Červencové vedro bylo k nepřežití. Slunce nemilosrdně pálilo a rozehřátý asfalt pouštěl do vzduchu specifický zápach, který se držel i uvnitř auta. Vlad to chvíli snášel, ale když se mu v krku začaly drápat neviditelné kočky, zavřel okno. Jenže tím se situace ještě zhoršila, protože se najednou vůbec nedalo dýchat.
Muž nahlas proklel počasí i sebe sama. Jak dlouho ještě tohle peklo potrvá? Připadal si, jako by se nebeská kancelář rozhodla obyvatele planety vymýtit Horkem. No jo, sám si za to může.
Neměl se do tak dlouhé cesty pouštět. Vzápětí se ale před sebou ospravedlnil. Železo se přece kuje, dokud je žhavé. Co když by to zase dopadlo fiaskem jako minule?
Kolik času už ztratil hledáním a výsledek byl nulový. Neznepokojovalo ho, že spojil dvě přísloví dohromady. Rád v tomhle směru experimentoval a často bavil kolegy svými jiskřivými slovními výtvory. Myšlenky na práci mu vždycky zvedaly náladu.
Nebyl žádný workoholik a vyhořet v zaměstnání rozhodně neplánoval. Tajemství jeho zvláštního vztahu k profesním povinnostem spočívalo ve dvou věcech: vysoký plat a sehraný mužský kolektiv. Často si uvědomoval, že má obrovské štěstí. Ne každý muž v jeho věku měl byt, auto a dobrou práci.
Jediným problémem byl jeho svobodný život. Už dlouho toužil po rodině a po spoustě dětí. Jenže k jeho velké lítosti zatím nepotkal dívku, která by jeho přání sdílela. Kolem se s ohlušujícím řevem prohnalo oslnivě červené Ferrari a vlna rozpáleného vzduchu vnikla do okna, které Vlad znovu pootevřel, když se začal dusit vydýchaným vzduchem.
Okomentoval další příklad silniční svévole. Kolik se jen vyrojilo téhle zlaté mládeže? Myslí si, že je jim všechno dovoleno. Nic proti rozmazleným dětem boháčů neměl, ale byl přesvědčený, že ani oni by neměli zapomínat na pomíjivost lidské existence.
Tyhle jednoduché pravdy si osvojil už v dětství, i když na tu dobu nerad vzpomínal. Do Gornozavodsku, provinčního městečka, které bylo poslední zastávkou jeho cesty, zbývaly ještě dobré tři hodiny jízdy. K poledni žhavé slunce zakryly mraky a dýchalo se snáz. Vlad úplně stáhl okno a s potěšením nastavil tvář chladivému vánku.
Před očima se mu hned vybavil obraz z dávné minulosti. Stál tehdy se zavřenýma očima na dvoře a s hrůzou čekal, co s ním bude. V životě neměl štěstí ani na místo narození, ani na rodiče. Z prvních let si pamatoval jen málo.
Spíš existoval, než žil. Spolu s ním trpěla i jeho malá sestřička, jejíž jméno si už nedokázal vybavit. Tvář matky mu paměť také nechtěla ukázat. Z nejzazších koutů paměti vypluly jen dva rozmazané obrazy a hlasy.
Grišo, měla jsem ve skrýši ještě jednu láhev. Tys ji vzal. Proč to házíš na mě? Zeptej se svého parazita.
Třeba ji někam schoval. Podívej, jak se dívá jako vůl. Vlad si tu scénu dobře zapamatoval. Matka se kymácivě zvedla od stolu a zamířila k němu.
Vladíku, strejda Griša má pravdu. Tys vzal lahvičku s limonádou. Řekni, kde je? Jinak tvoje maminka umře.
Nevlastní otec se zle zasmál. Lubo, proč házíš perly před prasata? Zeptej se ho pořádně a poví ti i to, co vůbec neví. Podněcována mužem se matka sklonila nad dítětem.
Vladíkovi se udělalo hrozně úzko a zakřičel. Maminko, nebij mě, prosím, já jsem nepil tvůj limonád. Strýc Griša se celou scénou bavil. Když situace dosáhla vrcholu, řekl:
Tak dost, Lubo, nech kluka být, nebo se ti strachy hned počůrá.
On za nic nemůže. Pojď ke mně blíž. Ukážu ti teď jedno kouzlo. Muž nenápadně vytáhl z rukávu láhev a pod nadšenými výkřiky matky ji odšpuntoval.
Čaroději k ničemu. Málem jsem dítě zmlátila. Podívej, ještě se celý třese strachy. Neboj, hned se bude smát, že jo, Vladíku?
Strýc Griša nejprve ukázal chlapci prázdnou dlaň. Pak ji sevřel v pěst a foukl na ni. Turiky, muriky. V márnici vstávají mrtvolky.
Nevlastní otec znovu rozevřel ruku a chlapec v ní spatřil dvě karamelky v umaštěném papírku. Na, vezmi si, prcku, dokud je strýc Griša hodný, a sestřičce dej taky. Když byl nevlastní otec střízlivý, občas ukazoval Vladíkovi karetní triky. Šestiletý chlapec se soustředěně díval na obratné ruce muže, ale nikdy se mu nepodařilo odhalit tajemství kouzla.
A strýc Griša, spokojený s tím, jaký dojem udělal, říkával:
Naučili mě v lágru. Tam sedí tak chytří lidé i kandidáti věd. Do vědomí se mu vryl i ten tragický den, kdy spolu s malou sestřičkou utíkal od opilé společnosti matky. Tehdy se v jejich domě sešlo hodně cizích lidí.
Strýc Griša byl velmi naštvaný a poručil:
Lubo, ukliď ty svoje parchanty někam pryč. Nedají pokoj. Pořád se motají pod nohama a ta malá navíc furt ječí. Matka byla ještě v relativně střízlivém stavu a začala odporovat.
Nikomu nepřekážejí, sedí si potichu v kuchyni a hrají si. A kam je mám dát? Ať jdou k babce. Jo, a jakmile je pošlu k té zmiji, hned na mě napráská na sociálku.
No a co? Ať mě pak zbaví rodičovských práv. No to je hrůza. Promiň, ale matka z tebe nebude.
Ať tě klidně zbaví práv, aspoň budeš úplně svobodná. A z čeho budu žít? Přemýšlel jsi? Vždyť tě já beru na oba přídavky jako svobodná matka.
Na tebe, Grigoriji, se spolehnout moc nedá, protože dnes jsi tady a zítra zase půjdeš sedět. Muž vyskočil a s pěstmi se vrhl na matku. Co tu krákáš? Chceš, abych tě umlčel navždycky?
Vlad slyšel každé slovíčko, ale ničemu nerozuměl. A ani dnes nechápe, co ho tehdy donutilo popadnout sestřičku do náruče a utéct z domu, kde znovu propukala hádka. Možná v kritickém okamžiku zafungoval vrozený instinkt. Babička a její známí to ale nazvali zázrakem.
Když žena spatřila vnoučata na prahu, zamumlala:
Zase ti neřádové pijí. Ach, Lubo, Lubo, úplně ses zkazila. A děti tě nezajímají. Ne, tuhle komedii je třeba ukončit.
Zítra jdu na sociálku. I v dětském domově jim bude líp než s takovou mámou. I když je to moje dcera, víc to už snášet nemůžu. Všechny ty výčitky babička vychrlila jedním dechem.
Vladík, unavený emocionálním otřesem, ji poslouchal. Ani se neodvážil pohnout. Věděl, že kdyby zlobil, mohla by je vyhodit na ulici. Ale Anna Vladimírovna navzdory tvrdé povaze vnuka milovala a litovala.
Umyla je, nakrmila a uložila spát. Spánek ale netrval dlouho. Z ulice se ozval křik a pak jim silně zabouchali na okno. Vladimírovno, vstávej.
Zdá se, že v uličce hoří. Není to tvoje smečka, kdo tam udělal Pompeje? Babička vyskočila, přes noční košili přehodila kabát a s nepokrytou hlavou vyběhla z domu. V letu ještě houkla:
Vladíku, dávej pozor na sestřičku.
Já jen kouknu, co se děje. Babička se dlouho nevracela a Vladík znovu usnul. Objevila se až tehdy, když už za oknem bylo světlo. Anna Vladimírovna neplakala, jen se často křižovala před ikonami.
Pane Bože, přijmi jejich duše a odpusť jim všechny pozemské hříchy. Žena si hned nevšimla, že chlapec nespí. Přistoupila k němu a posadila se na kraj postele. Tak a je to, moji drazí.
Teď jste sirotci. Jaké neštěstí vás to potkalo, nevinní andílci. Poslední větu žena vykřikla zoufale. Její výkřik probudil sestřičku a ta se rozplakala.
Babička přitiskla jejich hlavičky k sobě a začala je v rozrušení líbat. Nebojte se, moji milí. Pán Bůh nám pomůže. Se mnou se neztratíte.
Zůstali s malou sestřičkou u babičky. Vladík si dobře zapamatoval slovo pohřeb, ale tohoto obřadu se mu nezdařilo zúčastnit, i když ho sestra babičky přemlouvala. Aničko, to přece nejde. Vždyť je to jejich matka.
Ale jde, Zojo. Nemá se tak mluvit o mrtvých, ale Luba byla špatnou matkou. Nic dobrého po sobě nezanechala. A není nutné, aby dítě bylo na pohřbu.
Později je vezmu k hrobu matky, aby se poklonili. Ale nejdřív je musíme pokřtít. Nesmí chodit nepokřtěné děti. Jen nevím, koho bych požádala za kmotry.
Teta Zoja ochotně vyhrkla:
Požádej Ninu. Myslím, že neodmítne a je přece příbuzná, i když vzdálenější. Sama nemůže mít dítě, tak se aspoň postará o sirotky. A možná se pak Bůh nad ní slituje a pošle jí vlastní miminko.
Z celého křtu si Vladík zapamatoval vůni svíček a dlouhou modlitbu kněze. Sestřička plakala celou dobu a neznámá žena jménem Nina ji kolébala v náručí. Nejvíc se chlapci líbil vrcholný okamžik obřadu, když jemu a sestře zavěsili na krk křížek. Babička byla velmi spokojená, že splnila svou hlavní povinnost.
Teta Zoja se ušklíbla. A kdo je bude krmit a napájet? Andělé? Anna Vladimírovna udeřila pěstí do stolu.
Nerouhej se v mém domě. Svých vnoučat se nevzdám. Sama je vychovám. A sirotci mají přece nárok na podporu od státu.
Do sporu nečekaně zasáhla teta Nina. Právě od ní se Vladík poprvé dozvěděl, že existují dětské domovy. Příbuzná řekla nekompromisním tónem:
Teto Anno, děti vám nenechají, ani se nesnažte to vyřešit ve svůj prospěch. Babička se rozhořčila.
Mám na to plné právo, protože kromě mě nemají žádného blízkého příbuzného. Z jakého důvodu mi mohou zakázat vychovávat vnoučata? Příbuzná se na ni podívala chladným pohledem. Hlavní důvod, teto Anno, je váš věk a zdravotní stav.
Vladíka dají do dětského domova a malou do kojeneckého ústavu. Po těchto slovech Anna Vladimírovna zklesla. Ninočko, a co mám tedy dělat? Nic neuděláte.
Tato věc je pod zvláštní kontrolou a nikdo nedovolí porušit zákon. Jediné, co vám mohu nabídnout. Mluvila jsem s manželem a on není proti tomu vzít do péče holčičku. Ale Vladíka?
Smí se snad sourozenci rozdělovat? Vezměte si oba. Koruna vám z hlavy nespadne. Já je budu moci navštěvovat a pomáhat podle možností.
V hlase Anny Vladimírovny byla slyšet prosba, ale tetě Nině se ten nápad nelíbil. Začala se vymlouvat a neohrabaně vysvětlovat, proč si nemůže vzít oba sourozence. Teto Anno, chápete? Můj manžel je velmi zaneprázdněný člověk a já jsem jen bezplatný doplněk k jeho osobě.
V naší rodině rozhoduje všechno Roman Danilovič. Sotva jsem ho přemluvila, aby vzal holčičku. Proto si ani neumím představit, jak by reagoval na návrh vzít ještě chlapce. Vladík to všechno slyšel a plakal, schoulený v koutku gauče.
Bylo mu líto, že o něm mluví, jako by byl jen panenka, kterou lze někomu darovat. Sotva se dočkal, až ta protivná teta domluví, a rozběhl se k ní. Tetičko, vypadáte jako Baba Jaga a váš Roman Danilovič je Kaščej nesmrtelný. Já k vám bydlet nepůjdu.
Ani kdybyste mě hodně prosila. Ženy na chlapce nevěřícně hleděly, jako by zkameněly. Jako první jeho výpad okomentovala teta Nina. Sami vidíte, ten kluk je nezvladatelný a to je mu teprve šest let.
Co z něj bude dál? Teta Zoja se pokusila Vladíka bránit. To není nic divného při takové výchově. V dobrých rukou se dítě změní.
Teta Nina protočila oči. Možná, ale já na takové hrdinství připravená nejsem. Holčička je ještě úplně malá. Tu bude snazší přivyknout.
Babička skočila příbuzné do řeči. Nino, přivyknout můžeš koťátko, aby chodilo na své místo, ale o dětech se takhle nemluví. A vůbec pochybuju, že z tebe bude milující matka. Já budu rozhodně proti tomu, aby děti od sebe oddělovali.
Jenže s babiččiným názorem nikdo nepočítal. Uplynulo jen pár dní a teta Nina si odvedla malou sestřičku. Vladík zůstal u babičky ještě nějaký čas, ale i pro něj přijely neznámé tety a odvezly ho autem. Babička při loučení plakala a šeptala:
Vladíku, opatruj si křížek, nezrať ho.
On tě ochrání před každým neštěstím. Celou cestu tiskl k hrudi posvěcený křížek. Asi to dělal tak výrazně, že se ho jedna z žen laskavě zeptala:
Maličký, co to tam schováváš za košilí? Druhá žena kolegyni poradila:
Podívej se, co tam má.
Kdo ví, jakou ohavnost by mohl chtít propašovat do zařízení. A pak nás ještě budou vláčet po kancelářích nadřízených. První teta se mu podívala do očí a usmála se. Ukážeš mi, co tam máš?
Ta žena se Vladíkovi hned zalíbila, protože byla laskavá. Opatrně vytáhl zpod košile malý stříbrný křížek na tenkém řetízku. Dobrá úřednice ho pohladila po hlavě. Děkuju.
Můžeš si to schovat. Ivanovno, planý poplach. Dítě má obyčejný křížek. Nic zakázaného.
Jeli autem ještě dlouho a Vladík po zbytek cesty myslel na to, jak šťastný by byl, kdyby si ho právě tahle dobrá teta chtěla osvojit. Ale dětské sny nebývají vždy vyslyšeny. V dětském domově strávil celé dva roky. Hezké vzpomínky mu z toho období nezůstaly.
Každý den zakoušel ponižování od starších chovanců a ani všichni vychovatelé neprojevovali k dětem vlídnost. Myšlenka na útěk se mu zrodila v hlavě už v prvních dnech. Šestiletý chlapec si ale jen těžko dokázal představit, jak takový plán uskutečnit, když byly děti pod neustálým dohledem. Na tak zoufalý krok se odvážili většinou až starší chlapci.
Proto musel svůj plán odložit na později. Nikomu o něm neřekl. Jen jednou se prořekl Iliovi, že má malou sestřičku a chce utéct, aby ji našel. Kamarád ale neudržel jazyk za zuby a všechno pověděl Kikimoře.
Takovou přezdívku dostala noční vychovatelka Tamara Alexejevna, známá svou zlomyslností. Kikimora nejdřív vytáhla Vlada na chodbu a zvedla ho za límec košile, takže se začal dusit. Ženě s narušenou psychikou působilo potěšení týrat dítě. No co, malý, chceš utíkat?
Já ti tu chuť vyženu. Budeš se bát i na záchod dojít? Vladík křičel, ale nikdo mu nepřišel na pomoc, i když tu scénu sledovalo dvacet dalších dětí. Po dosažení uspokojení se Kikimora vydala za ředitelkou, aby nahlásila zmařený pokus o útěk.
Protože chlapec byl ještě velmi malý, zavřeli ho za trest na deset dní na ošetřovně. Tamara Alexejevna chodila každý večer, aby zjistila, jak se cítí. Zírala na něj s plným obličejem přitisknutým ke skleněným dveřím a v divokém běsnění křičela. Jak se tam máš?
Ještě sis to nerozmyslel utéct? Kdyby bylo po mém, klečel bys celý den na kroupách. To bys pak určitě zkrotl. Kikimora přidávala ještě různá nepříjemná přání, třeba aby mu zuby rostly šikmo do kostí.
Vlad jí nemohl odseknout, protože by mu tehdy prodloužili trest. A tak snášel ponižení a tiše polykal slzy. Teprve ke konci jeho věznění přistihla sestra Tamaru Alexejevnu při další akci. To, co dělala zaměstnankyně, která měla ze své povinnosti pečovat o děti, přivedlo zdravotní sestru do šoku.
Pokusila se nejdřív slovně napomenout nevyrovnanou ženu. Tamaro Alexejevno, nestydíte se? Vždyť je to jen dítě a vy si na něm vybíjíte zlost. Co vám ten chlapec udělal?
Kikimora ani obočí nehnula. Zatím nic. Ale chystal se. A není důvod litovat takové mrzáky, protože z nich stejně nikdy nic pořádného nebude.
Copak se může narodit normální dítě matce alkoholičce? Geny už jsou zkažené. Takovým je jen jedna cesta. Rovnou do vězení.
Zdravotní sestra začala vychovatelku vyhánět. Okamžitě přestaňte. Nedovolím vám týrat bezmocné dítě. A vůbec, kdo jste, abyste dělala takové závěry?
Kikimora vzdorovala a začala už vyhrožovat sestře. Vlad slyšel, jak zdravotní sestra vyprovázející vychovatelku ze dveří řekla:
Varuji vás, Tamaro Alexejevno, že o vašem pobuřujícím jednání dnes ještě nahlásím ředitelce. Kikimora zakřičela ode dveří:
Mě jsou tvoje varování ukradená. Pracovala jsem tady a pracovat budu, protože za takový ubohý plat nebude nikdo těmhle nedochůdčatům utírat nudle.
Nejspíš sestra své slovo dodržela, protože krutá vychovatelka se už v dětském domově neobjevila. Ačkoli Tamara Alexejevna přestala otrávit už tak nesladký život malých svěřenců, Vlad už se nikomu nesvěřoval. To byla první životní lekce, kterou si osvojil. Ale myšlenky na mladší sestřičku ho navštěvovaly stále, zejména před spaním.
Chlapec vzpomínal na neveselé události a přemýšlel, jak se tam beze mě má sestřička a babička. Nejpodivnější na tom bylo, že si nikdy nedokázal vzpomenout na jméno sestry. Věčně opilá matka s otčímem i babička říkaly maličké jen drobek nebo malá. Vlad si nezapamatoval ani název městečka, kde se narodil a kde v ohni zahynula jeho matka.
Před očima dítěte se neustále zjevoval i obraz Anny Vladimírovny. Navzdory svým slibům ho babička ani jednou nenavštívila. Později se od jedné vychovatelky dozvěděl, že babička tiše zemřela krátce poté, co jí odebrali vnuky. Život v dětském domově byl jednotvárný, kromě vzácných dnů, kdy přijížděly manželské páry, aby si vybraly dítě.
V ty dny děti s napětím čekaly, že si vyberou právě je. Ale Vlada děsila představa dostat se k cizím lidem, a proto se snažil schovat co nejdál. Přešel do třetí třídy a úplně přestal věřit na zázraky. Z těch, kdo ještě snili o adopci, si dělal legraci.
Bobci, opravdu nevíte, že všechny ty mámy a tátové se jen přetvařují, že jsou hodní, ale ve skutečnosti je jim to ukradené? Nejprve vás vezmou a pak vyhodí na smetiště, nebo vás donutí žebrat v elektri-ce. Jeho názor téměř nikdo nepodporoval, takže po takových výrocích musel snášet celý příval kritiky. Vlade, zlobíš se, protože tě nikdo nevybral.
A přitom bys sám moc chtěl dostat se do pěstounské rodiny. Dokonce i starší kluci zastávali tento názor. Také oni věřili na svou šťastnou hvězdu a snili o tom, že se dostanou do zdravé, po všech stránkách úplné rodiny. Vlad byl v tak citlivém věku, že ani sám nedokázal pochopit, proč odmítá samotnou možnost změn ve svém životě.
Nastaly letní prázdniny a mnoho dětí načas opustilo dětský domov. Vlad hrál s kluky fotbal na hřišti, když si pro něj přišla sestra. Vladíku, jdu pro tebe. Pojďme k ředitelce.
A proč? Já přece nic špatného neudělal. To je snad nutné udělat něco zlého, aby člověk musel do ředitelny? Někdy tam zvou i kvůli příjemným věcem.
Chlapec mávl kamarádům. Kluci, hrajte zatím beze mě. Brzy se vrátím. Sestra ho lehce postrčila.
To brzy se ti asi nepodaří. Zaskočený chlapec šel za sestrou a marně se snažil uhodnout, oč jde. V kanceláři, kde byl zatím jen jednou, seděli kromě ředitelky ještě dva lidé, muž a žena. Když chlapec vstoupil a zdvořile pozdravil, paní ředitelka s hranou veselostí pronesla:
A tady je náš Vladík.
Ale můžeme ho oslovovat i dospěle. Vladislav Bogdanovič. Prosím, važte si toho. Muž vstal a podal chlapci ruku.
Nikita Sergejevič Olchovský a tohle je moje manželka Olga Nikolajevna. Host se uklonil směrem k ženě a ta také vstala. Ředitelka stejným rozechvělým hlasem pokračovala:
Vladíku, naši hosté přijeli speciálně proto, aby…
Dovolte, já to řeknu sám. Muž gestem požádal ředitelku, aby zmlkla.
Té se takové přehlíživé chování nelíbilo, a proto už bez předchozího optimismu oznámila:
Dobře, nebudu vám překážet. Zatímco si popovídáte, půjdu zkontrolovat, jak to vypadá v kuchyni. Když odešla, posadil Nikita Sergejevič Vlada vedle sebe a prostě řekl:
Chápeš, bratře, postihlo nás neštěstí. Náš syn zemřel na nevyléčitelnou nemoc.
Bylo to už dávno, ale navždy zůstal v našich srdcích. Nejprve jsme si s Olgou Nikolajevnou mysleli, že budeme žít jen vzpomínkami, ale pak jsme si uvědomili, že je to špatně. Vladík se odhodlal a podíval se mu přímo do očí. Proč?
Protože člověk se nesmí uzavřít do svého smutku. To jen posiluje pocit osamělosti. A pak jsme si pomysleli, že v našich silách je udělat někoho šťastným. Dosud mlčící Olga Nikolajevna si sedla vedle Vladíka.
Už jsme tu byli několikrát. Možná tomu neuvěříš, ale když jsem tě poprvé uviděla, srdce mi poskočilo. Chlapec se podivil. Opravdu se to tak stává?
Žena se usmála. Stává, ale velmi zřídka, jen ve výjimečných případech. A s námi s Nikitou Sergejevičem je to právě takový výjimečný a velmi odpovědný okamžik. Vladík viděl, jak se na něj ti dva dospělí dívají s nadějí a jak moc se přitom nervózně chvějí.
Vyzařovalo z nich takové teplo, k němuž by se chtěl přivinout. Tiše se zeptal:
Chcete mě adoptovat? Vidíš, pochopil jsi naše úmysly, odpověděl Nikita Sergejevič. Rozhodnutí je na tobě.
Pokud potřebuješ čas na rozmyšlenou, jsme ochotni počkat. Není třeba čekat. Jste dobří, to cítím. Souhlasím stát se vaším synem a budu se snažit vás poslouchat ve všem.
Olga Nikolajevna se rozplakala a přitiskla ho k sobě. Její objetí bylo tak něžné jako babiččino. Vladík by vedle ní chtěl sedět dlouho, dlouho. Nikita Sergejevič, jako by četl jeho myšlenky, dodal:
Děkujeme ti, že jsi nám dal naději.
Budeme se snažit stát se ti opravdovými rodiči. Později, když první emoce opadly, řekl Nikita Sergejevič jakoby mimochodem:
Plnit všechna přání ostatních je nepříjemná a škodlivá činnost. Nechystáme se potlačovat tvou vůli. Osobně jsem vůbec pro to, aby se člověk hádal, protože ve sporu se rodí pravda.
Jen je třeba to dělat po dobrém. Vlad nechápal, k čemu je taková obsáhlá řeč. Muž si všiml jeho rozpaků a s úsměvem vysvětlil:
Nikdy v sobě nedrž myšlenky a pocity, ať jsou jakékoli. Sdílej s námi své radosti i smutky a věz, že ti vždy pomůžeme.
Toto ujištění ještě více upevnilo v chlapcově duši jistotu, že mu osud daroval šťastný los. V září už šel Vladík do nové školy, kde se velmi rychle zabydlel. Spolužákům o svém minulém životě nic nevyprávěl a pěstouni ho za to pochválili. Olga Nikolajevna se zamyšleně podívala z okna a tiše pronesla:
Udělal jsi velmi rozumně.
Lidé jsou různí. Někdo ti bude soucítit a někdo se bude radovat z tvého neštěstí. A ani není třeba cizí zasvěcovat do našich rodinných záležitostí. Hlavní je, aby nám třem bylo vždycky dobře spolu.
Vladovi se u Olchovských velmi líbilo. Tady se cítil naprosto bezpečně a pohodlně. Měl vlastní pokoj i stůl na učení. Ve volném čase mohl hrát počítačové hry nebo chodit na tréninky v oddíle východních bojových umění.
Pěstouni od něj nevyžadovali nic nemožného a nikdy mu nevnucovali svůj názor. Všechno šlo dobře, ale první varovný signál zazněl v naprosto nevhodný čas. Vlad si už zvykl na nový život, když mu Olga Nikolajevna řekla:
Vladíku, chystáme se s Nikitou Sergejevičem zajet na jedno místo na hřbitov. Byli bychom moc rádi, kdybys nám dělal společnost.
Samozřejmě můžeš zůstat doma. Chlapci se dokonce zastydělo, že ho ta dobrá žena prosí o takovou maličkost. Pojedu s vámi. Žena se usmála a na její tváři se znovu objevilo vyjádření, které měl Vladík nejraději.
Zavolala směrem do kuchyně. Nikito, mluvila jsem s Vladíkem. Souhlasí. Řekni, kdy vyrazíme.
Pěstoun vyšel z kuchyně a spokojeně prohlásil:
Jsem připraven. Můžeme vyrazit hned. Tehdy chlapec ani netušil, co ho čeká během nejbližší půl hodiny. Pěstouni se sklopenými hlavami přišli k bohatě upravenému památníku.
Celý komplex zabíral značnou plochu a všechny prvky byly z černého mramoru. Vlad sklopil zrak o něco níže a přečetl: Olchovský Vladislav Nikitič. Vědomí jedenáctiletého chlapce spálila myšlenka, kterou vyslovil nahlas:
Tak váš syn se také jmenoval Vlad. Olga Nikolajevna se znovu usmála.
Ano, můj milý. A my jsme snili o tom, že najdeme chlapce, který by byl velmi podobný jemu. Vladík se otřásl. Strašně se mu chtělo utéct, protože nechtěl být kopií mrtvého.
Ale jeho pěstouni nechápali svou chybu. Ani netušili, co se v tu chvíli dělo v duši dítěte. Později se podobné návštěvy začaly opakovat se znepokojivou pravidelností a Vladík byl povinen spolu s truchlícími rodiči chodit na hrob svého předchůdce. Tehdy pochopil, že ti hodní a dobří lidé ho vlastně nemilují.
Chlapec z dětského domova sloužil téhle dvojici jako jakýsi oltář, kam obětovali svou rodičovskou lásku k zemřelému dítěti. Když Vladislav dospěl, pochopil, že je jen obětí, kterou fanatičtí rodiče přinesli na počest zemřelého syna. Tento pocit byl tak silný, že začal znovu uvažovat o útěku. Rozhodl se ale nespěchat a počkat do své plnoletosti.
Často se zavíral ve svém pokoji a trávil čas s vrstevníky na sociálních sítích. A před spaním se podle starého zvyku oddával svým myšlenkám. Jakmile dokončím školu, odejdu z tohoto domu. Nepotřebuji jejich peníze a na vysokou taky nepůjdu.
Najdu si nějakou užitečnou, ale dobře placenou profesi. A tento plán se Vladislavovi podařilo splnit v plném rozsahu. Na naléhání Nikity Sergejeviče si podal přihlášku na Polytechnický institut ve stejném městě, kde žili jeho pěstouni. Ale po prvním semestru mladík oznámil Olchovským:
Odpusťte mi, ale nechci být inženýrem a vůbec jsem mnoho věcí ve svém životě přehodnotil.
Olga Nikolajevna byla zaskočená. Vladíku, co to říkáš? Vždyť jsi pro nás to nejdůležitější v životě. Všechno děláme jen kvůli tobě.
Mladík přerušil svou pěstounskou matku. Olgo Nikolajevno, nelžete si a ani mně. Všechno děláte ne kvůli mně, ale kvůli němu, tomu, koho jsem vám tolik let nahrazoval. Nezlobím se na vás, ale už nechci být někým jiným.
Myslím, že jsem si zasloužil právo být sám sebou. Olchovští na něj hleděli s hrůzou a bolestí. Na okamžik mu těch lidí bylo nesmírně líto, ale dobře chápal, že takhle to už pokračovat nemůže. Nikita Sergejevič vyčetl mnoho z očí svého pěstounského syna.
Tiše se zeptal:
Teď námi pohrdáš. Už se k nám nikdy nevrátíš? Mladík znovu spatřil ten pronikavý pohled, který kdysi poprvé pohnul jeho srdcem v dětském domově. V duši mu něco bolestně škublo.
Objal Olgu Nikolajevnu. Nikdy nezapomenu na to, co jste pro mě udělali. A na celém širém světě pro mě neexistují bližší lidé než vy. Prosím, nezlobte se na mě, ale chci si svůj život budovat sám.
Vás budu určitě navštěvovat. Vždyť jste moji rodiče. Na institutu si Vladislav stihl vytvořit užitečné kontakty a jeden z pedagogů mu pomohl přestoupit na vyšší odbornou školu, kde připravovali specialisty pro obranný průmysl. Unikátnost takové formy studia spočívala v tom, že bylo možné zároveň pracovat a osvojovat si velmi vzácnou profesi.
Všem zaměstnancům podniku navíc poskytovali ubytování v nájemních bytech. Za deset let měl Vladislav už vlastní jednopokojový byt, i když s jeho koupí mu pomohli pěstouni. A teprve nedávno si pořídil auto, o kterém dlouhá léta snil. Archipovka už zůstala za ním a Vlad se znovu podíval do navigace.
Do Gornozavodsku zbývalo méně než padesát kilometrů. Čím víc se blížil k cíli, tím víc v něm rostlo napětí a muž si tiše zašeptal:
Zajímalo by mě, co mě čeká v tom městečku s tak neobvyklým názvem. Opravdu ani tam svou sestru nenajdu? Díky Bohu, teď už znal její údaje.
Vladislav strávil hledáním mnoho let. Snažil se zjistit, kde se jeho sestra nachází, přes dětský domov, ve kterém strávil necelé tři roky. Ale zpočátku mu rozhodně odmítli poskytnout tuto službu. Když požádal alespoň o název města, kde dříve žil, úřednice na něj přísně pohlédla a prohlásila:
Nemáme právo zveřejňovat důvěrné informace.
Vlad se snažil ženě vysvětlit:
Nechápete mě správně. Snažím se získat informace, které se přímo týkají mě. Nebylo mi ještě ani šest let, když nás se sestrou rozdělili, a teď ji chci najít. Myslím, že je to normální přání.
Prosím vás jen o malou pomoc. Žena dlouho váhala, ale nakonec povolila. Nejprve se ohlédla ke dveřím své kanceláře a pak na kousek papíru načmárala název sídla. Je to městečko asi tři sta kilometrů odtud.
Možná vám tam někdo poradí, kde je vaše sestra. Vlad neztrácel čas a vydal se do okresního města, kde prožil první roky svého života. Když dorazil na místo, paměť mu začala poskytovat střípky a bez potíží našel slepou uličku, kde kdysi žil s matkou. Na místě jejich vyhořelého domu teď byla plevelem zarostlá prázdná parcela.
Nečekaně k němu přistoupila starší žena. Koho hledáte? Možná vám dokážu pomoct. Sotva mi pomůžete.
Uběhlo víc než dvacet let. Žil jsem v domě, který shořel, a měl jsem malou sestřičku. Žena si sáhla na srdce. Ach, panebože, to jsi snad ty, Vladíku.
Vždyť jsi už dospělý a opravdový fešák. Mladík nečekal tak bouřlivou reakci a rozpačitě pronesl:
To jsem já, nepleťte se. Pokoušel se usmát, ale vyšlo mu to bídně a jen se zašklebil, jako by snědl citrón. Žena znovu začala bědovat.
Ó, ta tvoje máti Luba byla nepoučitelná, ale i tak je jí škoda. Osud k ní nebyl spravedlivý. A tu holčičku, Kristýnku, si vzala příbuzná s sebou. A nevíte, kde žije?
Žena zoufale mávla rukama. Kdepak. Odkud bych to věděla? Už se chystal odejít, ale žena ho zastavila.
Jestli jdeš k babičce, tak ta už dávno nežije. Dům koupili přistěhovalci. Promluv s nimi, možná ti poradí, kde hledat sestru. Vladislav se vydal dál, ale žena ho znovu doběhla.
Stáří není radost. Úplně mi to vypadlo z hlavy. Zajdi za Zojkou. Ta určitě ví, kam děvčátko odvezli.
Vladislav se podivil, že si na tetu Zoju ani nevzpomněl, i když ta byla skoro pořád u babičky v domě. Adresu vzdálené příbuzné však našel až po dlouhém bloudění mezi nízkopodlažními domky. Vyšplhal do druhého patra a dlouho zvonil na byt číslo pět. Nikdo mu neotvíral, a tak už chtěl odejít.
Když se za dveřmi ozvaly šouravé kroky. Koho chcete? Po chvilce váhání zakřičel muž. Hledám tetu Zoju.
Za dveřmi se taky ozval křik. Žádné synovce nemám a podvodníkům neotvírám. Kroky se začaly vzdalovat a Vlad musel zakřičet o půl tónu hlasitěji:
Teto Zojo, já jsem Vladík, vnuk Anny Vladimírovny. Musíte si na mě pamatovat.
Kroky se vrátily ke dveřím. Zatímco se domácí žena trápila se zámkem, z vedlejšího bytu vyhlédl muž středního věku. Zojce už to v hlavě moc neslouží. Moc jejím fantaziím nevěřte.
Jinak vám navykládá takové nesmysly, až se vám zatočí hlava. Vlad nestihl nic říct, protože sousedovu poznámku přehlušila sama teta Zoja. Host jen s obtížemi poznal v shrbené stařence, která ukázala sousedovi figu, tu statnou ženu, kterou si pamatoval z babiččina domu. Neslušné gesto teta Zoja doplnila nadávkami na adresu muže.
Tobě se pletou kolečka v hlavě, mně ještě ne. Já v noci nevypouštím benzín ze sousedových aut a neběhám za ženskýma. Muž zrudl a s rachotem zabouchl dveře. Rozohněná stařena, dychtící po odplatě, ještě předvedla neslušné gesto do sousedova kukátka.
Spokojená sama se sebou pozvala Vlada do bytu, kde vládl chaos. Kvůli nepořádku ani nenabídla hostu, aby se posadil. Stáli v předsíni a ona si ho zkoumavě prohlížela při slabém světle žárovky malé wattáže. Když byla prohlídka u konce, stařena s nepokrytým podrážděním spustila:
Tak mluv, proč jsi přišel?
Vidíš, jak žiju, a nikdo se o mě nestará. Cítil, že teta Zoja hned stočí řeč na své osobní problémy, a proto jí Vlad vysvětlil účel své návštěvy. Starší žena hned ožila. Proč jsi mi hned neřekl, že hledáš Kristu?
Tu si tehdy vzala Ninka a od té doby o holce ani slyšet. Musíš hledat Ninu na Urale. Název toho města si už nepamatuju, ale mám od ní ještě pohlednici k osmému březnu. Hned ji přinesu.
Stařena vběhla do pokoje a brzy se vrátila s poštovní zásilkou. Tady máš. Mně už není k ničemu. Dopisy už dávno nikomu nepíšu.
Vlad vzal od tety Zoi pohlednici a rychle očima přelétl adresu. Podle rozhodného výrazu vzdálené příbuzné pochopil, že se nechystá projevit zázraky pohostinnosti. Vytáhl z peněženky dvě bankovky po pěti tisících a podal je stařence. Tady, kupte si něco dobrého.
Stařenka se hned rozzářila úsměvem, ale peníze sevřela v pěst. Vladíku, už odcházíš? Možná bychom si aspoň dali spolu čaj. Ale mladík zdvořile odmítl.
Po tak chladném přijetí neměl sebemenší chuť posedět s příbuznou u čaje a ani prostředí v bytě nepřispívalo kulturnímu odpočinku. Na ulici u vchodu spatřil souseda, kterého babička nepěkně nazvala. Ten na něj vrhl pohled. Myslel jsem, že jste z orgánů, a vy jste prý příbuzný.
Velmi vzdálený příbuzný. A možná ani to ne. Přesně nevím. Muž byl odpovědí zklamaný.
A já už si myslel, že si odvedete tu šílenou ženskou a zbavíte nás zlomyslné sousedky. Vždyť nám otrávila celý život. Přes den spí a v noci sleduje ulici. Pak se mi zdá, že kradu benzín, ale nejhorší je, že uráží lidi.
Vladislav dobře chápal, co od něj ten muž chce, ale pevně odpověděl:
Obraťte se na policii nebo na sociální službu. Určitě přijmou opatření. Muž zůstal stát jako opařený. Ale vždyť je to vaše příbuzná.
Není vám té babky líto? Pokud si dobře pamatuji, teta Zoja má děti. Ať se o ni postarají oni. Otočil se a odešel ze dvora, ale dohnal ho nespokojený výkřik chlapíka.
Vychovávej takhle děti a ony ti ve stáří ukážou akorát výkus. Vlad se v duchu pousmál, když si vzpomněl, jak tenhle posunek babička Zoja ukazovala sousedovi. Najednou mu v krku uvízl hořký knedlík. Vzpomněl si, jak hodiny hleděl z okna a čekal, kdy ho někdo z příbuzných navštíví v dětském domově, ale všichni na něj zapomněli.
Ani teta Zoja si nikdy nevzpomněla na existenci vnuka svého sourozence. Na adresu, kterou mu dala příbuzná, se vydal hned, ale tam ho čekalo zklamání. Teta s rodinou se odstěhovala asi před dvanácti lety podle nového služebního umístění manžela. Nitka se přetrhla a Vlad nevěděl, jak dál.
Zatímco se snažil srovnat si myšlenky, ozval se vnitřní hlas. Obrať se na otce, on ti pomůže. Vladislav tuto možnost nikdy nezvažoval. Před adoptivními rodiči totiž vůbec tajil, že má mladší sestru.
Příčina nedůvěry sahala do dalekého dětství. Dobře si pamatoval den pohřbu a to, jak teta Nina řekla, že nepotřebuje zátěž v podobě šestiletého kluka. A on se bál, že pokud řekne adoptivním rodičům o sestře, v nejlepším případě to přijmou bez nadšení. Později, když už byl dospělý, nemělo smysl odhalovat jim hlavní tajemství.
Ale když se ocitl v bezvýchodné situaci, pochopil, že pomoc adoptivního otce může skutečně přinést výsledek, protože Nikita Sergejevič měl kontakty i u vnitřních orgánů. Rodiče ho přivítali s upřímnou radostí. Olga Nikolajevna se na něj nemohla vynadívat. Vladíku, děkujeme, že jsi přijel.
Ani si neumíš představit, jak moc se nám stýskalo. Ačkoli Nikita Sergejevič neprojevoval emoce tak bouřlivě, bylo vidět, že ho také zaplavily pozitivní pocity. Synu, promiň, ale neuvěřím, že jsi přijel jen tak. Za ta léta, co jsi u nás žil, jsem se naučil číst všechny tvé gesta a vidím, že tě něco vážně tíží.
Řekni, s čím jsi přijel. Vladislav stručně nastínil podstatu problému, ale čím dál mluvil, tím víc byl otec překvapený. A nakonec se skrytou hořkostí zeptal:
Proč jsi celou tu dobu mlčel? Kdybys řekl dřív, už bychom dávno našli tvou sestru.
Copak jsme s mámou tak strašní lidé, že ses nám bál svěřit? Vlad se zastyděl za své dřívější podezření. Teprve teď pochopil, že lidé, kteří ho vychovali, ho skutečně milují, a přestal se ovládat. Odpusť mi, ale dřív jsem si myslel, že nemiluješ mě, ale jen svého syna.
V očích Olgy Nikolajevny se zaleskly slzy. Přitiskla mu hlavu k hrudi, jako to dělávala v dětství. Vyrostl jsi, ale zůstal jsi stejný hlupáček. Dá se snad předstírat láska, která neexistuje?
Vlad zavřel oči. Užíval si teplo, které z ní vyzařovalo. Pocity ho přemáhaly a chtěly ven. Přitiskl tvář k rukám Olgy Nikolajevny a tiše poprosil:
Mami, odpusť mi.
Já jsem opravdu úplný hlupák. Nikita Sergejevič z povzdálí sledoval tu dojemnou scénu. Vladovi se zdálo, že i v jeho očích se zaleskla nečekaná slza. Ale muž se rychle ovládl a veselým hlasem pronesl:
Tak tedy za své nehodné chování budeš potrestán tím, že u nás zůstaneš celý týden.
Odpusť, otče, ale jen tři dny, víc nemůžu. Vzal jsem si dovolenou speciálně proto, abych našel sestru, takže každý den je drahocenný. No tak se neomlouvej. Pokusím se během těch dní sehnat aspoň nějaké informace.
Nikita Sergejevič své slovo dodržel. Stačily mu dva dny, aby zjistil, kde se nachází Kristina Rokotjanská. Teta Nina s manželem si dívku osvojili a teď měla jiné prostřední jméno, Romanovna. Vlad si ale nebyl jistý, jestli je skutečně jeho vlastní sestrou, a proto musel svůj pobyt v domě pěstounů zkrátit.
Když se loučili, Nikita Sergejevič se zeptal:
Vladíku, neměl bych jet s tebou? Víš, že brzy odjíždím na soustředění? Ne, otče, není třeba riskovat zdraví. Cesta je dlouhá a vedro takové, že to nevydrží ani mladí.
Budu vás informovat, určitě dám vědět, až se něco dozvím. Dobře, beru tě za slovo. Druhý den ráno se Vladislav vydal na cestu. Gornozavodsk na něj neudělal dobrý dojem.
To malé provinční městečko žilo svým poklidným životem. Když dorazil do cíle, polední žár vystřídal lehký večerní chládek a místní obyvatelé pomalu kráčeli po svých záležitostech. Na cizince sice pokukovali, ale nikdo se ho na nic neptal. Vlad se rozhodl nejdřív zařídit nocleh a zeptal se kolemjdoucí ženy:
Poradíte mi?
Kde tady máte slušný hotel? Žena se zasmála. Hotely u nás nejsou. Jen támhle za rohem je penzion.
Vydal se tam a za deset minut měl pokoj. Odevzdal věci v jednolůžkovém pokoji, který recepční hrdě nazvala luxusem, a rozhodl se projít. Po celém dni byl unavený a měl hlad, ale v restauraci v přízemí penzionu nebylo jediné volné místo. Bez hněvu zaklel.
No jo, provincie. Tady lidé zjevně rádi tráví večery vesele. Rozhlédl se kolem a spatřil nedaleko stánek, u kterého se shlukovali lidé. Přiblížil se a okamžitě ucítil nezaměnitelnou vůni východního jídla.
Paměť mu hned nabídla vzpomínku na tento známý pach. Vybavil si, jak kdysi chodil v parku s matkou a malou sestřičkou a tam prodávali taky šašlik a šavarmu. Tehdy se s nadějí zeptal:
Maminko, to tak krásně voní, koupíš nám? Matka ho prudce zatahala za ruku.
Nemám peníze na takové lahůdky. Jez to, co dostanete, a nekoukejte kolem sebe. Dodnes si Vlad pamatoval, jak se mu tehdy plnila ústa slinami a žaludek hlasitě kručel. Matka je odtáhla od stánku, kde prodávali dobroty.
Ohlížel se a viděl, jak cizí lidé jedí tu samou šavarmu a zapíjejí ji kolou. Možná právě ta vzpomínka na nenaplněné přání v něm probudila vlčí hlad, a tak si objednal dvojitou porci. Spokojený majitel stánku se začal činit v očekávání štědrého spropitného. Rychle připravil objednávku a popřál neznámému zákazníkovi:
Přejte si, na zdraví.
U mě je ta nejchutnější šavarma. Dnes si dáte a zítra určitě přijdete zas. Vlad poděkoval upovídanému podnikateli a posadil se k volnému stolku, ale zřejmě to s objednávkou přehnal, protože se velmi rychle nasytil kalorickým jídlem. Na jednorázovém talíři zůstala ještě netknutá druhá porce.
Už se chystal odejít, když tu náhle vedle sebe uslyšel tenký hlásek:
Strýčku, když nebudete jíst, můžu to dojíst já? Ostrým pohybem se otočil a uviděl hubenou holčičku asi šestiletou či sedmiletou. Děvčátko hladově hledělo na talíř a z toho pohledu Vlada zamrazilo. Počkej, maličká, proč bys měla dojíst?
Já ti hned objednám novou porci, ty se zatím posaď. Já jsem tu hned. Samotná myšlenka, že by u něj holčička dojídala šavarmu, ho odpuzovala. Rozběhl se ke kiosku a poprosil prodavače:
Ještě jednu, ne, raději dvě porce, prosím, a lahvičku vody.
Zatímco byl u kiosku, holčička poslušně seděla u stolku a nespustila oči z talíře s jídlem. Majitel sám přinesl čerstvou porci. Přejte si, prosím. Holčička jedla velmi opatrně.
Snažila se nenechat upadnout ani drobeček a prstíky si neustále utírala do ubrousku. Vlad si pomyslel, že tu maličkou někdo naučil správnému chování u stolu, což ukazovalo na dobré vychování. Děti z nuzných rodin obvykle takové návyky nemívají, ale vyptávat se dítěte bylo nevhodné, a tak čekal na vhodný okamžik. Z nepochopitelného rozechvění ho pokryla horka.
Vlad vytáhl kapesník a začal si jím usilovně třít krk. Prudkým pohybem mu vyskočil zpod košile křížek. Holčička přestala žvýkat a upřela pohled na křížek. To je tvůj?
Vlad přikývl. Aha. Já jsem měla ještě malou sestřičku a babička nás spolu pokřtila v kostele. To je moje hlavní hodnota.
Nosím ho celý život. Líbí se ti? Ano, moc se mi líbí. Holčička pečlivě otřela ručičky a stejně pečlivě odsunula prázdný talíř.
Podívala se na Vlada a nečekaně řekla:
A já se jmenuju Dáša. Muž jí podal pravou ruku. Těší mě. Já jsem Vladislav Nikitič.
Přijel jsem sem kvůli velmi důležité záležitosti, ale zhladověl jsem a rozhodl se najíst. A ty, Dášo, bydlíš daleko? Můžu tě doprovodit? Už je pozdě.
Rodiče se budou bát. Holčička neodpověděla. Její mlčení Vlad vyhodnotil jako neochotu dítěte prozradit, kde bydlí. Tobě asi maminka zakázala mluvit s cizími pány.
Děvčátko přikývlo. Tvoje maminka je chytrá. Dělá to správně, protože náhodná seznámení mohou být pro malé holčičky nebezpečná. Poslyš, uděláme to takhle.
Já skočím do obchodu, koupím ti něco dobrého a ty tu na mě počkáš. Ano? Dáša znovu přikývla na souhlas. Nedaleko kiosku svítil nápis obchodního centra a muž se tam vydal.
Rychle koupil menší balíček potravin a spěchal zpět. Ale holčička tam už nebyla. Přeci jen utekla. Vlad se podíval na stolek, u kterého se nedávno oddával gastronomickému potěšení, ale talíř s nedojedenou šavarmou byl také prázdný.
Pochopil, že děvčátko si vzalo zbytek jeho večeře s sebou. Chudinka, proč jsi utekla? Co teď s těmi potravinami? Trochu zklamaný zamířil Vlad k hotelu a tašku s jídlem uložil do lednice, která byla v jeho pokoji.
Po únavném dni se osprchoval a ulehl do postele. Spánek ho okamžitě přemohl a všechny dobré i špatné myšlenky se rozplynuly. Probudilo ho opatrné zaklepání na dveře. Sladký sen ho nechtěl pustit ze svého zajetí.
Vlad se podíval na hodiny a potom z okna. Bože můj, vždyť je teprve půl šesté. Koho to čert nese tak brzy ráno? Asi pokojská.
Zaklepání se znovu ozvalo a on byl nucen vstát. Jaké bylo jeho překvapení, když po otevření dveří uviděl včerejší holčičku Dášu. Maličká stejně zdvořile řekla:
Dobré ráno, paní řekla, že tu bydlíte. Holčička ukázala ručkou směrem k recepci, v její nové slovní interpretaci stojanu administrátorky.
Vladislavovi nezbylo nic jiného než pozvat malou návštěvnici k sobě do pokoje. Ty jsi asi nepřišla jen tak, že? Dáša na něj hleděla široce otevřenýma očima a v tom dětském pohledu se mu zdálo něco bolestně povědomého. Dívka si ho také pozorně prohlížela.
Po delší pauze řekla:
Maminka mě poslala k vám. Ona je teď moc nemocná, proto nemůže přijít sama. A proč tě maminka poslala právě ke mně? Vždyť se vůbec neznáme.
Vlada tohle podivné sdělení dokonce pobavilo, ale malá návštěvnice se z nenadání rozplakala. Maminka chtěla přijít sama, ale udělalo se jí hrozně špatně. Dřív nikdy nebývala nemocná a chodila do práce. Měli jsme hodně jídla a v neděli mi vždycky kupovala zmrzlinu, a teď už ani vstát nemůže.
Co bude, když maminka umře? Vladislav přiskočil k dítěti a začal ji utěšovat. Dašenko, prosím, neplač. Hned se rychle obléknu a půjdeme k tvojí mamince.
Ty si zatím sedni tady. Muž posadil stále ještě vzlykající dívku do křesla. Velmi si přál odvést ji od smutných myšlenek. Poslouchej, Dášo, včera jsi utekla a já ti koupil celý balík jídla.
Ty jsi ještě nesnídala, že? Vlad se vrhl k lednici a vytáhl z ní sáček s barevným obrázkem. Na, vezmi si, podívej se, co tam je, a já se zatím opláchnu. Když dívka uviděla balíček s potravinami, její tvář se rozzářila a začala zkoumat obsah.
Ranní hygieně věnoval Vlad sotva pět minut. Když se znovu objevil v pokoji, host už s chutí pojídala koláček. Muže znovu ohromila vyhublost dítěte, ale s veselostí poznamenal:
Tak, jsem připraven. Veď mě k mamince.
Dlouho bloudili uličkami městečka, až došli na samý okraj, kde se k sobě tiskly malé domky. Soukromá čtvrť Gornozavodska v něm vyvolala jen zklíčenost. Až dosud ho život nikdy nezavedl do tak smutných koutů. Pro něj byl mnohem obvyklejší udržovaný vzhled chatových osad, zatímco tady téměř z každého domu křičela bída.
Dáša ho vzala za ruku. Bydlíme v bytě v tomhle domě. Dívka ukázala na nízkou stavbu natřenou tmavě modrou barvou. Okenní rámy, v rozporu s jakoukoli představou o harmonii, byly natřeny jedovatě oranžově.
Neobvyklá barevná kombinace na muže silně zapůsobila a pomyslel si, jaký nevkus, neskutečně divoké spojení. Ale vyslovit svůj názor nahlas nestihl, protože ho předběhla Dáša. Je to hezké, že to moje maminka natírala. Poprosila ji naše paní domácí, ale peníze na barvu jí nedala.
Maminka plakala a pak nám strejda Vova přivezl dvě vědra barvy. Vlad jen přikyvoval, protože si rozhodně nemínil pamatovat jména úplně cizích lidí. Aby zbytečně nezatěžoval hlavu, ani se nezeptal, kdo je ten strejda Vova. Ale dívka sama prozradila tajemství té postavy.
Strýc Vova je náš soused. Pracuje na stavbě. Má ženu, tetu Káťu. Ta nám taky někdy pomáhá.
Oni maminku vždycky litují, protože je sirotek. A já jsem taky sirotek, protože nemám tatínka. Vladislav dívku přerušil. Ty máš maminku, proto nejsi sirotek.
V tu chvíli dorazili k vrátkům, která držela jen tak tak. Dívka upozornila. Otevírejte je opatrně. Jinak se zase utrhnou a opravit je není komu.
A co strýc Vova? Vždyť si sama říkala, že vám pomáhá. Pomáhá, ale ne zadarmo. A teď už nemáme vůbec žádné peníze ani na chleba, protože maminka nepracuje.
Zatímco se toulali zákoutími soukromé čtvrti, slunce už vysoko vystoupilo na oblohu a začalo pálit zemi. Vlad proto toužil co nejrychleji ukrýt se před horkem, ale sotva překročil práh domu, udeřil ho do nosu silný zápach zatuchliny. Muž se neudržel a zamračil se. Dáša se na něj chápavě podívala a vysvětlila původ nepříjemného zápachu.
Ani mně se nelíbí, jak to tu páchne. Máma říká, že dům sežrala plíseň, ale aspoň od nás paní domácí nechce moc za nájem. Odkudsi z dálky se ozval ženský nachlazený hlas. Dašenko, přišla jsi sama, nebo?
Vladislav rozhodně vykročil vpřed. Ne, máte návštěvu. Vlad prošel z tmavé předsíně do světlejší malé místnosti. Dáša říkala, že jste mě chtěla vidět, a já bych opravdu rád věděl důvod takového zájmu o mou osobu.
Zarazil se v půli věty, protože na něj zpod přikrývky hleděly stejné oči jako u Dáši. Ale v nemocném obličeji ženy bylo ještě něco, co ho přimělo se zachvět. Byl to zřetelný šrám nad pravým obočím. Úplně stejnou jizvu měla jeho malá sestřička.
Jednou ji opilá matka neudržela a holčička si rozsekla obočí o hranu stoličky. Dlouho na sebe dívali. Potom matka Dáši rozevřela dlaň a Vlad uviděl stejný křížek, jaký měl i on. Dáša mi řekla, že ten hodný strejda, co ji nakrmil, má úplně stejný křížek.
Proto jsem ji požádala. Muž hned všechno pochopil a vrhl se k posteli nemocné. Kristino, sestřičko, kdybys věděla, jak dlouho jsem tě hledal. Žena se z rozrušení silně rozkašlala.
Vy jste můj bratr. Ale teta mi nikdy nic neřekla. Ani jsem netušila, že mám bratra. Nový záchvat kašle jí nedovolil mluvit dál.
Vlad na ni soucitně pohlédl a pak na Dášu. Nejdřív musíme vyléčit tvou maminku a teprve potom se budeme bavit. Co říkáš, Dášo? Dívka se k němu vrhla.
Vy jste mamin bratr. Neodejdete? Ne, maličká. Nehledal jsem vás tak dlouho proto, abych hned odjel, a už vůbec vás nemůžu nechat v tak těžké situaci.
Dášo, zůstaň tady s maminkou, já se na chvíli vzdálím. Vladislav zamířil k sousednímu domu, kde podle dívčiných slov bydlel hodný strejda Vova, co levně prodal státní barvu. U branky ho už čekala korpulentní paní s šátkem na hlavě. Hodila po něm hodnotící pohled.
Co? Nový milenec Kristinky? Ne, jsem její bratr. Co, snad má sousedka často muže?
Žena začala točit očima. Uchraň Bůh, ani jednou jsem neviděla. Tak proč takové otázky? Jen tak, říkám si, je sama a najednou takový muž.
Sousedka očividně koketovala, ale Vlad neměl náladu na komplimenty. Kristina je hodně nemocná. Poraďte, jak zavolat doktora. Úsměv jí v tu chvíli zmizel z tváře.
Hned, okamžitě. Žena rychle vyrazila po cestičce k domu, ale v půli cesty se zastavila. A co jí je? Jaké má příznaky?
Když voláte sanitku, vždycky se na to ptají. Řekněte, že má silný kašel a horečku. Asi hodinu čekali na lékaře. Doktor se nejdřív kriticky podíval na ženu, a když jí poslechl plíce, znepokojeně řekl:
Chropky na obou stranách.
Nutná okamžitá hospitalizace. Navzdory zahájené léčbě zůstával stav Kristiny vážný. Vladislav se musel v Gornozavodsku zdržet, protože nebylo komu svěřit malou Dášu. Když se Kristině udělalo trochu lépe, vyprávěla bratrovi svůj příběh.
Čím dál vyprávěla o svých strastech, tím pevněji se mu sevřely pěsti. Kristině nebyly ještě ani tři roky, když v rodině došlo k tragédii, a proto v jejím vědomí nezůstaly ani ty skromné vzpomínky, které pomohly Vladovi najít. Teta odvezla děvčátko s sebou na druhý konec světa, kde pracoval její muž. Přesněji řečeno, Roman Danilovič v obvyklém smyslu toho slova nepracoval.
Muž byl vlastníkem jednoho z těžebních podniků. V divokých devadesátkách dokázal zvolit správný směr a teď si užíval všech výhod života. Společnost totiž stabilně přinášela zisky, což zajišťovalo rostoucí kapitál rodiny Romana Daniloviče. Byznysmen dal souhlas s osvojením naprosto cizí holčičky nikoli z pocitu soucitu s nešťastným dítětem.
Sledoval úplně jiný cíl: vytvořit pozitivní image. Proto tuto událost neskrýval před veřejností, naopak uspořádal k této příležitosti velkolepou oslavu. O laskavém srdci Romana Daniloviče pak celý měsíc psaly noviny a mluvila televize. Jedním slovem, prakce se podařila a pověst podnikatele se jen posílila.
Muž dokonce na tomto základě pookřál a pochválil manželku. Ninočko, ty jsi šikovná. S takovým nápadem jsi přišla. Sám bych na to nepřišel.
Teď můžu s klidem kandidovat na guvernéra. Nina Petrovna měla z muže v duši obavy, protože za patnáct let společného života nejednou ukázal svou despotickou povahu. Nikdy by se neodvážila navrhnout vzít do rodiny cizí dítě, ale dcerka nezodpovědné Luby se jí tolik zalíbila. Žena nečekala, že manžel tak rychle svolí, a proto začala spěchat s vyřizováním dokumentů.
Díky svým známostem tuto proceduru prošla velmi rychle. Jenže z obavy před hněvem manžela mu neřekla, z jaké rodiny dívka pochází. Pravda vyšla najevo až po pěti letech. Kristina si na celý život zapamatovala tu hroznou scénu, kdy Roman Danilovič v hněvu křičel na svou ženu:
Ty si ani nepředstavuješ, jak jsi mě podrazila.
Čím jsi přemýšlela, když jsi brala holku od matky alkoholičky? Nikdo neví, jak se ta špatná dědičnost projeví v budoucnu. Nina Petrovna se snažila ospravedlnit. Romo, dítě přece není vinen, že má takovou matku.
Muž zuřil ještě víc. Mně je úplně jedno, co s ní je. A nesnaž se mě obměkčit, na to ti neskočím. Jenom tě prosím, aby se mi ode dneška nepletla na oči.
Žena zaprosila:
Romo, ale kam ji mám dát? Vždyť už uběhlo tolik let. Dej ji do dětského domova a hotovo. A jestli se nudíš, pořiď si psa.
Všechny dámy z vyšší společnosti to tak dělají. Tak se řiď jejich příkladem. Žena zkusila poslední, ale nejvážnější argument. Romo, představ si, jakou radost bude mít bulvár, až se dozví, že jsi odevzdal nebohé dítě do ústavu.
Rok, možná déle budou žvýkat tvoje jméno. A to se špatně odrazí na tvé další kariéře. Roman Danilovič bezmocně klesl na židli. A víš, že máš pravdu.
Poprvé to musím uznat. Ale i tak se snaž, aby se mi ta holka ukazovala co nejméně. Ať žije na venkově. Pomůže naší hospodyni, aspoň k něčemu bude.
Druhý den odvezla Nina Petrovna dívku na letní sídlo. Kristina plakala a pěstounka ji nejdřív něžně, pak podrážděně uklidňovala:
Co brečíš? Měla jsi obrovské štěstí, že ses dostala do dobrých rukou. A nic se ti nestane, když budeš bydlet na vesnici.
Je tam škola, budeš se učit, najdeš si nové kamarádky. Dva měsíce si Kristina zvykala na život na novém místě. Ještě měla štěstí, že se k ní hospodyně Antonina Alexandrovna chovala dobře. Jednou za měsíc o víkendech přijížděli pěstouni na četu a tehdy Kristina musela přejít bydlet do zahradního domku.
Takto přikázal Roman Danilovič. Ale život připravil pro sirotka nové zkoušky. Bylo jí asi deset let, když Antonina Alexandrovna jakoby mimochodem řekla:
Ty to máš, Kristinko, ale smůlu, že se na tvoji chudou hlavičku řítí jen samé nepříjemnosti. Dívku zamrazilo z nepříjemného tušení.
Tetičko, stalo se něco s maminkou Ninou? Stalo. Budou mít miminko, vlastní svoje. Kristina byla ještě příliš malá, aby pochopila, co pro ni znamená příchod dítěte do rodiny podnikatele.
Ale dlouho v nevědomosti nezůstala. Nečekaně uprostřed týdne přijel sám Roman Danilovič a poručil hospodyni:
Antonino, zbal tu holku, vezmu ji s sebou do města. Žena se vrhla plnit příkaz, zatímco muž se nedobrým pohledem podíval na dívku. Už jsi vyrostla.
Je čas začít splácet peníze, které do tebe byly vráženy. Na bratra budeš dohlížet. Kristina se bála pohnout, ale přesto se zeptala:
A škola? Moje kresby měly být poslané do soutěže.
Roman Danilovič se rozesmál. Smál se až k slzám, potom Kristinu dokonce pohladil po hlavě. Děkuju, pobavila jsi mě. Aspoň se mi trochu zvedla nálada.
Ani jsem nevěděl, že se mi doma rodí talent. Proste si tady další Malevič. A teď vážně. Do školy samozřejmě chodit budeš, ale jiné záliby ti neslibuji.
Kristina se už dříve neradovala ze života, ale nikdy jí nenapadlo, že se její existence může proměnit v opravdové peklo. Malému Edíkovi byly jen tři měsíce, ale byl to zdravý, silný chlapeček. Měl však hodně rozmazlenou povahu a vyžadoval, aby ho stále nosili na rukou. Pro dospívající dívku se to stalo nesnesitelnou povinností.
Bolely ji záda i ruce. Jednou si postěžovala Nině Petrovně. Edík je tak těžký, že ho nemůžu zvednout. Žena se na nevlastní dceru podívala zlým pohledem.
A proč mi to říkáš? Myslíš, že se rozpláču z lítosti nad tebou? Zadarmo žrát se ti líbí, ale starat se o bratra ne. To přežiješ.
Po narození Edíka se vztah Niny Petrovny k dívce hodně změnil. Jestliže dřív občas projevila soucit, teď na Kristinu neustále křičela a někdy používala i pěsti. Jednou se dívka zdržela ve škole, protože tam měli oslavu k Mezinárodnímu dni žen. Připravila i pro Ninu Petrovnu dárek, malou papírovou šperkovnici.
Vlastnoručně vyrobený suvenýr ozdobila vzory v duchu chochlomy. Ve třídě všichni obdivovali její práci a učitelka dokonce řekla:
Jaká nádhera, tvoje maminka bude mít radost. Ale Nina Petrovna ji přivítala u dveří s výrazem, který nevěstil nic dobrého. Kde ses toulala?
Máš skoro dvouhodinové zpoždění a já měla objednaný salon krásy. Dívka podala matce originální dárek. Ve škole jsme měli svátek, slavili jsme maminky. To je pro tebe dárek.
Nina Petrovna šperkovnici hodila na zem a začala ji šlapat. Já tvoje dárky nepotřebuju. Odnes to na hrob tvé mrtvé matky, ať se tam potěší. Kristina se vrhla, aby svou práci zachránila, ale rozzuřená žena ji hrubě odstrčila.
Dívka se bolestivě uhodila o dveřní rám a vykřikla. Nina Petrovna se nad ní naklonila. Proč řveš? Vzbudíš dítě.
Z dětského pokoje se rozplakal Edík a Kristina musela utišovat miminko. Celý den pak probrečela a v duši se v ní zrodila nenávist k chlapci, kvůli němuž se její život změnil v jedno velké peklo. Večer přišla Nina Petrovna k ní do pokoje. Jestli ještě jednou přijdeš pozdě, vyhodím tě z domu.
Rozumíš? Kristina tiše zašeptala. Rozumím, maminko. A přestaň mi říkat máma.
Pro mě jsi tak akorát přívěsek. Já mám naštěstí svého vlastního syna. To byl pro Kristinu definitivní rozsudek, protože pomoci se jí odnikud nedostane. Sama začala přemýšlet, jak utéct z otroctví.
O studiu na vysoké škole nemohla ani snít. O její budoucnosti rozhodl podnikatel, když se školní docházka blížila ke konci. Půjdeš studovat na učiliště. Aspoň získáš nějaké řemeslo.
Nino, podívej se, kam by se ta holka dala umístit, aby co nejrychleji přešla na samofinancování. Je čas, aby si začala vydělávat. Dlouho už se u nás zdržela. Nina Petrovna dívku umístila na stavební učiliště.
Profese malíře je výnosná. Když nebudeš hloupá, vždycky budeš mít peníze. A mají tam i slušný internát. Dostaneš stipendium.
Nina Petrovna dávala jasně najevo, že Kristina už v jejich domě není vítaná. Dokonce i Edík, který jí vyrostl na rukou, se jí otevřeně posmíval. Pro takové ubožáky, jako jsi ty, je místo na stavbě nebo na smetišti. Já budu podnikatelem, protože můj táta má peněz, kolik chceš.
Kristina neměla chuť pouštět se do sporu s malým frajerkem. Brzy si sbalila věci a přestěhovala se na kolej. Navzdory jejím obavám však v prostorách učiliště čekal zajímavý život. Neustále se tu pořádaly různé akce, fungovaly kroužky podle zájmů.
Kristina se hned přihlásila do výtvarného ateliéru, kde si jejího talentu všiml mladý mistr Kirill Andrejevič. Mladý muž pracoval v učilišti teprve rok, ale za tu dobu si stihl získat celou armádu obdivovatelek. Dívky chodily do ateliéru hlavně proto, aby měly možnost pohovořit se sympatickým mistrem. Kristina si také potají povzdechla, ale ani se neodvážila pomyslet na to, že by jí Kirill Andrejevič mohl opětovat city.
Mladý pedagog se sice choval podle svého postavení, ale společnosti dívek se nevyhýbal. Snažil se všem obdivovatelkám věnovat pozornost, avšak nikdy to nepřerostlo v seriózní vztahy. Jednoho dne nechal Kristinu po hodinách. Pro Kot Janská mám pro vás nabídku.
Nechcete se věnovat individuálnímu programu? Moc chci. Správně. Máte určité schopnosti, ale je potřeba je rozvíjet, aby z nich vyrostl opravdový talent.
Přiznám se, že i já se zajímám o malířství a mám svůj vlastní ateliér. Otec se plácl přes kapsu, takže se vám můžu ve volném čase věnovat navíc. Dívka posmutněla. Ale Kirille Andrejeviči, já nemám čím takové hodiny platit.
Mladý muž nadšeně zvolal:
Já jsem altruista. Nesmíte ani pomyslet na peníze. Bylo to kouzelné období. Kristina každý večer po vyučování spěchala do Kirillova ateliéru.
Zpočátku se věnovali jen tvorbě, ale jednoho dne jí mistr sám navrhl, aby se před spaním trochu prošli. Potom spolu chodili do kina a jednou ji dokonce pozval do restaurace. Naivní dívka netušila nic o úskalích dvoření. Myslela si, že je Kirill okouzlen a brzy jí požádá o ruku.
Proto souhlasila, aby po restauraci pokračovali večerem v jeho ateliéru. Sklenka šampaňského uspala její ostražitost a ona roztála v náručí zkušeného svůdníka. Po té nezapomenutelné noci byl Kirill Andrejevič ve svých dvořeních ještě vytrvalejší. Nosil jí květiny a drobné dárky.
V Kristiných uších už zněl Mendelssohnův pochod, když přišlo náhlé vystřízlivění. Po dvou měsících tajných setkání v ateliéru dívka zjistila, že je těhotná. Čekala, že Kirill tuto zprávu přijme s radostí, ale muž se chytil za hlavu. Kristýno, jak jsi to mohla dopustit?
Vždyť nejsi naivní slečinka, abys nevěděla o metodách ochrany. Dívka byla zaskočená. Ale já o tom opravdu nic nevím. A pak jsem si myslela, že budeš rád.
Jaká radost? Co to povídáš, holčičko? Myslela sis, že si tě vezmu? Promiň, ale já už mám nevěstu a v létě máme svatbu.
Kirille, a co já? Co mám dělat? To nejsou moje starosti. Zeptej se holek ve skupině.
Ony ti poradí, kam máš jít. Ale na mě už se neobracej. Musíme s těmito schůzkami skoncovat. Ke Kristině se hned nedostal smysl slov, která pronesl její milovaný.
V hloubi duše ještě doufala, že své rozhodnutí změní a zavolá ji k sobě. Ale Kirill Andrejevič ji okázale přehlížel. Krátce na to jí končila studia na škole. Kristina nikomu ze spolužaček o své bídě neřekla.
Rozhodla se požádat o pomoc Ninu Petrovnu. Jenže když se pěstounka dozvěděla o jejím stavu, ani ji nepustila do domu. Já to věděla. Cítila jsem v kostech, že to takhle dopadne.
Může snad ze špatného semene vyrůst normální rostlina? Jdi, Kristino, a sama si vyřeš svoje problémy. Já mám s Edíkem starostí dost. Dívka byla zoufalá, nevěděla, co má dělat a jak se zachovat.
Najednou si vzpomněla na hospodyni Antoninu Alexandrovnu a s obavami se k ní vydala za město. I když se ta žena dobrotou nevyznačovala, těhotnou dívku přece jen přijala. Pomoc ti samozřejmě neodmítnu. To by nebylo křesťanské, ale varuju tě, chovej se tiše a nikoho mi do domu nevoď.
Sama chápeš, že v paláci podnikatele ti místo není, ale u mě doma, i když to není žádný luxus, se žít dá. Tak Kristina zůstala u Antoniny Alexandrovny až do narození dcery. Nouzí netrpěli, protože Kristina si vydělávala opravami na soukromých chatách. Jednoho dne jí Antonina Alexandrovna vnukla dobrou myšlenku.
Mám kamarádku z dětství. Žije v Gornozavodsku. Chci se tam na stará kolena přestěhovat. Jestli chceš, pojeď se mnou.
Jsem si jistá, že práci tam najdeš a já budu hlídat malou. Na děvčátko jsem si zvykla i na tebe. Stali jste se mi rodinou. Brzy se tedy přestěhovali do malého městečka.
Jenže Antonina Alexandrovna si na novém místě dlouho nepobyla. Klima jí nesedlo a za rok s kouskem náhle zemřela. Kristina tak znovu zůstala sama s malým dítětem v náručí. Přítelkyně zesnulé ochránkyně už tak milosrdná nebyla, ale na ulici ji i s dítětem nevyhnala.
Nabídla Kristině podle svého názoru výhodné podmínky pro nájem polorozpadlého obydlí, ale dívka byla ráda i za to. Když Vlad poslouchal vyprávění sestry, prošla jím celá škála pocitů. Teď ale chápal, že měl více štěstí než tahle křehká, skoro jako teenager vypadající žena. Utrmácená starostmi a dlouhým rozhovorem Kristina těžce dýchala.
On se nad ní sklonil. Všechno je za námi, sestřičko. Teď už budeme spolu. Vytáhl zpod košile svůj křížek a políbil ho.
Obdivuju prozíravost starých lidí. Kdyby nás tehdy babička nenechala pokřtít, nejspíš bychom se vůbec nenašli. A všimla sis někdy rubové strany? Kristina se slabě usmála.
Ano, je tam vyryté moje jméno. Poprvé jsem ten nápis objevila ještě předtím, než jsem chodila do školy, ale nikdy jsem křížek neukázala Nině Petrovně. Bála jsem se, že by mi ho vzala. O tobě ani o babičce mi nic neřekla.
Zatímco spolu mluvili, Dáša si hrála s panenkami. Vladislav daroval neteři dvě panenky s komplety oblečků. Holčička byla nadšená z takového dárku. Páni, teď mám hned dvě kamarádky.
Holky puknou závistí. Kromě hraček koupil Vladislav ještě dívce sportovní soupravu a krásné šaty. I ty se jí moc líbily. Strejdo Vladíku, máš snad hodně peněz, že je utrácíš za nás?
Je mi potěšením utrácet za tak úžasné holky. Prozradím ti tajemství, až přijedeme domů. Koupím ti tolik oblečení, že se ti do skříně nevejde. Dáša pištěla radostí.
Kristina se ale s obavami zeptala:
Chceš nás vzít k sobě? Starší bratr se na ni podíval. A máš jiné plány? Myslíš, že bych vás tu mohl nechat samotné?
No a proč by sis přidělával zbytečné starosti? Muž zvážněl. Kristýno, domluvme se tak, že ode dneška mi už nikdy nebudeš klást hloupé otázky. Copak jsem tě tak dlouho hledal proto, abych tě zase opustil?
Ani si nedovedeš představit, jak jsem všechny ty roky prosil Boha nebo anděly, už ani nevím. Ale mým hlavním snem bylo najít tebe. Kristina se usmívala a na jejím vyčerpaném obličeji se poprvé za tyto dny objevil ruměnec. Vlade, já tě budu ve všem poslouchat.
Chci se ti také přiznat, že se i teď bojím uvěřit svému štěstí. Manželé Olchovští se chystali vyrazit na městský trh, když někdo zazvonil u dveří. Olga Nikolajevna se podezřívavě podívala na manžela. Nikito, kdo to může být?
Nebo zase přišli tvoji spoluhráči na domino? Muž se začal důrazně bránit této verzi. Proč hned já? Třeba je to některá ze sousedek pro sůl, nebo někomu došel prací prášek.
Nedívej se tak na mě. Otevři dveře. Olga Nikolajevna zamířila s brumláním do předsíně, ale hned se ozval její výkřik. Vladíku, ty jsi jako vždycky bez varování, a my s otcem už málem utekli na trh.
Nikita Sergejevič také vyšel přivítat dlouho očekávaného hosta. Vladislav vstoupil do bytu. Táto, mámo, nejsem sám. Kristino, Dášo, nebojte se, pojďte dál.
Našel jsi přece jen sestru. Výborně. To je skutečně chlapský čin. Příchod hostů rozvířil domácnost, ale nejvíc se činila Olga Nikolajevna.
Jakýpak trh teď? Musíme poslat chlapy pro potraviny a my se pustíme do přípravy chutného a zdravého jídla. Dašenko, pomůžeš babičce Olze? Ano, já vždycky pomáhám mamince a umím dokonce i loupat brambory.
Skvěle. Ale ostré nástroje ti zatím nedám. Budeš nám dělat pomocnici. A vy, Kristino, nestyďte se, zvykejte si.
Vždyť jsme teď jedna rodina. Uplynul rok. Kristina s Dášou skutečně našly opravdovou rodinu. Vladislav je chtěl nastěhovat do svého bytu, ale pěstouni nechtěli děvčata pustit.
Tak si je oblíbili, že si už ani nedokázali představit život bez nich. Ať bydlí u nás. Už jsme pro Dášu vybrali školu a pro Kristinu se taky práce najde. Nikita Sergejevič se sám postaral o zaměstnání dívky.
Začala pracovat jako restaurátorka na jednom historickém objektu. Tam se mladá žena seznámila s malířem, který jí brzy požádal o ruku. Jedním slovem, všem se život uspořádal. Jen Vladislav zůstával stále svobodný, ale muž věděl, že ho to nejzajímavější teprve čeká.
Prostě andělé mu ještě nezazpívali jeho píseň.