. „Zahraj nám ještě jednou, Matěji.
Tentokrát pro všechny. “
Matěj usedl ke klavíru a začal hrát. Sál se naplnil tichem, které nebylo těžké, ale smířlivé. Roman tiše zmizel dveřmi.
Valentýna se posadila vedle Matěje a položila ruku na jeho rameno. Když dohrál, řekla jen: „Odpusť mi, bratře. “ Matěj se usmál. „Táta by si přál, abychom si ty a já rozuměli líp, než si on rozuměl se svým otcem.
“
Venku přestalo pršet. Grand Hotel Belvedere zůstal svědkem toho, jak jedna stará vůle spojila dvě děti, které se celý život považovaly za soupeře.