„Proč mě nutíš chodit do toho parku? ” zeptala se Maša a podívala se zespodu do černých očí. „Protože tam bydlí ta tvoje cikánka, kterou tak miluješ, ” odpověděla Luba a její hlas byl jako bič. „Nechtěla bys jí jít dát pusu?
” Maša ztuhla. Bylo jí teprve pět, ale věděla, že tohle není láska. Luba se k ní naklonila, až se jejich tváře málem dotkly. „Nebo se bojíš, že ti vezme i tvoje místo u maminky?
” zašeptala. A pak se zasmála. Byl to smích, který Maša znala. Ten smích znamenal, že se něco chystá.
Luba byla sestra, ale nikdy se k ní nechovala jako k sestře. Byla o deset let starší, ale místo ochrany jí přinášela jen rány a posměch. Bylo to tak už od té doby, co se do jejich života přistěhovala Máša. Když ji matka přivedla do domu, Luba se dokonce zaradovala.
Konečně měla někoho, na kom si mohla vylít zlost. A Maša to věděla. Ale mlčela. Protože když promluvila, bylo hůř.
„Dneska večer se tam projdeme, ” řekla Luba a vstala. „A ty jí řekneš, že už ji nechceš vidět. Jinak se ti otevřou oči dokořán, až uvidíš, co dokážu. ” Maša se podívala na její kabelku.
Byla plná peněz, které jim maminka dávala na jídlo. Luba je brala a kupovala si cigarety a drobnosti. A Maša nikdy nic neřekla, protože věděla, že by jí nikdo neuvěřil. Luba byla krásná, chytrá a oblíbená.
Maša byla jen přítěž, která se pletla do cesty. Ale tohle byl jiný den. Tohle byl den, kdy Maša přestala mlčet. Odpoledne se vydaly do parku.
Luba vedla Mašu za ruku, ale její sevření bylo tvrdé a nepříjemné. Když vešly do brány, Luba zrychlila krok. „Tam, ” ukázala na starý most. „Ta tvoje cikánka tam bydlí pod tím mostem.
” Maša se zastavila. „Ne, ” řekla tiše. „To není pravda. ” Luba se otočila.
„Cože? ” „Ty jsi mi řekla, že tam bydlí cikánka, která mě chce unést a donutit žebrat. Ale já vím, že to není pravda. ” Hlas se jí třásl, ale nepřestala.
„Vím, že jsi to vymyslela, aby ses mě zbavila. ” Luba na ni vztekle zaútočila pohledem. „Mlč, ty malá střevo! ” vykřikla.
„Nikdo ti neuvěří. Jsi jen kus smetí, kterou maminka lituje. ” Maša se nezalekla. „A já vím, že jsi ta, kdo bere peníze z máminy peněženky.
” Nastalo ticho. Luba se k ní sehnula, až se její tvář přiblížila k Mašině. „Jestli to ještě jednou řekneš, zmizíš. ” řekla pomalu.
„Jestli to ještě jednou řekneš, nikdo tě nikdy nenajde. ” Maša v tu chvíli pochopila, že Luba to myslí vážně. A že musí jednat dřív, než bude pozdě. Večer, když maminka nebyla doma, vešla Maša do Lubina pokoje.
Bylo to odvážné, ale už neměla co ztratit. Našla její deník. Listovala stránkami a srdce jí bilo jako o závod. Najednou se zastavila.
Na jedné stránce bylo napsáno: „Plán: zbavit se Maši. Cikánka v parku. 14. den, 19.
00, starý most. ” Maša schovala deník do kapsy a tiše se vykradla z pokoje. Věděla, co musí udělat. Musí jít na policii.
Ale než stihla odejít z domu, Luba se objevila ve dveřích. „Co to děláš? ” zeptala se se studeným úsměvem. „Nic, ” odpověděla Maša a schovala deník hlouběji do kapsy.
Luba se přiblížila. „Tak pojď. Musíme jít. Čeká nás večer.
” Maša se otočila a podívala se na ni. Poprvé v životě necítila strach. Cítila jen odhodlání. Nebyla to Maša, která měla zmizet.
Byla to Luba, kdo se právě ocitl v pasti.